V moci úplňku

17.kapitola

Nereen

Pořád se mu nedařilo usnout. Neustále musel myslet na nedovřenou bránu. Pomalu ho to dovádělo k šílenství. Kde jsou stráže? Kdo jí nechal otevřenou a proč? Čím usilovněji se snažil usnout tím víc musel přemítat o tom, co se děje. Nedokázal si vyčistit hlavu. Temné předtuchy na něj dopadaly  jako mrazivé sněhové vločky. Takhle nikdy neusnu, vzdal to nakonec a vylezl z postele. Převlékl se do denního oblečení a natáhl si své vysoké kožené boty. Za pas si pro jistotu zastrčil dýku. Nechtěl Salvora budit, jenom kvůli tomu, že nemůže usnout a tak se z pokoje vydal úplně sám. Dole v hostinci panovalo až děsivé ticho. Téměř poslepu sešel schody a potěšeně zjistil, že zadní vchod jde zevnitř otevřít. Vyšel na ulici a zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Studený vítr mu čechral hnědé vlasy, když kráčel ulicí a jeho kroky zvonily do noci. Měsíc mu svítil na cestu. Rozhlédl se po temných stínech domů a překvapilo ho, jak tiše a mrtvě vypadá město v noci. Hlavní ulici lemovaly opuštěné zavřené stánky a Nereen měl pocit, že jeho kroky jsou to  jediné, co je ve městě v tuhle dobu slyšet. Po snad nekonečné cestě konečně dorazil před bránu. Jinak se nevyspíš. opakoval si v duchu. Chvíli váhal, než přistoupil k mezeře mezi vraty a vyhlédl ven.
Spatřil temné obrysy lesa po pravé straně cesty, které se pohybovaly ve větru. Všechno bylo podivně tiché. Žádné zvuky nočních zvířat. Ani sova nezahoukala a stromy kývali větvemi naprosto neslyšně. Nadechl se a chystal se přivřít bránu. Nešlo to. Byla moc těžká. Nereen dostal trochu strach. Znovu pohlédl do mezery a srdce mu vyskočilo, až do krku. Z temného křoví ho pozorovaly zářivé oči! V dálce mezi stromy se rozsvěcely další a další. Viděl spousty protáhlých čtyřnohých těl a spousty zářivých krvelačných očí. Slyšel údery jejich tlap a mrazivý vítr se mu zarýval do kůže. Zběsilý tlukot jeho srdce přehlušilo hluboké zavytí snad tisíce vlků, kteří se všichni sbíhali... k němu!
Nereen zděšeně uskočil od vrat a utíkal k velkému dřevěnému kolu připevněnému k hradební zdi. Než za něj ale stačil zabrat a zavřít bránu, dovnitř proklouzl první z vlků a za ním další. Nereen se s obrovským strachem v očích rozběhl podél hradební zdi pryč. Nemohl dýchat, křičet, nezmohl se na nic- jen na útěk. Ostrý ledový vítr ho nemilosrdně řezal do tváře, až měl Nereen pocit, že mu tam zůstanou jizvy. Slyšel štěkot, vrčení, vytí... Ohlédl se. Bránou se hrnuly desítky vlkodlaků. Někteří se rozběhli za ním a jiní hlouběji do města. Nereen bez dechu vylezl po žebříku na hradby a každý nádech ho pálil v plicích. Zběsile se rozběhl po hradbách a o něco zakopl. Spadl na zem a obličej koupal v kaluži krve. Myslel, že si nejspíš rozsekl hlavu nebo přelomil nos, ale pak zjistil, že to není jeho krev. Vstal a v měsíčním světle spatřil mrtvolu nějakého muže. Stráž! pomyslel si s hrůzou Nereen. Znovu se ohlédl. Po hradební zdi se k němu hnali vlci. Jak se dostali nahoru?! přemýšlel zatímco se dal znovu na útěk. Pak si zděšeně uvědomil, že zleva od brány jsou schody na hradby. Nereenovi tlouklo srdce jako o závod a strach se ho zmocňoval stále víc. Běhat uměl rychle, ale vlkodlaci byli rychlejší. Cestou minul další dvě mrtvoly strážných. Náhle spatřil před sebou na hradbách další vlkodlaky, jak běží přímo proti němu. Byl v pasti! Nadběhli mu. Hledal žebřík, ale žádný tu nebyl. I ulice pod ním se začala plnit vyjícími monstry. Nebylo úniku! Nereen už dočista ztratil naději, když naproti sobě, z vnitřní strany hradeb, zahlédl černý obrys střechy nějakého domu. Byla to jediná záchrana.
