Don't Look Back

•8•

Podívala jsem  se na něj jako na magora. Cože to právě řekl? Jestli chci večeři? ,,Co se děje? Tváříš se, jakoby ti ulítly včely." pousmál se. Zapřel se a odstrčil se od zdi- tím pádem i ode mě. ,,Divíš se mi asi tak dva týdny jsem nejedla." ,,Jasně, to mi mohlo dojít že?" kývla jsem na souhlas. ,,Lidi s normálním vedením by to napadlo hned." brbrala jsem si pod nosem. ,,Říkala si něco?" ozval se z kuchyně. Naštěstí mě neslyšel. ,,Ne, ne. Jen že už mám hlad." ,,No jasně." pokroutila jsem hlavou a šla za ním. Stál tam u sporáku. Bez trička. S rozcuchanými vlasy. Opřela jsem se o futra a pozorovala každý jeho pohyb. ,,Tak mě napadá..." odmlčel se a otočil svou hlavu ke mě. ,,...jak se vlastně jmenuješ?" no jo! Já vlastně nevím jeho jméno, on neví moje. Nevím o něm vlastně nic. Doufám, že to není nějaký úchyl, který si domů vodí bezdomovce. ,,Jsem Chelsea." zarazil se. ,,Chelsea? A dál?" zanechal práce a otočil se celým tělem na mě. Trochu jsem se bála. Co když mě zná? Třeba je to Rickův kamarád a napovídal mu o mě spoustu věcí.(Které nejsou pravda.) ,,W-williams." odpověděla jsem mu nejistě. Těžce jsem dýchala, jelikož jsem se bála co mi na to řekne. Neřekl nic, jen se napnul a vydechl. ,,Do prdele." řekl si pod nos, ale já to slyšela. ,,P-proč ses tak zarazil, když jsem řekla mé jméno." Vystrašeně se na mě podíval. ,,To nic." ,,Dobře." přesunula jsem se k němu a koukala co vaří. Dělala omelety. ,,A tvoje jméno. Usmál se na mě a vypnul sporák. ,,Justin." usmála jsem se zpět a snažila se nepřerušit náš oční kontakt. Justin. Justin. Justin... To jméno mi neustále znělo v hlavě. Najednou mi luskl prsty přímo před nosem. Párkrát jsem zamrkala a všimla si, že v ruce drží talíř, který mi podává. ,,Ou, jasně...Promiň." dál tam stál a na něco čekal ,,Chceš ještě něco?" zasmál se a pokroutil hlavou ,,Můžeš si už vzít ten talíř? Asi mi upadne ruka." panebože. Já jsem blbá. Plácla jsem se přes čelo a vazala si talíř. ,,Promiň, přemýšlela jsem." ,,Když se tak na mě koukáš, bojím se zeptat na co...takže to nebudu řešit." mrkl na mě a odešel do obýváku. Šla jsem za ním. Seděl na gauči a jedl omeletu. Sedla jsem si k němu a dívala se na televizi. Asi jsem si sedla moc blízko, jelikož se prudce nadechl a odšoupl. Co mu je? Vždyť už snad nesmrdím. Doufám.

Děkuji za nádherné komentáře a votes:))

Děláte mi obrovskou radost.:D

V další části se to už trošku zvrtne, doufám, že se vám bude líbit.:)