V moci úplňku

10.kapitola

Likara

Sešla jsem dolů na snídani v podobě krajíce chleba a mléka. Všichni už dojedli a teď, jako po každém jídle začali debatovat.

"Konečně přestalo sněžit." oddechla si Annie a vykukovala z okna. A měla pravdu; vánice ustala a napadlý sníh začal pozvolna roztávat.

"Sníh je pryč, mami?" popotáhla Cristie.

"Však on zase příští zimu napadne, neboj." chlácholila jí matka.

"No víte, když už vánice polevila, měla bych se vrátit domů." řekla jsem. Nastalo hrobové ticho. "Ale- ale proč? Chci říct, jsi snad sirotek, ne? Můžeš zůstat tady." ozval se překvapeně Berthrand.

"A co můj bratr? Musím se k němu vrátit." namítla jsem a předstírala, že je to pro mě moc důležité. Ve skutečnosti jsem se pouze chtěla dostat do Severního města a tahle vymyšlená historka by mi dokázala pomoct. Když jsem se ale podívala na Berthranda žaludek mi udělal kotrmelec. Tahle lež ho zasáhla víc než jsem měla v úmyslu. Uviděla jsem v jeho očích zklamání, které po chvíli vystřídal smířlivý výraz. Věděl, že tohle už mi nerozmluví.

"Ach, dobrá. Zabalím ti nějaké zásoby, dítě. A věz, že u nás budeš mít dveře vždy otevřené. Zvykli jsme si na tebe." vyrušil mě Anniin hlas z hlubokých myšlenek. "Kéž bych vám to mohla nějak oplatit." vzdychla jsem.

"Tak nám to oplať, tím, že už se nebudeš toulat venku v takovém počasí." zabručel Rik, ale jeho slova zněla vstřícně. "Co jsi vlastně dělala v té bouři?"

Bleskově jsem zapnula mozek a vymyslela jsem si další historku. "Totiž, šla jsem prodat na trh nějaké věci a zabloudila jsem." Věděla jsem, že to nezní moc přesvědčivě, ale lepší něco, než nic. Zatím to neprokoukli, ale měla jsem takový špatný pocit, že Berthrand něco tuší.

"A kde jsou ty věci teď?" zeptal se Rik a dal si záležet, aby z toho nebyl slyšet jeho podezíravý tón. "Když jsem tě našel- přesněji o tebe zakopl- měla jsi jen svojí brašnu a žádné věci na prodej."

"Ztratila jsem je ve vánici. Celý košík plný jah-" rychle jsem se zarazila. Jahody v zimě? Co mě to proboha napadlo? "-plný malovaných hrnků. Ach jo. A to jsem si na nich dala tak záležet." předstírala jsem truchlivý tón. Samolibý úsměv jsem zakryla tím, že jsem se napila z dřevěného poháru mléka. Když jsem pohár opět položila, uviděla jsem, jak Rik zvolna přikyvuje a lije do sebe další alkohol. Annie pobíhala sem a tam a sháněla mi věci na cestu. Berthrand si mě, ale na rozdíl od nich prohlížel s povytaženým obočím. Poznal snad, že lžu? prolétlo mi hlavou. Nejsem zas tak skvělá lhářka. Rozhodla jsem se, že si s tím nebudu lámat hlavu. Pohled jsem mu oplatila a znovu se napila.

"Likaro," pronesl po chvíli Berthrand. "Doprovodím tě do Severního města. A nesnaž se mi to rozmluvit!"

Arettel

"Co jsi myslel tou válkou?" obrátil se Arettel na Tarranase během jízdy. Přízrak seděl vzpřímeně a nejspíš se toulal v myšlenkách. Sérërur šel sám, jako by znal všechny myšlenky a nevyřčené pobídky svého jezdce. Byli dokonale souznění. Takové pouto bylo velmi vzácné. Tarranas jako by jenom neseděl na neosedlaném bělostném hřbetě, spíš se s Sérërurem sžil. Arettel toužil také někdy najít takového zvířecího přítele. Bezmezně oddaného, ale zároveň s vlastní hlavou. V tomhle ohledu Tarranasovi záviděl.

"Blíží se a bude krvavá a bezvýchodná, jako před sto lety. Obři a trpaslíci zbrojí, Temnota uchvacuje nevinné mysli a Šedá Smrt plánuje pomstu." řekl Přízrak trochu zastřeným dramatickým hlasem. Jako by se propadl do transu.