To nikdy nepřeskočím, zoufal si Nereen. Zabiju se... ale mrtvý jsem už stejně. Rozhlédl se na obě strany, z kterých se k němu blížili vlkodlaci a nadechl se. Jeho život se náhle zcvrkl na jeden šílený čin. Rozběhl se přes celou šířku hradeb a se zavřenýma očima se odrazil. Slyšel jen vytí, které jak by se ztrácelo v dáli. Po krátkém letu jeho myšlenky na smrt uťal prudký naráz. Když oči otevřel, zjistil, že přistál na střeše. Já to dokázal! Vypadalo to, že si nic nezlomil, jen si ošklivě odřel ruce a nejspíš si trochu poškrábal čelo, ale nic vážného. Rychle vyskočil na nohy, i když ho všechno bolelo. Za sebou slyšel vzteklé vrčení. Rychle přeběhl hřeben střechy a seskočil na jinou, z které se dostal přes slamník na zem. Běžel ulicí a zabočil doprava. Tam vylezl na střechu, aby zjistil, kudy dál. Pár ulic okolo bylo čistých. Přeběhl skupinu domů, seskočil a proběhl malou postranní uličkou. Přelezl plot, co mu stál v cestě a uháněl dál. Dech mu pomalu docházel, ale on se přinutil běžet dál. Za sebou zaslechl nějaký zvuk. Otočil se a zjistil, že ho pronásleduje už jen jediný vlk. Byl tak rychlý, že ho na střeše nad ním ani nebylo pořádně vidět. Nereen zoufale proběhl další uličkou ve snaze se vlkovi ztratit, ale to se mu nepodařilo. Ten vlk dokázal zdolat veškeré překážky snad ještě rychleji než Nereen a proto ho rychle doháněl. Byl neskutečně mrštný a rychlý. Lovil s velkou zuřivostí a nezlomnou odvahou. Nebylo možné mu utéct.
Náhle princ zabrzdil. Slepá ulička. Bezradně se rozhlédl po něčem, co by mu pomohlo uniknout, ale marně. Z jedné strany byla zeď, před ním taky a z druhé strany pevně zavřené dveře kovářovy dílny. Nereen zahlédl siluetu toho vlka, jak se k němu žene. Na trámu nad domovními dveřmi vyselo pár pytlů s moukou a mezi nimi i nově vyrobený meč. Princ bez váhání sáhl po meči a rozkročený se pevně postavil proti nepříteli. Ale ten tam nebyl. Nereen s očima plnýma hrůzy rozhlédl, nikoho však nespatřil. Po vlkovi nebylo ani památky. Nereen znejistěl.
V tom ze střechy kovářovy dílny seskočil ten černý ďábel a strhl prince na tvrdou půdu (dláždění bylo jen na hlavní cestě). Nereen zahlédl záblesk tesáků, než od sebe vlka stačil odstračit mečem. Vyhrabal se na nohy a vlk na něj zuřivě vrčel. Pokoušel se náhlými výpady mladíka dostat zpět na zem, ale Nereen se bránil ze všech sil. I kdyby se mu měli třeba roztrhnout plíce, on nepoleví. Držel si vlka od těla, ale věděl, že to moc dlouho nevydrží. Vlk obcházel v kruhu a pak se z boku vrhl Nereenovi po nohách. Kousnout ho nestačil, ale vytvořil mu po celém stehnu dlouhý krvavý šrám od drápů. Nereen zavrávoral a ohnal se po vlkovi. Tomu velmi pomáhala jeho černá barva srsti- byl skoro jako neviditelný. Vlk to schytal do tlapy. Bylo to sice jen povrchové, ale dost ho to bolelo. Nereen zrychleně oddychoval a ustupoval před vraždícím monstrem tak dlouho, dokud se zády neopíral o zeď. Vlk znovu vyrazil z temnoty s děsivým třpytem v očích a tentokrát se své oběti pevně zakousl do lítka. Nereen zařval bolestí a s podlomenýma nohama se skácel před domovní dveře. Udeřil se do hlavy a z pod stisknutých víček mu vytékaly slzy bolesti. Hlava mu třeštila a měl pocit, že vlk mu snad za chvíli urve nohu. Ochromen náhlou palčivou bolestí sáhl na dno svých sil a máchl mečem nad sebou. Následoval zvuk trhání látky a na černého vlka se vysypal celý pytel mouky. Vlk zakňučel a Nereenovu nohu pustil. Mouka mu uvízla v srsti a očích. Nereen rychle, ale trochu vrávoravě vstal a vlk plný mouky na něj zavrčel. Teď už byl v měsíčním světle dobře vidět a tak po něm Nereen sekl mečem. Vytvořil mu hlubokou krvavou brázdu na hřbetě. Vlk uskočil a kvůli zraněné tlapě odkulhal do kouta. Princ vytáhl svou dýku a mrštil jí. Vlk se ale v tu chvíli skácel k zemi, takže dýka mu udělala jen další malý šrám. Vlk vstal a znovu se pokusil skočit po Nereenovi, ale ten se chytil za trám nad dveřmi a vší silou vlka odkopl na stěnu. V noze ho ošklivě zabolelo. Vlk i princ byli na konci svých sil. Vlk krvácel a princi zalévala palčivá bolest celé tělo. Přesto Nereen přistoupil k zhroucenému vlkovi a namířil mu meč na srdce. "Teď to skončím." řekl si sám pro sebe Nereen a sevřel meč pevněji. V tom okamžiku se na něj vlk podíval. Nebyl to krutý pohled jako u všech ostatních vlkodlaků. Tohle byl ten nejsmířlivější pohled, jakého kdy byl princ svědkem. Nebyl plný zloby, ale porozumění. Byl to ten typ pohledu, který jakákoli slova zkazí. A Nereen zaraženě sledoval, jak se vlkodlkovy oči mění. Ze zářivě žluté se pomalu změnily na hnědou. Nereen vytřeštil oči a pozvedl meč do vzduchu.

