Unbelievers ✔

22.kapitola - Zeď

Nic jsem mu na jeho přiznání neřekla a jenom na něj vykolejeně civěla. Skoro jsem v hlavě slyšela zvuk alarmu. Tohle se přeci dít nemohlo. Nemohl říct to, co řekl. Začínala jsem panikařit. A to hlavně z toho důvodu, že poslední dobou jsem na něj taky hodně myslela. Už jsem nechtěla ztratit kontakt s Caroline a Collinem. Začínal pro mě být důležitější, než by měl a to nebylo správně.

„Znám tvůj postoj k lásce. Potom, co jsi mi řekla se ani nedivím. Vlastně ti ani neříkám nic o lásce, nemám plánu ti říct, že tě miluju. Prostě mi na tobě jenom hodně záleží," pokračoval Cole, když jsem po ani 5 minutách pořád nic neřekla.

„Jsi jako buldozér," konečně jsem začala mluvit, „pomalu bouráš mojí zeď, kterou jsem si postavila na svou ochranu."

„Existuje ta zeď i pro Caroline?" přerušil mě se svou primitivní otázkou. Samozřejmě, že s mojí nejlepší kamarádkou to bylo jinak.

„Car má speciální klíč k tajným dveřím ve zdi," odpověděla jsem metaforicky a skoro se nad tím zasmála, když jsem si to představila. Miluju metafory.

Čekala jsem, jestli to Cole nějak okomentuje, ale vypadalo to, jako by čekal, až budu pokračovat ve svém proslovu, který jsem začala a v kterém mě předtím přerušil. A tak jsem pokračovala.

„Jenže to teď není vůbec důležité. Caroline se to vůbec netýká. Bojím se, co by se stalo, kdyby se ti povedlo tu mojí zeď zbourat úplně. Bojím se, že bych pak zůstala bez ochrany. Byla bych zase zranitelná a ta představa mi prostě nahání husí kůži," povzdechla jsem si.

„Víš, že bych tvojí zranitelnosti nikdy nevyužil. Přece jenom už mě celkem dobře znáš, no ne?" pousmál se. Zamyslela jsem se nad tím. Tušila jsem, že by neudělal nic, čím by mi ublížil, jenže tu bylo taky něco jiného. Po prázdninách odejde. Pochybuju, že by na mě měl čas, když má před sebou poslední rok školy. Nechal by mě tu samotnou, zranitelnou a kdokoliv jiný by mi opět mohl ublížit. To bylo to, čeho jsem se obávala. Ne přímé bolesti od Collina. Bála jsem se následků, které by přišly s Collinovým odchodem po prázdninách.

„Já vím, ale je to mnohem složitější. Není to jenom o tom," řekla jsem konečně nahlas.

„Stejně mi ale řekni jedno. Takže nejsem jediný, kdo je tou naší situací zmatený?" povytáhl Cole tázavě obočí.

„Ne, nejsi. Sama o tom hodně přemýšlím. Hlavně v poslední době. To, jak jsme se omylem políbili v New Yorku mi dost zmátlo v myšlenky. Moc nepomohlo to, že včera jsme se málem políbili znovu," sklopila jsem pohled k zemi. Když jsem o tomhle mluvila, nechtěla jsem se mu dívat do tváře. Bylo by mnohem složitější se vyjádřit.

„Co s tím teda budeme dělat?" zeptal se váhavě. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Za celou tu dobu ode mě neodvrátil pohled a mě to začínalo celkem znervózňovat. Jeho pohled mě skoro začínal pálit.

„Možná by jsme si od sebe měli dát větší odstup. Myslím si, že kdyby se mezi námi něco stalo, nemuselo by to dělat dobro," oznámila jsem mu a zase zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat a sledovat jeho reakci.

„Jenže něco už se dávno stalo," odporoval mi okamžitě a já pokroutila hlavou.

„Takhle jsem to nemyslela. Myslím tím ještě něco víc. Neměli by jsme to nechat dojít za tu pomyslnou hranici," vysvětlila jsem mu.

„Možná by jsme měli udělat úplný opak. Neměli by jsme se snažit to potlačit. Možná by bylo dobře, kdyby se mi podařilo úplně zbořit tu tvojí zeď, abych tě tím zachránil," dál oponoval.

„Ale já nepotřebuju zachraňovat. Dokud mám svojí zeď, jsem v bezpečí. Až ve chvíli, kdybys jí zbořil bych potřebovala zachránit, jenže ty tu nemůžeš být pořád, abys mě před vším ochránil," odsekla jsem.

„Řekni mi, co dobrého ti kdy ta zeď přinesla," podíval se na mě vyzývavě. Nemusela jsem nad odpovědí přemýšlet moc dlouho.

„Pocit bezpečí a nezranitelnosti. Ta zeď zahání můj strach do ústraní," opětovala jsem mu sebejistý pohled.

„Jenže ta zeď není opravdová. Je to jen metaforická zeď, což znamená, že ty věci, který ti nahánějí strach tu pořád jsou. Nikdy neodešli a dřív nebo později se jim stejně budeš muset postavit," řekl moudře.

Neodpověděla jsem mu na to. Nechtěla jsem se hádat. Kdybych teď odpověděla, takhle konverzace by mohla vést donekonečna. Rozhodla jsem se pro jednou raději ustoupit první, jelikož můj ústup stejně neznamenal Coleovu výhru. V tomhle nemohl vyhrát, protože moje přesvědčení byli silnější.

„A jen tak mimochodem. Ti, co myslí, že nepotřebují zachraňovat, to většinou potřebují nejvíce," jeho slova mi v hlavě zněla jako ozvěna. Mohl snad mít pravdu?

// Zase jedna kratší kapitola, no co se dá dělat :D V pátek, ještě předtím než odjedu na fesťák, přidám hned další, delší ;) :D