V moci úplňku

11.kapitola

Likara

Annie pohladila Cristie po vlasech. "Něco se ti zdálo." řekla jí. "Ne, mami. Opravdu jsem viděla oči, velké, dívali se na mě... a byly..." dívenka se schovala ještě víc za Annie. "...červené."

V tu ránu, jako by mě někdo praštil něčím tvrdým po hlavě. Nebyla to náhoda. Věděla jsem, že si Cristie nevymýšlí. Věděla jsem, že to byli jeho oči. Po zádech mi přeběhl mráz. Něco tu hledá. Někoho hledá. Celou dobu, jsem si byla jistá, že ho chci najít. Ale chci to doopravdy, nebo ze mě mluví zlost? Postřehla jsem Berthrandův starostlivý pohled a ihned jsem nasadila masku; všechno v pohodě. Ani za mák to, ale nebyla pravda.

Věděla jsem, co musím udělat. A musím to udělat hned! Zatímco všichni vyhlíželi z okna, já jsem popadla svoje dva meče, které Annie včera večer opřela o zeď a od té doby po nich neustále úzkostně pokukovala. Odhodila jsem brašnu, abych byla rychlejší. V tu chvíli se Brthrand otočil, ale zahlédl už jenom cíp mého kabátu, jak jsem se vyřítila ven. Za sebou jsem slyšela hlasy-Rikův, Anniin a Berthrandův. Snažila jsem se je nevnímat a brodila se blátem. Věděla jsem, že takhle utéct není hezké, ale toho vlka dopadnu, jen když vyrazím okamžitě a navíc se tak vyvaruji Berthradově společnosti.

 Po chvilce běhu jsem spatřila něco, v co jsem doufala-stopy v bahně. Vedli po bahnem ztvrdlé mýtině až do potemnělého lesa. Sebevědomě jsem vyrazila podél nich a odvahu mi dodávali pouze mé dva vytasené meče, které jsem křečovitě svírala v ruce, až mi zbělaly klouby. Mírný vánek mi cuchal havraní vlasy a nohy mi podklouzávaly. Vkročila jsem do lesa a polil mě ledový pot. Vládlo tu nepříjemné a děsivé ticho. Ani po dvaceti krocích jsem nespatřila jedinou živou duši. Stopy mě vedli dál a dál, stále hlouběji do lesa. Oděv se mi zachytával za trnité ostružiní a ruce mi rozdírali větve, jak jsem si je odhrnovala z cesty. Po pár krocích jsem musela použít i druhou ruku, takže jsem oba své meče zastrčila do pochvy připásané na zádech. Drala jsem se dál, klopýtala o kameny a kořeny, přeskakovala potůčky, ale stále jsem nebyla dost rychlá na to, abych vlka dohnala. Ze země pokryté jehličím vyrůstalo kapradí a vysoké kopřivy, o které jsem si spálila ruce. Nekonečné bloudění vyvrcholilo tím, že jsem dočista ztratila stopy. Byla jsem někde uprostřed lesa a bezradně se rozhlížela. Mezi stromy se tvořila mlha, která ještě víc zhoršila viditelnost v šeru. Udělala jsem pár váhavých kroků a málem jsem narazila do mohutného kmenu nějakého jehličnanu, co se tyčil do výšky. Vnuklo mi to nápad a tak jsem s nadějí v očích pohlédla vzhůru k nebi. K mému zklamání bylo slunce skryto za vodou nacucanými mraky, které, jako by se měly každou chvíli roztrhnout a všechnu vodu vylít. Nebyl tam tudíž žádný bod, podle kterého bych se mohla orientovat a najít cestu ven z lesa. Zalitovala jsem, že jsem nechala brašnu s jídlem i mapou v domě. Šla jsem dál lesem a hrdlo se mi svíralo zoufalstvím. Nakonec jsem objevila studánku a potok. Potůček zurčel v mělkém korytu a voda omílala oblázky. Nebyla zde ani známka toho, že byl potok nejspíš ještě včera zamrzlý. Voda vypadala čistě a nespíš stékala rovnou z horských toků, takže jsem si byla téměř jistá, že je čistá. Klekla jsem si na kolena, nabrala vodu do dlaní a hodlala se napít.

 Najednou jsem, ale přidušeně vyjekla. V studánce opodál se znenadání zjevily rudé krvelačné oči. Byl to pouhý odraz na hladině, ale přesto jsem cítila, jak se mi ten pohled zarývá, až do houby duše. Rychlostí blesku jsem vyskočila na nohy a tasila oba meče. Zahlédla jsem pouze špičku dlouhého šedého ohonu, který se mihl mezi stromy. S bušícím srdcem jsem vyrazila za ním.

Běžela jsem, tak rychle, jak mi to jen nohy a trnitá křoviska dovolila. Jednu chvíli jsem slyšela pouze rytmus dusotu svých nohou a svůj nepravidelný dech. Ozvalo se tak silné zavytí, že jsem na chvíli myslela, že se mi hlava pod tím náporem rozskočí. Pochopila jsem, o co se pokouší. Volá své druhy.