V moci úplňku

7.kapitola

Nereen

Události posledních dnů ho úplně vykolejili z normálního životního stylu. Z namyšleného a rozmazleného princátka se konečně stal opravdový budoucí král této země. Nereen se přistihl, že stále víc času tráví v zahradách, přemýšlením a rozjímáním o tom, jaký má tohle celé vůbec smysl. A stále více si uvědomoval, jak byl slepý, když si myslel, že jeho otec ho nemá rád. Pravda byla, že král svého jediného syna miloval, ale nesměl jeho zájmy stavět nad potřeby říše. Až teď si uvědomil, jak těžké je být králem. Není to jenom moc, ale i povinnosti, jaké si dosud neuměl představit ani v těch nejdivočejších snech. Zpočátku byl naštvaný, že ho otec někam posílá nazdařbůh. Ale teď si uvědomil, že by to po něm král Deniron nechtěl, kdyby to nebylo důležité a navíc byl rád, že půjde Salvor s ním. Ukázalo se, že to není jen rytíř s vážnou tváří ale i vtipálek. Vyžíval se ve vyprávění různých příběhů a téměř nikdy nezavřel pusu. Dokázal ho rozesmát kdykoli.

Nereen procházel zahradou ve východním křídle a přemýšlel, jaké to asi je tam venku. Nikdy za branami města nebyl, takže se dokonce bál. Šel po cestičce vysypané bílým pískem, mezi zastřihávanými růžovými keři, které však teď v zimě byli trochu seschlé. Na pečlivě upravovaném trávníku se třpytil sníh a záhony květin byly také pokryty neprodyšnou bílou pokrývkou. Jen sem tam vykukovaly hlavičky rostlinek, či uschlé hnědé listy. Nereen si přitáhl plášť víc k tělu, aby mu mráz nezalézal za krk a shýbl se k záhonu květin. Kdysi krásné a rozkvetlé květiny byli nyní hnědé a jen se rozpadnout. Když se jedné z nich dotkl, jeden okvětní lístek se ulomil a on sledoval, jak padá k zemi. Tak může být zima krutá, pomyslel si trochu sklesle.

Najednou se na věži rozezněl zvon hlásící poledne. Musíme vyrazit. Nereen věnoval poslední pohled okvětnímu lístku, vyšel ze zahrady a vydal se ke stájím za Salvorem.

Likara

Nebe bylo od rána zatažené sněhovými mraky a já se bála, aby nepřišla sněhová bouře. Prudký vítr mě bičoval do tváří, až zčervenali a strhával mi kožich z ramen. Z nebe se začali snášet první sněhové vločky a já věděla, že jestli se rychle někam neschovám, hustá sněhová bouře přivodí mojí smrt. Už jsem skoro necítila prsty na rukou. Klopýtala jsem ale vysokým sněhem urputně dál. Rozpoutala se vánice a já sotva viděla na pár kroků. Přivírala jsem oči a nohy se mi podlamovaly. Byla jsem vysílená. Cesta se vlnila dál údolím a nikde nebylo kde se schovat. Tady byly pouze louky a pole. Sněhu přibývalo každou minutou a mě dělalo stále větší potíže zůstat vzhůru. Byla jsem tak unavená. Vánice ale nepolevovala a nebrala ohledy na mě, která jsem klopýtala sněhem. Chladný vítr mi serval kapuci z hlavy a do černých vlasů mi napadalo bezpočet sněhových vloček. Jestli usnu, zemřu. Jestli prochladnu, zemřu. Není cesty zpět. Musím jít dál. Šourala jsem se rozhodně dál. "Musím-pomstít-svého-učitele." drtila jsem mezi zuby a šla dál. Vánice se proměnila v krupobití. Velké kusy ledu padaly z oblohy a vločky je doprovázely jako věrní psy. Podlomila se mi kolena a já se skácela do měkkého studeného sněhu. Viděla jsem jen tmu...

Cítila jsem teplo, co mě hladilo po tvářích. Hukot vánice zmizel v nedohlednu. Byla jsem příjemě odpočatá a uvolněná. Cítila jsem jen to teplo, co mě hřálo na duši. Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla byl oheň.

"Mhmmm...jsem v nebi?" zamumlala jsem.

"Ne, ale moc k tomu nechybělo, holka." uslyšela jsem trochu hrubý, ale laskavý hlas. Pak jsem zjistila, že celou dobu pozoruji oheň plápolající ve velkých kamnech. Ležela jsem na nadýchaném polštáři v posteli. Byla jsem v nějaké středně velké místnosti a za okny zuřila sněhová bouře. Skromný prostor zabíral velký dřevěný stůl s čtyřmi židlemi a na jedné z nich seděl nějaký muž. Díval se na mě přísnýma tmavýma očima. Měl rozložitá ramena a mohutnou postavu. Pod nosem mu rostl hustý zrzavý knír a na hlavě mu rašili krátké vlasy téže barvy.