Likara

Nedokázal jsem už proměnu udržet. Viděla jsem jeho vysokou postavu, jak napřahuje meč. Smířená se smrtí jsem zavřela oči. Hlavou mi prolétl obraz Coradina a mně ukápla poslední slza.

Nereen

Najednou se před ním krčila mladá  dívka a on nedokázal popsat své pocity. Hnědýma uslzenýma očima hleděla do těch jeho s jakýmsi klidem. Ruka s mečem se mu začala třást. A když zavřela oči, rozklepal se celý..  Dokážu zabít nevinnou dívku?? Chvíli na ní hleděl, než odvrátil zrak jinam. Ale ona není nevinná. Chtěla mě zabít. Udělala by to. Je to vlkodlak. To oni dělávají. Určitě se proměnila schválně, aby ve mě vzbudila soucit. Myslí, že holce neublížím, ale to se plete. Je prohnaná jako had!! Nereen zlostně zkřivil tvář a meč uchopil tak křečovitě, že měl pocit, že kdyby ho chytil pevněji, rukojeť rozmáčkne v dlani. Nadechl se. Musím být silný! Otec by to tak chtěl. Nechci ho zklamat...

Likara

Věděla jsem, že se nakonec odhodlá a zabije mě. Určitě. Chtěla jsem ho zabít, tak proč by mě měl ušetřit? Schovala jsem obličej do dlaní a očekávala smrtelný úder.

Nereen

Nemohl se dívat... zavřel oči. Zvedl meč oběma rukama ještě výš... znovu se nadechl a bodl. Ozvala se tupá rána a výkřik. Nereen sebral svou dýku a odešel.

Tak tentokrát byla kapitolka trochu kratší, protože jsem jednu dlouhou rozdělila na dvě :) Jak myslíte, že to s Nereenem dopadne?

LucyElven ♥