V moci úplňku

8.kapitola

Arettel

Uvolněným krokem šli k horám. Arettel byl trochu nervózní. Svého strýce neviděl už dlouho a docela se bál, jak bude reagovat, když se najednou vrátí a navíc přinese takovou strašnou novinu. Celou cestu promluvil pouze pár slov a usilovně přemýšlel. Elesis se s ním snažila navázat řeč. "Jak dlouho jsi tu srnu stopoval?"

"Celý den." odpověděl a rozhlížel se, kde je led na potoku nejtlustší a kde by mohli bezpečně přejít. Koryto bylo široké a oni se museli dostat na druhou stranu.

"Je mi líto, že jsi neuspěl." sklopila oči Elesis. Arettel pouze něco zahučel a dál pozoroval břeh. "Co myslíš, že tvůj strýc udělá, až se o té srně dozví?" Elesis se trefila do černého. Arettel na chvíli mlčel a pak pomalu řekl: "Nejdřív bude zaskočený a pak naštvaný."

"Na koho?" zajímala se.

"Na mě."

"A proč?" nevěřila vlastním uším.

"To je na dlouhé povídání." mávl rukou, ale Elesis konstatovala: "Máme dost času."

"Nechci o tom mluvit, jasné?"

Elesis přikývla a házela po něm smutné pohledy. Cítila vinu za to, že se kvůli ní dostali na takové ošemetné téma. Snažila se mu pomoci a Arettel to věděl. Nechtěl se o své minulost s někým vybavovat, i když věděl, že ona je jediná osoba na světě, která by ho pochopila. Znali se už delší dobu. Arettel žil sám v lesích už deset let a do tábora se za tu dobu sotva podíval. Elesis chodila do lesa, kde žil často lovit, sbírat plody nebo jenom hlídkovat před nebezpečím. Na její přítomnost si rychle zvykl.

"Tady to bude dobré." ozval se elf a zastavil u místa, kde se zdál led nejtlustší. "Uvidíme, jestli nás unese." Arettel dobře věděl, že potok je v tomhle místě hluboký, ale víc šancí nemuseli dostat. Opatrně položil nohu na led u okraje, když ho něčí ruka chytila za rameno a stáhla zpátky. "Co je?" zeptal se. Stála tam Elesis a hleděla na něj. "Půjdu já, jsem lehčí." řekla jen.

Elesis vstoupila na led. Arettel jí držel za ruku, připraven jí přitáhnout zpět. Elfka lehce našlapovala. Pustila se Arettela a co nevidět byla na druhé straně. "Led je pevný, můžeš jít."

Arettel rozvážně postupoval po ledu. Najednou se ozvalo lehké zapraskání. Uviděl elfčin vyděšený pohled. Led praskl a on se propadl do ledově chladné vody. Ta zima ho naprosto ochromila. Led praskal po celé délce a proud ho unášel pryč. Nahnal ho na jeden kámen a elf se udeřil do hlavy. Další ostrý kámen mu pořezal nohu, ale proud ho hnal dál. Kousek před ním zuřili peřeje. Zmítalo to s ním z jedné strany na druhou, div mu to nepřelámalo končetiny. V hlavě mu pulzovala bolest a viděl rozmazaně. Voda se tříštila o kameny a hnala ho se stále větší rychlostí. Za chvíli by ho rozmlátila na padrť. Nemohl se nadechnout. Chlad a rozbouřené vody ho stahovali dolů. Zima mu svírala hrdlo. Cítil, jak ztrácí vědomí. Z posledních sil se odrazil ode dna a vyskočil na kluzký kámen. Málem mu to, ale zase podjelo a zřítil se do ledové vody, když uviděl nabízenou ruku. Chopil se jí a Elesis mu pomohla na břeh. Byl celý rozklepaný a zmrzlý. Každé nadechnutí ho v plicích pálilo, ale byl naživu.

Elesis strachem ani nedýchala. V obličeji byla bílá jako křída. Vrhla se k němu a objala ho. Po tvářích se jí koulely slzy...

Nereen

Jeli po prašné cestě a každým krokem se oddalovali od domova. Princ nepřestával, žasnout, jak je svět venku krásný. Louky, lesy pokryté sněhem, zurčící napůl zamrzlé řeky. Nadšeně křičel, jako malé dítě, kdykoli uviděl něco nového.