V moci úplňku

3.kapitola

Nereen

Král gestem vykázal vojáka v brnění a dva sluhy ze sálu. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, otočil se Nereenův otec na svého rádce.

"Příteli, nevíte, co tohle všechno znamená? Ptáci a krysy umírají nebo napadají člověka, jejich černookých mrtvol se nedá zbavit a navíc jich stále přibývá." Králi se v očích mihly oprávněné obavy, které však zamaskovat tím, že se napil ze sklenice vína.

Rádce se na chvíli zamyslel a pak prohlásil: "Myslím, že už vím, proč se všechno tohle děje. Vaše Veličenstvo, pojďte se mnou prosím do knihovny."

"Počkej tu, synu." řekl král a bez žádného dalšího vysvětlení s rádcem odešel.

Nereen osaměl.

Likara

Sklonila jsem se před ostřím meče a ťala jsem bratrovi pod nohy. Ten uskočil stranou a pokusil se o výpad. Lehce jsem ho odrazila, opsala mečem ve vzduchu kličku a sekla ho do lýtka.

"Musíš se víc snažit, Core!" napomenula jsem ho a odvrátila další ránu, co mi šla po hlavě. Coradin jen tak tak uhnul před mou ránou, zakolísal, ale hned byl zase ve střehu. Ohnal se po mě, ale já mu nastavila svůj meč a odstrčila ho.

"Já-se-snažím!" zasupěl Coradin a s námahou mi zasadil další ránu pod nohy. Vyskočila jsem, jediným švihem mu sekla do zápěstí a vyrazila mu meč z ruky. Coradin klopýtl dozadu a svalil se na zem. Tiše tam dole na mě nadával.

"Ale no tak, Core, vedl sis dobře. Je vidět, že jsi trénoval." řekla jsem mu chlácholivě a pomáhala mu vstát.

"No jasně." zahučel Coradin a mnul si zápěstí. "Jak tě můžu asi porazit, když do mě sekáš, jako do mrkve na polívku."

"Ale o tom to je. Čím víc zasadíš nepříteli ran, tím víc ho oslabíš a tím snáze ho pak zabiješ."

"Ale já nejsem tvůj nepřítel."

"Ty to nechápeš, Core. Tohle je cvičný souboj- má tě připravit na to, jaké by to bylo doopravdy. Opravdu ses od minula zlepšil, tak přestaň hudrovat a běž si pro meč." Když Coradin sbíral ze země meč, já zatím vytáhla z kapsy kapesník.

"Na. Zavaž si to zápěstí. Už se šeří, půjdeme domů." podala jsem bratrovi kus látky a hleděla k zapadajícímu slunci.

"Díky. Dnes je ten den?" zeptal se trochu vystrašeně Coradin.

"Ano. Dnes je úplněk."

Nereen

Když se král s rádcem vrátili, už se smrákalo. Oba vypadali zamyšleně a znepokojeně. Král nesl v ruce nějakou starou rozpadající se knihu.

Nereena přímo sžírala zvědavost se dozvědět, na co přišli. 

Král se však o tom dnes odmítl bavit, protože dnes je takzvaná Rudá noc (tak říkají v téhle zemi lidé úplňku) a jakoby těch nešťastností nebylo dost, řekl Nereenovi a poslal ho, jako malé dítě spát.

Nereen vrazil do svých komnat celý vzteklý. Snad to před ním nechce otec zatajovat! Copak to může být tak strašné? Nereen si sedl na postel k oknu, odložil plášť a díval se do inkoustové tmy prozařované pouze velkým kulatým měsícem a drobnými hvězdami. Zíral na ten stříbrný mírumilovný kotouč a přemýšlel kolik asi lidí se teď promění ve vlčí zrůdy a kdo asi bude jejich další obětí...

Likara

Nehybně jsem ležela v posteli a zírala do stropu. Venku se rozlila černočerná tma rušená pouze svitem měsíce. Většina hvězd byla skryta za závojem tmavých cárů mraků. Oknem do mého pokoje pronikalo světlo úplňku.

Strnula jsem a všechny svaly se mi napnuly. Tělem mi proběhla hrozná bolest, ale já zatnula zuby, aby mi z úst neunikl ani jediný mučivý výkřik. Zavřela jsem oči. Po zádech mi přeběhl mráz a pronikl až do konečků prstů...

Na posteli ležela stočená černá vlčice. Otevřela oči a seskočila z postele. K jejím uším se doneslo vzdálené táhlé vytí. Vlčice vylezla na okenní parapet a skočila dolů do husté temné stráně. Po celé krajině se líně povalovala zlověstná mlha. Vyběhla po stráni a stanula na kopečku. Žlutýma očima se rozhlédla a rozběhla se přes pole do lesa. Jehličnany jí přivítaly zlostným zapraskáním větví o sebe. Vlčice kráčela lesem a kolem ní se postupně rozsvěcely zářivě žluté, oranžové a šedé oči. Bylo jich stále víc. Viděla stíny těl míhajících se mezi stromy kolem ní. Viděla také protáhlé čenichy a občas i záblesk bílých tesáků, určených jen k jedinému účelu-zabíjet.

Vlčice stanula na rozlehlé mýtině a hlasitě protáhle zavyla. Okolo se ze stínu stromů do měsíčního světla vynořilo nejméně dvacet vlků. V čele stál velký šedý vlk s očima rudýma, jako krev a také zavyl. Krvelačné oči upíral na příchozího. Černá vlčice si lehla na zem a hlavu položila mezi přední nohy, jako znamení poslušnosti. Šedý vlk pokýval hlavou a zavrčel na ostatní vlky kroužící okolo, jako kolem své kořisti. Ti se okamžitě zastavili a nastražili uši.

V té době právě vstoupil do krytu hustého lesa pocestný. Byl to muž středního věku s koženou brašnou přes rameno. Vydal se stezkou, která se vlnila lesem jako stuha a broukal si jakousi melodii. Nedbal na varování místních obyvatelů vesnice a nazval příběhy o zlovolných stvořeních trhajících lidi na kusy pouhými pověrami a fámami. Ani mu nepřipadalo divné, že byl les podivně tichý, rušený pouze vytím nějakých psů, co se v noci zaběhli.

Vlci vyzváni a vedeni šedým vlkem se rozběhli mezi stromy. Napínali uši a naslouchali dupavým krokům nějakého člověka kráčejícího po cestě.

Poutníka zachvátil podivný pocit, že ho někdo pozoruje a zastavil se.

Vlci se zářivýma očima, se na něj vrhli...

Rozednívalo se. Černá vlčice se rozběhla k vesnici a najednou- BUM! Narazila do neviditelné stěny, která jí odhodila několik stop dozadu a omráčila.

Probudila jsem se. Třásla jsem se od hlavy až k patě. Oči doširoka rozevřené jsem třeštila do prázdna a srdce mi zrychleně tlouklo v hrudi. Ležela jsem v hebké trávě poseté ranní rosou a celé tělo mě bolelo.