V moci úplňku

2.kapitola

Až donedávna si všichni mysleli, že vlkodlaci jsou to nejhorší, co naši zemi kdy postihlo. Pak se to ale změnilo.

Nereen

Stál na balkóně a zálibně si prohlížel čisté modré nebe. Přišlo mu divné, že už dlouho neviděl žádného ptáka. Bylo klidné zimní ráno. Černé vlasy se mu ve větru cuchaly.

Ozvalo se zaklepání na dveře jeho komnat. "Vstupte."

Dovnitř vstoupil jeho otec-král. Byl to už starší muž s šedivějícími vlasy. Byl ale stále pln energie. Na hlavě mu seděla královská koruna a dlouhé červenobílé roucho se mu vlnilo kolem nohou.

"Synu, vezmi si prosím plášť a pojď se mnou." řekl mu a odešel za dveře.

Nereen byl velice zvědavý, co mu otec chce ukázat. Sebral tedy plášť, co včera večer odložil na postel a vyšel ze svých komnat. Otec už na něj s dvěma dalšími muži čekal. Jeden z nich byl králův rádce a mocný kouzelník. Druhý měl na sobě brnění. Rádce mu kývl na pozdrav a voják se uklonil.

Král je vedl do podzemních sklepení, kde Nereenovi plášť přišel vhod. Když otevřel jedny dveře uviděli malou místnůstku, ve které byli na hromadě naskládány mrtvoly ptáků a krys. Byl to odporný pohled. Měli černé kalné oči bez bělma. Většina byla mrtvá bez žádných známek zranění-jakoby spala. Černé oči jim jen slepě zíraly do prázdna. A ostatní mrtvoly byly rozsekané nebo jinak znetvořené.

"Co to-?" vypravil ze sebe mladý princ šokovaně.

"Jen se podívej Nereene. Někteří z těchto ptáků a krys byli nalezeni mrtví po celém hradě a ty ostatní zabili v sebeobraně lidé." vysvětlil král.

"V sebeobraně?" podivil se zaraženě Nereen a s neskrývaným odporem ve tváři se odvrátil od hromady mrtvol.

"Brzy pochopíš."

"Proč ty mrtvolky nespálíte?"

"Nejde to."

Král zvednutím ruky zarazil další otázky a všechny vyvedl nahoru do královského přijímacího sálu, kde se usadil na trůn a ostatní se postavili kolem. Na stoličce před trůnem se tam krčil jakýsi muž s špinavými blonďatými vlasy a od hlavy až k patě se třásl. Oblečení měl trochu potrhané, v obličeji byl celý popelavý a vypadal, jakoby se mu dělalo špatně od žaludku. "Tohle je plukovník Zir. Byl první objetí." oznámil mi otec. Nereen dostal chuť se zeptat: První objetí čeho? Ale měl pocit, že by tím k smrti vyděšenému muži odvahy nepřidal.

"No tak. Povězte princi, co se vám stalo." vybídl král muže, který se stále neovladatelně třásl.

"Oni-oni na mě z-zaútočili!" vyhrkl přerývaně a objímal se pažemi. "Ti ptáci a k-krysy. O-oni se na mě v-vrhli! Černé oči-chtěli m-mě zabít!"

"Ale přežil jste." namítl Nereen.

"Protože jsem je z-zabil!" Dál už ze sebe nedostal ani slovo.

Opatrně jsem se otočil na otce. Ten jenom rozkázal, aby muže vyvedli ven a usadil se zpět na trůn. V obličeji měl ještě víc vrásek než před tím.

"Od kdy ptáci a krysy napadají lidi?" zeptal se princ zvědavě.

"Od té doby, co je něco začalo ovládat." odpověděl trochu znaveně král.

Likara

Seděla jsem v křesle a pozorovala, jak kapičky rosy kloužou po okenním skle.

Bývala jsem členka lovců vlkodlaků, která měla za úkol chránit vesnici před hrozbou. Ale ty časy už jsou pryč. Teď jsem já tou hrozbou. Od té doby, co jsem vlkodlak, nemá pro mě život smysl. Stále se ve snech vracím k té noci, kdy se to stalo a v duchu se proklínám. Bývala jsem vycvičená bojovnice. Nejlepší z nejlepších. Ale co jsem teď? Troska, která se třese před každým úplňkem. Troska, která se bojí, že zničí život někomu dalšímu. Od mala jsem vlkodlaky nesnášela a toužila jsem je všechny vyhladit, zničit tu hrůzu, co jistojistě zaviní naši zkázu...ale teď?...teď s nimi soucítím. Už vím, jak je to strašné prožívat život ve strachu, že jednou za měsíc se z vás stane krvelačná bestie.

Někdo vrazil do domovních dveří. Ozvala se tupá rána a bolestné zaúpění. "Auvajs! Likaro, otevři!"

Zvedla jsem se z křesla, přešla ke dveřím a otevřela je. Dovnitř vpadl rozcuchaný mladík o pár let mladší než já a na hlavě se mu rýsovala boule. "Jsem zvyklý, že necháváš pootevřeno." vydechl.

"Teď už ne." řekla jsem a zadívala se na něj. "Co chceš?"

"Pojď se mnou trénovat šerm, Likaro!" vyhrkl nadšeně můj bratr.

"Proč?"

"Jsi dobrá! A já chci být taky lovec vlko-" Najednou se zarazil a nejistě se na mě podíval. "Ehm...chtěl jsem říct- lovec vlků. Oni totiž zase zabili nějaké ovce, víš?" rychle zamaskoval rozpaky.

"Vím, co jsi chtěl říct, tak na mě nehraj žádné divadýlko!" sjela jsem ho nerudným pohledem. Mladík zrudl v obličeji a prosebně na mě kulil oči.

"Prosím, Likaro, pojď se mnou trénovat! Prosím, prosím!" škemral. Nejspíš si chtěl kleknout na kolena, ale málem při tom krkolomném manévru znovu narazil hlavou do dveří, které jsem držela jen napůl otevřené.

"Tak dobře, dojdi si pro meč." uvolila jsem se nakonec.

Souhlasila jsem vlastně jenom kvůli tomu, aby se uměl bránit, kdybych ho o úplňku napadla...