V moci úplňku

18.kapitola

Likara

Jsem mrtvá. Je to tak. Oslepující bolest a pak... jen tma. Chladná tma mě obklopovala ze všech stran a pohlcovala mě. Byla všude a ledové spáry smrti se stahovaly kolem mého hrdla... Dusila jsem se. Mé plíce začaly vypovídat službu. Cítila jsem v ústech pachuť krve. Má mysl pomalu opuštěla tělo... Je tohle konec mého příběhu?
Ale pak jsem otevřela oči. Je to možné? Všude byla tma, ale já přesto dokázala matně rozeznat lesknoucí se ostří zaražené v zemi. Na chvíli se mi dech zadrhl v krku, než mi to došlo.

Ušetřil mě!

Divoce jsem se nadechla.

Opravdu mě ušetřil.

Nedokázala jsem tomu uvěřit, ale přesto to tak bylo. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Takový příval emocí. Mísil se ve mě strach s úlevou a vděčnost s překvapením. S námahou jsem se zvedla a zadívala se do tmy. Nic po něm nezůstalo. Jen ten ukradený meč. Zvedla jsem oči k obloze, kde mírumilovně zářil jasný stříbrný měsíc. Byla jsem tak ráda, že ho mohu znovu spatřit. V duchu jsem děkovala, že ten neznámý v sobě našel soucit, přestože já ne. Ten mladík měl srdce čisté, zrovna jako měsíc ke kterému jsem tak toužebně upírala oči. A teď mu jde o život.

Nereen

Jsi hlupák, Nereene! Hlupák! To by mu řekl jeho otec a jistě mnoho dalších lidí. Slyšel jaho hlas v hlavě tak hlasitě, jakoby mu někdo křičel do ucha. Ano, jsem hlupák... ale ne vrah nevinných dívek. opakoval si v duchu, když utíkal k hostinci z druhé strany. Při tom slyšel táhlé vytí a šramot všude kolem. Zima mu zalézala pod kabát a měl takový strach jako už dlouho ne. Chtěl se probudit z téhle noční můry, kde ho pronásledují desítky rozzuřených vlkodlaků.

Proběhl pár ulic a bez dechu se přitiskl ke stěně hostince. Slyšel je. Byli blízko. Tak blízko! Vedlejší ulice se hemžila vlkodlaky. Bál se, že ho prozradí jeho vlastní splašený dech. Pomalu se posouval podél stěny. Dveře byly hned na rohu. Musel se tam rychle a nepozorovaně protáhnout a vzbudit Salvora. Nadechl se a potichu se přikradl ke dveřím. Neustále se ozývalo další a další vytí. Natáhl ruku. Třásla se mu. Zadržoval dech. Prsty obemkl chladnou kliku a s úlevou jí rychle stiskl. Nic! Dveře se neotevřely! Nereen zabral vší silou, ale ony nepovolily. Zabouchly se. Zběsile cloumal klikou nahoru a dolů a srdce mu bušilo jako o závod. No tak! Otevři se! Prosím! Zoufale trhal za kliku, jako by chtěl dveře vyrvat z pantů. Nechtěl se otočit. Nechtěl vidět ty hladové oči upírající se na něj. Bál se jako dosud nikdy v životě. Otočil se. Vlci ho pozorovali. Stáli kolem něj a sledovali ho temnýma bezcitnýma očima. Neměl nejmenší šanci. Noha ho zradila a on se sesunul po zdi.

Likara

Dech mě pálil v krku, ale já nepolevila. Běžela jsem dál. Byla jsem odhodlána, tentokrát udělat správnou věc. Byla jsem příliš unavená a vzrušená na to, abych se dokázala proměnit. Běžela jsem a nikdo mě nemohl zastavit. Znovu ne.

Stínodrap

Stál společně se smečkou na náměstí u hostince a výhružně vrčel. Z nebe se začaly snášet kapky deště a jejich zvuk přehlušil mladíkův zplašený dech. Třpytivé provazdce se snášely z nebe a zamočily mu sněhový kožich. Odhalil tesáky v hlubokém zavrčení a zarýval pohled na Nereena. Přesto mu tu něco nehrálo. Jestli je to doopravdy zabiják vlkodlaků, kde má výzbroj a jak to, že ještě nikoho nezabil?  Stínodrap ale věděl, že jeho druhá doměnka nemusí být pravda. Vlkodlaci se přece rozdělili na dvě skupiny. Každá šla po jednom muži. Před chvílí se druhá skupina připojila, ale Stínodrap věděl, že nejsou všichni. Někdo chybí. Srdce se mu rozbušilo. Likara!