V moci úplňku

15. kapitola

Kolem poledního zářilo slunce o mnoho urputněji. Mraky vymizely z azurové oblohy a ponechaly zem, sužovanou slunečním žárem, bez chladného stínu. Vzduch byl naplněný vůní prvních květin a jehličí.

"Dáme si přestávku." vyhlásil konečně po úmorném tréninku Stínodrap.
Jakmile jsem to zaslechla, naprosto bez dechu jsem padla na kolena do trávy. Ta slova mi vykouzlila na rtech blažený úsměv.

Stínodrap se letmo pousmál a vzápětí mi řekl klidným hlasem: "Přestávka neznamená, že se tu budeš povalovat v trávě. Kdyby na tebe teď zaútočili, neměla bys nejmenší šanci. To si pamatuj."

Rozlobená a vysílená jsem, opírajíc se o svůj krátký obouruční meč, vstala. Musela jsem však uznat, že má Stínodrap pravdu. Jako vždy, pomyslela jsem si trpce. Lehce jsem pokývla hlavou, na znamení, že rozumím. Jeho oči ale byly stále stejné- bez špetičky soucitu. Slunce mu prozařovalo sněhově bílé vlasy a dodávalo jeho obličeji podivný andělský skoro neodolatelný nádech.
"Půjdeme se najíst." vysvětlil mi následující postup, tónem, který napovídal, že mám celý den do puntíku zozvržený.

"Najíst?" zopakovala jsem zaraženě. Přinutila jsem se zapojit unavený mozek a přemýšlet, co si pod tím mám podle něj představit.

Jen přikývl a bez vysvětlení vyrazil rázným krokem pryč. Nesnášela jsem, jak nikdy nic nevysvětloval, lezlo mi to na nervy. Vždy jen přikývl a něco udělal, aniž by to vysvětlil. Nezbylo mi však nic jiného, než se s tím smířit a znaveně klopýtat za ním. Celé tělo mě při každém pohybu bolelo a moje mysl byla tak unavená, že jsem se už nezmohla na další přemýšlení. Psychické vypětí způsobilo hlavně množství přeměn, které jsem podstoupila. Úplně mi to podkopalo morálku. Teď už jsem toužila jen po zaslouženém odpočinku.

Ani jsme nevěděla jak a už jsem stála před tím zlověstným vstupem do jeskyního doupěte. Vešli jsme dovnitř bok po boku a mě se naskytl neskutečně odporný pohled. Celá smečka tu polehávala ve vlčích podobách a hodovala na potrhaných mrtvolách, krvavých cárech masa a ohlodaných kostech. Okamžitě se mi z toho zvedl žaludek a musela jsem odvrátit zrak, protože přímo přede mnou právě trhala hnědá vlčice maso z přelámané kostry něčeho, co připomínalo pozůstatky jelena s rozbitou lebkou a přelomenýma nohama. Ve vzduchu se vznášel pach krve a rozkládajícího se masa, co mě dráždil v nose. Přinutila jsem se znovu otevřít oči. Ale místo vlků polykajících syrové maso jsem spatřila Hvězdonošku v její lidské podobě. Sjela jsem rychlím pohledem na ohlodanou kostru jelena a okamžitě odvrátila zrak. Znovu se mi udělalo nevolno. Vydržela jsem lecco, ale tohle bylo moc.
"Může jít ven? Prosím," požádala jsem se mdlým hlasem mého učitele. Pokýval hlavou, jak bylo jeho zvykem.

Hvězdonoška mě vzala kolem ramen a vyvedla mě před jeskyni. "V pořádku?" zajímala se starostlivě.

"Ano, jistě." přikývla jsem ještě trochu omámeně.

"Opravdu?" nepřestala se ujišťovat Hvězdonoška.

"Zvykne si." zarazil její ustarané otázky Stinodrapův chladný hlas. "Teď si běž něco ulovit, nebo budeš celý den hlady." obrátil se na mě.

"Ulovit? Ale já jsem moc vysílená." namítla jsem.

Jenže Stínodrap neposlouchal. Proměnil se v bílého vlka a rozběhl se pryč obdivuhodnou ladností.

Hvězdonoška mě poplácala po rameni. "To nevadí. Běž si odpočinout dovnitř. Stínodrap to pochopí, nedělej si starosti." I když její slova nezněla přesvědčivě, přikývla jsem. Byla jsem opravdu unavená.

"Hvězdonoško! Severní město! Velitel volá zvědy!" zavolal na ní někdo. Obě jsme se ohlédly.

Nějaký mohutný vlkodlak právě vyběhl z lesa a z plných plic křičel na ženu.