V moci úplňku

6.kapitola

Nereen

Mladý princ měl na chvíli pocit, že omdlí, ale ten vyprchal ve chvíli, kdy se po něm muž ohnal dýkou. Nereen včas uskočil do bezpečí a zařval: "Pomóc! Vražda! Poplach-"

Muž zaútočil znovu. Dýku se mu chystal zabodnout do krku. Nereen však chytil soupeře za zápěstí a chvíli se takhle přetlačovali. Muž princi podkosil nohy a znovu švihl dýkou. Než se Nereen stačil odkulit stranou, dýka mu způsobila šrám na obličeji. Nereen sykl bolestí a plnou silou muže kopl do nohy, ve které něco zlověstně zapraskalo. Pak vyskočil a šokovaně se dal na útěk.

Muž zřejmě necítil bolest, takže si zlomené nohy nevšímal a pustil se za princem.

 Ten se zatím hnal po chodbě a cítil srdce, až v krku. Nikdo mě neučil, co mám dělat, když po mě jde zmanipulovaný zabiják! Jsem princ, ne žádný rytíř! rozčiloval se.

Muž pádící za ním vrhl dýku.

Naštěstí zrovna v té chvíli Nereen zakopl a dýka ho minula. Ležel teď na podlaze a navzdory bolesti v obličeji se snažil vyhrabat na nohy. Černooký muž už se na něj chystal vrhnout holýma rukama, když v tom se skácel na zem a v zádech měl zabodnutý meč.

Nereen se divoce nadechl a hruď se mu nepřestala zrychleně nadouvat.

Nad mrtvým mužem stál onen voják, co s ním byli v podzemí. Dlouhé hnědé vlasy měl sepnuté do ohonu a brnění se mu třpytilo. "Jste v pořádku, můj pane?" zeptal se Nereena a natáhl ruku v kožené rukavici.

"Ano." přikývl princ a chytil se nabízené ruky. Když byl znovu na nohou, poděkoval vojákovi za záchranu.

"To je v pořádku, pane. Jsem Salvor, velitel vojenských sil. Jen doufejme, že se jich tu nepotuluje víc." řekl voják a vytáhl svůj meč, jehož špička byla teď zkrvavená, z bezvládného těla.

"Ale, není to-" Nereen z něj nedokázal spustit oči.

"Zir? Ano, je to on, pane. Je mi to líto."

"Jak je to možné? Vždyť otec říkal, že temná magie ještě není dost silná na to, aby ovládla složitou lidskou mysl." podivil se Nereen a zíral na mrtvolu, jako u vytržení.

"Kladu si stejnou otázku, princi."

"Tak na ni pojďme zjistit odpověď." rozhodl stále otřesený Nereen a vydal se s Salvorem ke králi.

Likara

Zírala jsem na něj a on na mě kulil svoje oříškové oči. "Ale jak víš, že někam jdu?"

"Proč by ses jinak takhle navlékala," mávl rukou k mému oblečení "a navíc, jsi příliš bojovná a hrdá na to, abys tu věc s panem Gilem nechala jen tak. Chceš pomstu, to je jasné a proto teď jdeš hledat a zabít vraha."

"Máš mě přečtenou," usmála jsem se "ale se mnou jít nemůžeš."

"Proč ne, Likaro?"

"Jsi na to ještě moc malý a ta cesta bude víc než nebezpečná." řekla jsem chlácholivě a rozcuchala mu vlasy. Já jsem víc než nebezpečná.

"Nejsem malý!" zamračil se Coradin. "Jsem o dva roky mladší než ty a půjdu s tebou, ať chceš nebo ne!" prohlásil pevně. Na jedné straně mě to, co říkal, dojímalo a na druhé děsilo.

"Poslouchej mě," chytila jsem ho za ramena "chci, abys tu zůstal a byl v bezpečí. A jestli ti to nevoní, tak poslechni možná poslední přání své sestry."