Don't Look Back

•7•

Šel rovnou ke dveřím a zastavil se u nich, aby na mě počkal. Vzal klíče a odemkl. Jen co jsem vešla dovnitř nestačila jsem se divit. Zevnitř to vypadalo ještě lépe než zvenčí. Působí to útulně a hřejivě. ,,Pojď nahoru, ukážu ti tvůj pokoj." pověděl mi a vydal se po schodech nahoru. ,,Tak, snad se ti tady bude líbit." nemohla jsem uvěřit, že tady budu žít. Všechno bylo tak příjemné -Barvy, tvary... všechno k sobě dokonale ladilo. ,,Je všechno v pořádku?" ,,Děláš si srandu?" zamračil se ,,C-co se ti nelíbí?" ,,Nelíbí? Jak by se mi to mohlo nelíbit?" usmál se na mě a pokroutil hlavou ,,Ani nevíš, jak jsem se lekl. Myslel jsem, že se ti tady nelíbí." ,,O to nemusíš mít strach." uklidňovala jsem ho během toho, co jsem se rozhlížela po pokoji. Všimla jsem si okna, ze kterého byl nádherný výhled. Šla jsem k němu a opřela se o parapet. Cítila jsem na sobě jeho hřejivý, ale zároveň znervózňující pohled. Nedalo mi to a otočila jsem se na něj a usmála se. Stál tam opřený o dveře a koukal na mě. ,,Děje se něco?" jakoby se teprve teď probral a začal se zmateně vyhýbat mému pohledu. ,,N-ne, já jen... dojdu ti pro ručníky a šampón. Hned jsem zpátky." ,,Jasně." odpověděla jsem jednoduše.

,,Tak, tady to máš. Koupelna je hned vedle, napusť si, kolik vody chceš, jak teplý chceš, je tam pěna do koupele i sůl...jo a..." ,,Klid! Uklidni se. Nebudeš tomu věřit, ale nebude to poprvé co jdu do vany." uklidňovala jsem ho a nechápala, z čeho je tak nervózní. ,,Já vím, promiň. Jen chci, aby se ti tady líbilo, když už si to neměla moc lehké." ,,Jo, no...to ne. Děkuju, opravdu moc." jenom kývl a zmizel v chodbě.

Vlezla jsem do příjemné vody a vnímala teplo, které hřálo mou chladnou pokožku. Nic jsem nedělala, jen ležela a zavřela oči.

Páni, musela jsem usnout. Rychle jsem se zvedla a všimla si trička a kalhot na skříňce. To tady bylo? Muselo, zamkla jsem. Ignorovala jsem svou neschopnost a oblékla se do toho. Tričko bylo větší, ale kalhoty mi padly, což jsem nečekala. Odemkla jsem a sešla dolů po schodech. Myslím, že jsem slyšela hlasy z...obýváku? Asi. S nechápavým pohledem a strachem, že tady je např. jeho přítelkyně, jsem tam nakoukla. ,,Jo, jasně...ne!...neřeknu...neboj se ježiš...seš jak moje matka...jasně...čau." S někým telefonoval a...neměl tričko. Sama sebe jsem nachytala při přemýšlení o tom, jak vypadá nahý. Dost! Sama pro sebe jsem se uchechtla a vydala se za ním. Nevšiml si mě, dokud jsem nestála přímo za ním. ,,Panebože! Musíš mě takhle lekat?!" neměla jsem v plánu ho vystrašit, jen jsem za ním šla...asi má špatné svědomí, trochu ho proklepnu. ,,Vím, že mi do toho asi nic není, ale co nemáš říct a komu?" přimhouřila jsem na něj oči a zkřížila si ruce na prsou. ,,C-cože? O čem to mluvíš?" ,,Slyšela jsem, jak s někým telefonuješ." narovnal se, aby ukázal, komu to tady patří a zopakovat to, co jsem před chvílí udělala já- přimhouřil  oči a zkřížil ruce. ,,Ty jsi mě...jak bych to řekl...šmírovala?" ušklebil se a pomalými kroky se ke mě přibližoval. Já jsem si dala ruce podél těla a sklopila zrak. ,,Odbíháš od tématu." ,,Na něco jsem se ptal." ,,No...možná jsem to OMYLEM zaslechla, když jsem šla ze schodů. ,,Aha, jasně." nevěřícně se na mě podíval. Najednou jsem neměla kam utéct. Narazila jsem do zdi. Není útěku. Opřel si ruce o zeď za mnou a díval se mi do očí. Přibližoval se k mému obličeji, ale nakonec mířil k uchu a pošeptal: ,,Dáš si večeři?"