Unbelievers ✔

2.kapitola - New York, město, které nikdy nespí

„Ta koupelna je větší než můj pokoj doma!" zakřičela jsem tak, aby mě Caroline, která si vybalovala pár věcí ze svého kufru, slyšela. Rozhlédla jsem se po velké koupelně, která se nacházela v našem hotelovém pokoji. Cesta do New Yorku byla unavující, ale jakmile jsme dorazily na hotel, okamžitě jsem zase oživla a teď jsem se měla v plánu podívat, jakou značku mýdel na tomhle hotelu mají. Hotelová mýdla jsem si vždycky domů vozila jako suvenýry, bylo to už něco jako zvyk, takže jsem to ani tentokrát nemohla vynechat. 

„Pokud si chceš něco z naší dočasné koupelny odvézt domů, počkala bych s tím na poslední den, aby to pokojové službě nepřišlo podezřelé," zavolala na mě Caroline, jako by mi snad četla myšlenky a přesně věděla, co mám v plánu. 

„Asi máš pravdu, díky za radu," zasmála jsem se a zase z koupelny vyšla. Až budeme odjíždět, nesmím na to zapomenout. Hodila jsem sebou na měkkou postel a slastně vydechla. Na takový luxus bych si dokázala rychle zvyknout. I přesto, jak striktní byli rodiče ke Caroline, zbožňovala jsem je za to, že jí, nebo-li nám, zaplatili tak luxusní hotel. Obecně jsem je zbožňovala za to, že vůbec Caroline poslali do New Yorku, zejména kvůli tomu, že se s někým rozešla. To já, když jsem za sebou měla hodně špatný rozchod, rodiče to absolutně nezajímalo. Moje matka mi řekla, že vždycky  všechno nemá šťastný konec a že bych si měla začít zvykat. Což jsem udělala, ale věřte mi, že výlet do New Yorku bych po tom rozchodu rozhodně uvítala víc. Vlastně ne jenom do New Yorku, kamkoliv. 

„Ty si nebudeš vybalovat?" poznamenala Caroline a otočila hlavu mým směrem. Opřela jsem se lokty o postel a naklonila hlavu mírně na bok.

„Ne, nechci si tu totiž tolik zvykat. Pak by mě totiž z tohohle pokoje dostali ven jedině tak buldozerem," odvětila jsem s mrknutím, což Caroline rozesmálo. Samozřejmě, pro ní tohle všechno byla samozřejmost. Nepřišlo jí to nějak výjimečné, protože na to byla zvyklá. Proto jí moje poznámka, kterou jsem myslela naprosto vážně, přišla tak vtipná. Najednou jsem zaslechla z chodby zvuky, jako by se někdo snažil otevřít dveře od našeho pokoje. Podívala jsem se na Caroline, která měla pozdvižené obočí a dívala se směrem k chodbě.

„Takže to taky slyšíš? Nemám jenom halucinace?" zeptala jsem se a zvedla se z postele. Caroline jen mlčky přikývla. Rozhlédla jsem se po pokoji a nakonec vzala věc, kterou jsem měla nejblíž, což byla Carolinina žehlička na vlasy, kterou měla položenou na nočním stolku u postele.

„Půjdu se podívat, co to je," oznámila jsem a hrdinně se i se svou zbraní vydala ke dveřím, od kterých přicházely ty zvuky.

„Počkej! Jdu s tebou," zavolala na mě Caroline a já si koutkem oka všimla, že rychle vzala do ruky svůj kartáč na vlasy a šla za mnou. Obě jsme se zastavily těsně u dveří a já pomalu položila ruku na kliku.

„Až napočítám do tří, otevřu ty dveře. Buď připravená," sdělila jsem Caroline, která poslušně pokývala hlavou a připravila si hřeben do polohy, aby se s ním rychle mohla rozmáchnout. Já sama jsem pevněji sevřela ve svých rukách žehličku.

„Jedna, dva, tři!" jakmile jsem vyslovila tři, rozrazila jsem dveře dokořán. Okamžitě jsem se rozmáchla žehličkou, což způsobilo, že dva vetřelci, kteří se dobývali do našeho pokoje, odskočili polekaně dozadu. 

„Proč jste se snažili dostat do našeho pokoje?" promluvila nebojácně Caroline, zatímco já jsem byla připravená ty dva umlátit svou smrtící zbraní. 

„Říkal jsem tomu idiotovi, že to není ten správný pokoj, ale on si nedal říct," promluvil s nezájmem vyšší vetřelec. Upřeně jsem se na něj zadívala. Byl tak o hlavu vyšší než já, jen o něco málo vyšší než Caroline. Nedivila jsem se tomu. Se svými 164 centimetry jsem vážně nepatřila mezi ty nejvyšší. Měl poměrně vypracovanou postavu, určitě to ale nebyl žádný Rambo. Jeho modré oči se momentálně upíraly naším směrem, hlavně tedy Carolininým směrem, jelikož to ona jim položila otázku, ale přesto měl celkem nepřítomný pohled a vypadalo to, jako by se díval někam skrz ní. Své plné rty měl zformované do nepatrného úšklebku, kterým jako by se vysmíval svému o pár centimetrů nižšímu společníkovi. Rukou si ležérně prohrábl svoje krátké hnědé vlasy, které měl vyčesané nahoru a nejspíš mu tak držely díky nějakému gelu. Naštěstí to nebyl ten typ, u kterého byla vidět tuna gelu na vlasu už z dálky a vypadalo to na něm i celkem přirozeně. Najednou pootočil hlavu mým směrem, ale ani to mě nedonutilo přestat si ho prohlížet. Jen jsem se mírně zašklebila a opětovala mu odměřený pohled. Oči jsem odvrátila jiným směrem až ve chvíli, kdy promluvil ten druhý.