V moci úplňku

1.kapitola

Ten den pršelo. Blesky se honily po obloze zahalené temnými mraky.

K mým uším se doneslo vzdálené táhlé vytí. Běžela jsem. Byla jsem promočená na kost, ale já se nezastavovala. Přes hustý déšť jsem zahlédla v dálce věžičku. Byla to věž od kostela-moje záchrana.

Ještě jsem rychlila. Běžela jsem jako o život. Zahlédla jsem siluetu štíhlého protáhlého těla a zářivých sytě žlutých očí. Doběhla jsem na stezku vedoucí do vesnice a zoufale se pustila po ní. Mokrý štěrk mi klouzal pod vyčerpanýma nohama.

Zaslechla jsem další zavytí, tentokrát blíž.

Ví o mě, už si mě všimli! Honilo se mi tenkrát hlavou. Za sebou jsem zřetelně slyšela hladové oddechování a pleskot tlap o promáčenou zem. Bylo jich spoustu. Byli všude.

Už jsem byla tak blízko! Stačilo doběhnout za magickou barikádu a byla bych v bezpečí. Noha mi podklouzla a já spadla. Rychle jsem se zvedla a běžela jsem dál. Cítila jsem splašený tlukot svého srdce, které mi vyskočilo až do krku. Slyšela jsem svůj přerývaný dech.

Magická bariéra mě teď jako jediná mohla zachránit. Byla tu pro nás už staletí a nedokážu si představit, co bychom dělali bez ní. Chrání nás před vším zlým tam venku. Darovali nám jí elfové, ale kde jsou teď? Kde jsou, když je potřebujeme?

Najednou mě něco tvrdě srazilo na zem. Udeřila jsem se do hlavy. Pokoušela jsem se to setřást, ale nepomohlo to. Sápalo se mi to po krku a drápy mi to zarývalo do rukou, které jsem nastavila před sebe v zoufalé snaze chránit si obličej a krk. Vytáhla jsem dýku, co jsem měla u pasu a bodla. Nevěděla jsem, jestli jsem to zasáhla. Ozvalo se zaúpění a zvíře se stáhlo. Déšť nabýval na síle.

Rozběhla jsem se k barikádě. Pěšina se proměnila v bahno. Znovu mi to podklouzlo. Tentokrát jsem spadla na záda. Něco vyskočilo na mě. Znovu jsem sáhla po dýce a rozmáchla se. Ale tvor se mi zakousl do ruky a dýka mi vypadla. Cítila jsem na tváři jeho horký dech. Zarýval mi zuby do masa. Málem mi ukousl ruku. Byla to taková bolest, jakou jsem jakživ nezažila. Ze rtů mi unikl výkřik. Celé tělo mi prostoupila ta nesnesitelná bolest. Oslabila mi svaly a šířila se, jakoby mi v žilách proudil jed. Ječela jsem.

Se stejnou zuřivostí se na mě vrhl další a já zahlédla hladový záblesk v jeho očích. Z pravého předloktí se mi valily proudy krve. Bílé tesáky byly nelítostné. Snažila jsem se nahmatat moji dýku, ale byla příliš daleko. Tenkrát jsem si byla jistá jen jednou věcí- buď zemřu nebo se poté sama zabiju.

Z posledních sil jsem natáhla volnou ruku směrem k magické barikádě. Pocítila jsem strach, jakému jsem dosud nečelila. Byla jsem pro tyto případy vycvičená, ale už bylo příliš pozdě. Vítr mě bičoval do tváří a kapky deště mi dopadaly na obličej. Vlasy jsem měla od bahna a krve. Z úst se mi vydral poslední bolestný výkřik. V té chvíli se mi něco zakouslo do nohy a táhlo mě to pryč...

To bylo poslední co si pamatuji. Ten den jsem zažila to nejhorší, co se vůbec zažít dá. Ten den mi zničil celý život. Ten den se ze mě stal vlkodlak...