V moci úplňku

13.kapitola

Ahoj,
Rozhodla jsem se vytvořit pár kapitol pouze s Likarou a vlkodlaky. Arettel, Neeren a spol. se do děje zapojí později. Doufám, že to nějak přežijete :)
Vaše LucyElven ♡

Likara

"Ne!" křikla jsem a v poslední vteřině strhla mladíka stranou před vražednými tesáky vlka, když po něm chňapl. Dopadli jsme oba do bahna. Vlk nepřestával vrčet. Vyskočila jsem na nohy a Berthrand za mnou. "Liko," vydechl přerývaně. Nejspíš měl za sebou dlouhý běh. "Nic neříkej!" odbyla jsem ho.
"Kdo je to?!" zavrčel pronikavě šedý vlk. Znovu se nakrčil a chystal se ke skoku. Berthrand projevil jisté překvapení, že vlk promluvil, ale ihned se vzpamatoval a vrhl se po hlavě stranou, před ostrými drápy.
"Nemůžeš utíkat věčně, chlapče." vyštěkl vlk. "Kdybych chtěl, jsi už dávno mrtvý." Posadil se a bez mrknutí Berthranda sledoval. "Ale rád si se svou kořistí hraju, než jí zabiju."
"Nech ho být," řekla jsem. Vlk sjel rudýma očima na mě. "Nech ho být a já přistoupím na tvojí nabídku." odevzdaně jsem sklonila hlavu.
"Nevěřím ti." odvětil s trochou zuřivosti v hlase.
"Když ho zabiješ, nikdy s tebou neodejdu. Nikdy se ti nepodřídím. Nikdy..." nasadila jsem nový argument a v duchu ho prosila, aby ho schválil. Chvíli bylo ticho a vlk zamyšleně švihal dlouhým šedým ohonem.
"Dobrá. Slibuji, že ho nezabiji, když se ke mě přidáš." prohlásil nakonec a já si oddechla. Berthrand se tvářil zmateně a obrovský chundelatý vlk mu naháněl víc než smrtelnou hrůzu. Zvlášť jeho oči. Tolik toužily po krvi. Nelíbil se mu jeho hladový pohled a lesknoucí se zuby. Podlý hlas a falešná upřímnost. Měl zlou předtuchu.
Slunce se schovalo za tmavé mraky a Herf zaštěkal. Šedý vlk ho sjel vražedným pohledem a pes ublíženě zaskučel. Ani on nedokázal snést vlkův bodavý pohled.
"Přesto ale..." promluvil klidně vlk. "...nemůže zůstat naživu."
"Cože? Ale slíbil jsi-" vyhrkla jsem a dech se mi zadrhl v krku.
"Dodržuji své sliby." řekl. "Nezabiji ho." Byla jsem dokonale zmatená. Ale jakmile doplnil větu, pochopila jsem. "To ty." Pak hrůzyplně zavyl a mě tělem projela známá ukrutná bolest. Celý svět se zatočil a rozmazal. Po zádech mi běhal mráz a já věděla, co přijde. Snažila jsem se tomu celou svojí vůlí ubránit a zastavit to, jenže další bolest mě srazila na kolena, až jsem vykřikla.
"Liko, co je ti?" vyděsil se Berthrand a podepřel mě.
"Ne!" vyjekla jsem a vytrhla se mu. "Běž ode mě!" Cítila jsem, jak se něco zmocňuje mého těla a vytlačuje mě pryč. Z posledních sil jsem ho odstrčila. "Utíkej! Zachraň se!"
"Likaro, nechápu-" začal, ale to už jsem se svíjela na zemi.
"Běž, prosím.. " šeptla jsem přemáhajíc sama sebe, když se ke mě sklonil. A pak už jsem ze sebe nedokázala dostat ani slovo.
Bolest se stupňovala, cítila jsem jak se mi napínají svaly a prodlužují šlachy. I má kostra se rychle měnila. Utápěla jsem se v moři utrpení... a pak nastala tma. Ošklivá chladná tma.
Berthrand stál, jako by mu nohy vrostly do země. Na kraji mýtiny seděl šedý vlk s tlamou zkřivenou do děsivého úšklebku. Švihl ohonem a zavrčel. Zavrčel jedno krátké slovo; "Zabij." Pak zavyl, neskutečně mrštně se otočil a za pleskotu tlap zmizel z dohledu.
A tam- před mladíkem ochablým hrůzou- stála velká černá vlčice. Oči jí plály jako dvě žluté pochodně a srst se leskla pod náporem třpytivých paprsků slunce. Hlavu držela u země, hřbet nahrbený a tesáky vyceněné. Berthrand se nehýbal. Bál se, že jakýkoli pohyb by znamenal smrt. "Li-Likaro?" hlesl vyděšeně.
Nakonec ale přece jen začal couvat a pak se rozběhl. Vlčice vyrazila jako blesk a neskutečně silně ho strhla k zemi. Chystala se mu zakousnout do krku, ale Berthrand před sebe rychle nastavil ruce. Vlčice se do jedné jeho ruky zakousla. Milovala ten pocit, když jí jeho horká krev stékala po tesácích a když její drápy drásaly jeho tělo. Berthrand zmučeně křičel, ale vlčice jen nemilosrdně zesílila stisk a prudce trhla hlavou. V ruce to ošklivě zapraskalo a Berthrand znovu zařval. Ruka teď ochable visela v zubech vlčice, která si vychtnávala každé sousto a každou kapičku krve. Pak znovu trhla hlavou a neuvěřitelně silně zatáhla. Odtrhla tak kompletně Berthrandovu ruku v rameni od těla. Z cárů svalů, kde kdysi bývala ruka okamžitě vytryskly proudy krve. Berthrandův křik se rozléhal smaragdovými korunami pod jasnou jarní oblohou. Naplnil vlčici vnímavé uši a přinášel jí úžasný, až opojný,  pocit. Z jeho očí čišel takový strach a taková bolest, že vlčice slastě zavrčela. Sápala se po krku nemající slitování. Uvnitř její hlavy se ale mezitím odehrával krutý souboj dvou vůlí. Mé a vlkodlčí. Ani jeden z nás se nehodlal vzdát. Moje vlkodlčí Já bylo ale příliš silné. Nedalo mi ani sebemenší šanci se vzepřít a získat zpět své tělo. Zkoušela jsem to ale dál. V zákoutí mozku jsem se snažila přemoci sama sebe. Bojovat proti sobě.
