Don't Look Back

•11•

Jsem tady už týden a Justin mi nedovolil jít ven...ani jednou. Myslela jsem, že mu jednu vrazím pokaždé, kdy se mě pokusil odtáhnout zpět do domu při mých pokusech o útěk na čerstvý vzduch. Poslední dobou mu opravdu hrabe...

Je okolo 11 večer a já se plížím z okna a doufám, že mě Justin neuslyší, jinak bude zas naštvanej. Pomalu seskakuju ze stromu, díky kterému se mi podařilo uniknout a alespoň na malou chvíli se nadýchat čerstvého vzduchu. Mé nohy dopadají na zem a já cítím vítr v mých vlasech. ,,Konečně!" zajásala jsem a vydala se po silnici vstříc nočnímu městu. 

Všude hrála hudba. Je vidět, že v pátek večer nikdo nehraje karty nebo nepopíjí čaj při pohledu na svou zahradu nebo park. Asi jsem byla sama kdo to dělával. ,,Hej!" někdo na mě zavolal jako na psa a já se nehodlala otočit. ,,Počkej, stůj!" něčí ruka mě chytila za rameno a otočila si mě směrem k sobě. ,,Co chceš sakra?!" vyprskla jsem tomu dotyčnému do tváře. ,,Sorry, jen jsem chtěl..." zasekl se a podíval se mi hluboko do očí. ,,Chtěl jsi..." vyrušila jsem ho z přemýšlení. ,,...jo jasně. Nechtěla bys jít s námi do klubu? Vypadáš, že nevíš co budeš dnes dělat." trochu mě urazil tím, že si myslí, že dnes nemám nic na práci. Ale zase má pravdu...nemám. ,,Jasně, proč ne?" ,,Mimochodem jsem Charlie." ,,Chelsea."usmála jsem se a následovala ho. Šel ke skupince nejspíš jeho kamarádů, kteří se smáli na celé kolo. ,,Hej! Čumte koho jsem přivedl!" oslovil tu skupinu na pohled přiopilých lidí a všichni nasměrovali svůj pohled na mě. ,,Wow! Kde jsi to sehnal?" ,,Promiň, ale oslovení TO se mi moc nelíbí, nejsem věc." řekla jsem mu ostře. ,,Sorry, kotě. Jsem James." podal mi ruku a ji s menší nechutí přijala. ,,Tohle jsou: Jessy, Rob, Meddie, Jack, Tim a Alan." Představil mi zbytek lidí, kteří si mě prohlíželi jako maso. ,,Já jsem Chelsea." se všemi jsem si podala ruku a pak jsme vyšli ke klubu ze kterého hrála muzika slyšitelná snad kilometr odsud. 

Tancuju tady a do uší mi řve píseň 'I took a pill in Ibiza'. Netuším co dělám, jelikož jsem měla v krvi alkohol, který si se mnou dělal co chtěl. Ucítila jsem něčí tělo blízko mého a bylo mi to upřímě jedno, prostě jsem pokračovala v tancování. Najednou mě někdo zatáhl prudce za ruku a táhl dám od dacu tančícího na parketu. ,,Hej! Co to děláš." nestihla jsem postřehnout kdo to je a začala se bát nejhoršího- Justin. T a myšlenka se ale rozplynula když jsem si všimla dívčích záchodků. ,,Takže..." promluvila ke mě prsatá blondýnka, kterou mi představili pod jménem Jessy. ,,...ty si myslíš, že sbalíš Charlieho?! To se šeredně pleteš, on-je-můj!" protočila jsem očima. ,,Dobře, tak si ho nech." vysmála jsem se jí do obličeje. ,,Takže už s ním nebudeš tancovat?" Cože? ,,Co to zas meleš?" ,,Nedělej blbou!" vyjela po mě a ohnala se po mě svou kabelkou. ,,Uklidni se jo?" v tu chvíli po mě skočila a začala do mě mlátit hlava, nehlava. ,,Přestaň!" zakřičel někdo naším směrem. Au! Můj nos. Ona mi snad zlomila nos! ,,To stačí Jessy!" podle hlasu jsem poznala Charlieho. ,,Jéé! Ahoj miláčku." Dělá si prdel?! ,,Jessy vypadni, několikrát jsem ti říkal, že my dva spolu nebudeme." pronesl na což se Barbie rozeběhla a vyběhla ven. ,,Počkej, pomůžu ti." ,,Díky, ale už půjdu." odstrčila jsem ho, když mi chctěl otřít krev, která mi tekla z nosu. Vzala jsem toaleťák do ruky a odešla z klubu. S rukou držící papír u mého nosu jsem zašla do sámošky s myšlenkou, že se hodlám ještě víc opít. Vzala jsem flašku Jacka, zaplatila a vyšla ze dveří.

Sedím na vysokém kopci, popíjím z flašky a přemýšlím nad tím, jak se mohlo všechno za poslední měsíc změnit. Měla jsem všechno: Byt, přítele, peníze, přátele, brigádu, studovala jsem. A teď? Co mám? Odpovím si sama: Neznámý kluk, jehož otec zabil mé rodiče mě našel na lavičce protože mě můj přítel vyhodil z bytu a obral o všechny peníze, které jsem měla. Nakonec mě u sebe ubytoval, ale nepustil mě ven. Teď tady sedím opřená o strom, nohy mi visí ze srázu , opilá a stěžuju si na život, který by mi měl být svatý. Bože, já chci svůj život zpět. 

Vracím se k Justinovo domu a vidím, že se tam svítí. Snad mě nehledá? Sama pro sebe jsem se zasmála. Ale poté se mi na tvářích opět objevily slzy.

Otevřela jsem dveře a uslyšela jak Justin s někým telefonuje: ,,...ne! Nezajímá mě kolikrát jste prohledali město! Dokud nebude tady nikdo nepřestane hledat!" zavěsil a praštil s telefonem o zem. Sedl si do křesla a obličej si dal do dlaní. Stála jsem mezi dveřmi a sledovala ho, opřená hlavou o futra a z očí se mi valily slzy. On nikdy nemůže být můj. Zavřela jsem oči a potichu posmrkávala. ,,Chelsela!" uslyšela jsem Justina a jeho kroky, které rychle směřovali ke mě. Ani jednou jsem se na něj nepodívala. Nemohla jsem. Přitáhl si mě do objetí a pevně mě držel. ,,Díkybohu, měl jsem o tebe hrozný strach." přitáhla jsem si ho ještě blíže. Cítila jsem se hrozně, že měl o mě strach. Určitě nespal. ,,Promiň. Jsem hrozná zapuzení vhodná bytost, co si nezaslouží žít."