V moci úplňku

16.kapitola

Ledový kámen mě tlačil do zad a těžko říct, jestli jsem nemohla usnout kvůli nepohodlí nebo kvůli tomu, že Stínodrap ani Hvězdonoška se celé odpoledne neukázali. Vlkodlaci spí odpoledne, aby v noci mohli plni energie lovit. Vedle sebe jsem slyšela pravidelné a klidné oddechování Half-moona a ostatních. Sjela jsem pohledem na něj a překvapeně jsem zjistila, že se ze spaní usmívá. Nechápala jsem, jak může vypadat tak bezstarostně. Ohniště bylo vyhaslé a celou jeskyni naplnila zima. Neměla jsem přikrývku. Half-moon mi nabídl, že mi daruje svojí, ale já odmítla. Nyní jsem věděla, že jestli se neproměním, brzy tady v jeskyni umrznu. Ale když usnu ve vlčí podobě, nedokážu své tělo ovládat a vlkodlak ve mě si bude dělat, co bude chtít- třeba urvat někomu nohu. Vstala jsem, objímajíc se rukama jsem minula doutnající uhlíky a vyšla z jeskyně. Do očí mě udeřilo denní světlo. Rychle jsem si je zastínila rukou, aby mu mé oči přivykly. Všechen chlad se vytratil někde v dáli a zanechal mé tělo prohřáté slunečním teplem. Usmála jsem se jen tak k obloze, na chvíli zvedla hlavu a nastavila tvář slunci. Když jsem jí sklonila, můj zrak padl na velký předmět před jeskyní. Přišla jsem k němu a poznala v něm mrtvou srnku. Ležela tam ve stínu zcela osamoceně s prokouslým hrdlem a zaschlou krví. Někdo jí tu nechal. Nějaký vlkodlak. uvažovala jsem, když jsem si prohlédla ránu na krku srnky. Ale proč by to dělal? Nechtěl jí? Na něco takového by vlkodlak jen tak nenechal se povalovat. Byl to dokonalý úlovek. Srnka byla mladá a čistě skolená. Nejspíš si ten neznámý dal hodně záležet. Ani na ní nebylo moc krve. Tenhle úlovek by mu mohl každý vlkodlak závidět. Záhadou však zůstává; Kam zmizel? Nebo zmizela?
Očima jsem pátrala okolo po nějaké známce, kam mohl ten báječný lovec zmizet. Nakonec jsem našla jen velice nezřetelné šlápoty v promáčené půdě a bahně. Vydala jsem se podél nich. Vedli po úpatí kopce dál po kraji lesa. Pomalu jsem slézala z mokrých pahorků a pod korunami stromů dál neznámého stopovala. Takhle činnost mě naprosto zaměstnala, takže jsem neměla čas přemýšlet nad návratem do doupěte.
Za půl hodiny se stopy stáčely hlouběji do lesa. Mé napětí se stupňovalo. Stopy mě vedly podél lesního potůčku. A pak... se ztratily. Prostě a jednoduše zmizely. Prohledávala jsem okolí a doufala, že narazím na místo, kde stopy pokračují, ale marně. Sklesle jsem ještě naposled vše prohledala a pak se vydala zpět. Přemýšlela jsem. Jak dlouho zůstanu u vlkodlaků? Navždy? To ne... zabili přece Berthranda! Donutili mě, zabít ho. Nikdy jim to neodpustím... Může za to Šedý vlk, nikdo jiný. Nejdřív můj učitel a pak kamarád. Kdo bude další? Musím s tím skoncovat jednou pro vždy. Musím ho zabít. Není jiná cesta.

Cestou černovlásku pozorovaly pronikavé oči lovce, který si dal tolik práce s ulovením srnky. Pro ní.

****

Trochu jsem se prospala a k večeru se mojí výuky ujala Hvězdonoška, která se vrátila s tím, že záhadný úkol vyplnila. Zeptala jsem se jí, jaký to byl úkol, ale ona jen zavrtěla hlavou, usmála se svým typickým záhadným způsobem a odvedla debatu jinam. Byla jsem stále zvědavější. Zároveň měl ale sžírala jakási forma nejistoty. Stínodrap se stále neukázal. Leckdo by možná řekl, že mi bez jeho chladných pohledů bude líp, ale nebylo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale... chyběl mi. 

Hvězdonoška mě překvapila svou úžasnou schopností plížit se naprosto neslyšně i na dlouhé vzdálenosti ve vlčí podobě i v lidské. Dokonale splynula s hýbajícími se stíny a křivkami lesa. Obdivovala jsem to. Hvězdonoška byla prostě dokonalý zvěd. Měla výbornou paměť a uměla se skrýt i tam kde zdánlivě žádná skrýš nebyla.

"Chtěla bys být taky zvěd?" zeptala se mě uprostřed tréninku.

"Nevím, jestli se na to hodím." pokrčila jsem rameny.