Musela jsem s hrůzou přihlížet, jak já sama trhám Berthrandovu urvanou zkrvavenou ruku na cáry, ze kterých se valí potoky krve. Musela jsem sledovat jeho milé kaštanové oči, jak se zalykají nepopsatelnou bolestí. Křičela jsem, plakala, prosila... Nic. Mé tělo mě neposlouchalo. Nebyla jsem nic než loutka. Nic než figurka na šachovnici smrti.
Vlčice nepolevila v masakrování jeho těla. Nechtěla ho hned zabít. Chtěla si vychutnat jeho bolest a utrpení. Marně se bránil. Marně utíkal. Marně křičel mé jméno. Byl s ním konec.
Ale až do chvíle, kdy přiběhl šedobílý pes a s vrhl se po vlčici, ačkoli byla dvakrát tak větší. Věrnost toho zvířete byla neporazitelná. Strhl vlčici z Berthranda a zakousl se jí do boku. Vztekle zavyla a pokusila se ho setřást. Jeho čelisti byly ale pevně sevřené a Berthrandovi se mezitím podařilo dostat se na nohy. Nejspíš jsem mu přelomila nebo rozdrásala i nohu, protože značně kulhal. Obličej měl zalitý vlastní krví a v místě levého ramena viselo pár potrhaných krvavých cárů masa. Obličej měl zkřivený v bolestné křeči. Po tomhle pohledu by mi v lidské podobě tekly slzy proudem.
Přes bolest, kterou mi působily psí zuby, jsem v duchu doufala, že zůstanou na místě co nejdéle a zabrání mi v pronásledování Berthranda. Něco ve mě ale zuřilo a setřáslo to psa, tak prudce, že odletěl pár metrů a zůstal ležet.
Vlčice se rozhlédla, ale po Berthrandovi zbyla jen kaluž krve lesknoucí se na slunci. Až teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně způsobila. Udělala jsem z mého jediného pravého přítele, který se nebál stát po mém boku, vlkodlaka.
Vlčice se pustila po pachu Berthrandovy krve a zanedlouho ho bohužel našla. Seděl opřený o strom a ztěžka oddechoval. Ztrácel spoustu krve. Už nemohl dál. Vlčice ho jednou obešla a pak ho povalila na zem. Díval se však do jejích žlutých krvelačných očí s naprostým klidem. Nemohla jsem snést ten pohled. Ale to už vlčice sevřela jeho krk do čelistí. Nezkousla však, protože jsem jí v tom ze všech sil bránila. Byla jsem rozhodnutá boj nevzdat. Po malých krůčcích se mi pomalu dařilo vybojovat si zpět, to co mi patří. Pomalu ale jistě jsem se posouvala k vítězství. Byla jsem náhle plná naděje. Nic už mě nemohlo zastavit a vlkodlak ve mě si to nejspíš uvědomil také. V tu chvíli vlčice skousla...
Když se mi konečně podařilo přeměnit se, bylo už příliš pozdě. Berthrand byl mrtvý a krev se rozlila všude kolem do trávy. Vyčerpeně jsem si klekla k jeho mrtvole a doufala, že uslyším znovu bít jeho laskavé srdce. Uchopila jsem jeho chladnou ruku, jež byla plná škrábanců a kousanců, ale stále držela s tělem. Do jeho dlaně se skutálela moje třpytivá slza. Pomyslela jsem na jeho malou sestřičku a milující rodiče, kteří ho už nikdy nebudou moci obejmout. Pomyslela jsem na jeho úsměv a uvědomila si, že už ho nikdy neuvidím. Slzy mi odkapávaly do klína jako déšť a zmáčely mi oblečení i vlasy. Natáhla jsem ruku a uslzeně ho pohladila po mramorové tváři. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Bývala jsem tvrdá a odhodlaná. Smrt patřila k mému každodennímu životu. Nikdy jsem mrtvých nelitovala. Nikdy. Ale teď... teď jsem něco cítila. Něco velice silného. Snad nějaký pocit. Najednou jsem měla pocit, jako by se ve mě cosi zlomilo a ta bolest se vůbec nedala srovnat s fyzickou bolestí. Slzy mi v třpytivých provazcích stékaly po tváři jako nikdy předtím. Stiskla jsem jeho ruku naposledy, políbila ho na čelo a uvědomila si- měla jsem ho ráda...
Ani jsem si nevšimla, že se kolem mě utvořil kruh podivných lidí. Otřela jsem si slzy a prohlédla si je. Měli na sobě pláště, ale žádné zbraně. Sledovali mě tvrdýma očima. Náhle se rozestoupili a do kruhu vstoupil šedý vlk.
Postavila jsem se, otřela jsem si obličej hřbetem ruky a s kamenným pohledem jsem udělala jeden krok k němu. Propalovala jsem ho nenávistným a vzdorovitým pohledem. Pak jsem ale udělala něco, co ode mě zřejmě nikdo nečekal. Poklekla jsem před ním.