Unbelievers ✔

12.kapitola - Půlnoční vzpomínky

Asi mám insomnii, pomyslela jsem si. Zase jednou jsem totiž nemohla spát. A samozřejmě, že moje nejlepší kamarádka byla někde daleko v říši snů. Vlastně ta spala už do doby, kdy jí do pokoje přinesl Jack. Jen se probudila na večeři a pak si šla zase lehnout. Ve chvíli, kdy jsem se znovu chtěla přetočit na druhý bok, mi na nočním stolku zavibroval mobil. Natáhla jsem se pro něj a zjistila, že je to zpráva od Collina.

Od: Cole
Madison? Spíš?

Takže jsem asi nebyla jediná, kdo měl problémy s insomnií v prvním stádiu.

Pro: Cole
Nenazvala bych převalování se v posteli ze strany na stranu spánkem...

Na odpověď jsem nečekala dlouho. Skoro, jako by Collin už dávno věděl, že nespím a měl další zprávu už předepsanou.

Od: Cole
Nechceš se jít projít ven? Čerstvý vzduch pomáhá

Pro: Cole
Tak fajn. Sraz na chodbě.

Jakmile jsem mu odepsala, potichu jsem vstala z postele a přikradla se ke svému kufru. Pomalu jsem rozepla zip a rychle se ze svého spacího oblečení převlékla do černých kalhot a trička s Nirvanou. Vlasy jsem si prostě stáhla do neupraveného drdolu, ze kterého mi stejně spoustu pramenů vypadávalo, ale nějak jsem to neřešila. Nepotřebovala jsem před Collinem vypadat nějak extra upraveně.

Vyšla jsem z pokoje a rozhlédla se po chodbě. Jak jsem si myslela, Collin už tu čekal. Stál kousek od výtahu s rukama v kapsách a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu.

„Už jsem tady," došla jsem k němu a věnovala mu slabý úsměv, který mi překvapivě opětoval. Sjel mě pohledem a zastavil se na mém tričku.

„Takže Nirvana, jo? To jsem si mohl myslet," zasmál se Cole a já mírně povytáhla obočí.

„Máš snad něco proti Nirvaně? Jestli jo, tak se s tebou asi přestanu bavit," zašklebila jsem se.

„Ne, proti Nirvaně nic nemám. Náhodou se mi líbí ta jedna písnička. Smells Like Teens Spirit, nebo tak něco," pokrčil Collin rameny.

„Jak typické," povzdechla jsem si, ale nakonec jsem se zasmála. Zmáčkla jsem tlačítko, kterým jsem přivolala hotelový výtah.

„Máš nějaký plán, kam vůbec jít?" zeptal se mě Cole, když jsme oba vešli do otevřeného výtahu. Stiskla jsem tlačítko do přízemí a následně pokrčila rameny.

„Vypadám snad na to, že vůbec vím kam jít a neztratit se přitom?" věnovala jsem Collinovi tázavý pohled a on mě na chvíli začal skenovat pohledem, jako by se vážně snažil přijít na správnou odpověď, která mu ale podle mého tónu hlasu snad musela být naprosto jasná. I když jsem si tím teď už nebyla tak jistá.

„Takže se asi budeme muset spolehnout na můj orientační smysl," zamumlal nakonec Collin, ale pořád nezněl úplně tak jistě.

„Nevím, jestli to bude o něco lepší, ale ano. Sherlocku," neodpustila jsem si slabý úšklebek. Výtah konečně cinkl a zastavil se v přízemí. Cole mě nechal projít ven jako první, nejspíš aby dokázal, že má v sobě aspoň trochu gentlemanství.

„Mohli by jsme si cestou zahrát 20 otázek," ignoroval mojí narážku a radši úplně změnil téma, což jsem považovala za správný krok.

„Pod podmínkou, že se ani jeden z nás nebude ptát na nic, co by se týkalo naší minulosti nebo tak," pokrčila jsem rameny a pak po Collinově boku vyšla před hotel. Chodník byl osvětlen jen pouličními lampami a tam, kde scházeli, byla naprostá tma. To se taky uprostřed noci dalo očekávat.

„Tak dobře," souhlasil Collin, „začnu."

Jen jsem pokrčila rameny a nehádala se, jelikož jsem stejně ještě neměla připravenou žádnou otázku.

„Jen moment. Budeme se ptát na přeskáčku, nebo mi teď postupně položíš 20 otázek a pak bude řada na mně?" zeptala jsem se ještě předtím, než Collin stihl otevřít pusu a promluvit.

„Zvolil bych tu druhou variantu," mrkl Cole. To už vážně měl připraveno tolik otázek? Kdy si je stihl připravit? Pochybovala jsem, že já těch 20 otázek na něj vůbec dám dohromady.

„Jak chceš," zamumlala jsem lhostejně a čekala na jeho první otázku.

„Co posloucháš kromě Nirvany?" zeptal se Collin konečně a já se na něj skepticky podívala. Tohle by byla konverzace na dlouho.

„Věř mi, že na tohle téma nejsi připravený. Kdybych ti to všechno měla vyjmenovat, tak tu jsme ještě zítra," ani jsem nečekala, že se vyhnu přímé odpovědi hned u první otázky.

„Tak aspoň přibližně?" nevzdával to Collin.

„Víš, že se tohle počítá jako druhá otázka, že?" upozornila jsem ho a on jen pokrčil rameny. Možná přeci jen neměl připraveno přímo 20 otázek.

„Ani přibližně ti to neřeknu, protože nemám přímo vyhrazený jeden styl, který poslouchám. To, co poslouchám hodně souvisí s mojí náladou," znovu nepřímá odpověď. A to jsem to vážně nedělala schválně. Expert se prostě pozná.

„Asi z tebe nevymáčknu přímou odpověď, co?" zasmál se Cole. Třetí otázka.

„Když se ptáš na takovéhle věci, tak se nediv," pokrčila jsem se smíchem rameny. Čekala jsem, až přijde s něčím dalším.

„Jaký je tvůj oblíbený seriál?" vyslovil další otázku. Měla jsem nutkání mu znovu odpověď trochu nejasně, ale nakonec jsem se rozhodla, že se nad tím zkusím víc zamyslet a odpovědět přímo.

„V tuhle chvíli asi American Horror Story. A taky Pretty Little Liars. Sakra, mám chuť vyjmenovat dalších padesát seriálů, protože se vážně nedokážu rozhodnout, který mám úplně nejradši," řekla jsem.

„American Horror Story je fajn," pousmál se Collin.

„Jo, já vím. Proto na to koukám," zasmála jsem se.

„Kolik ti vůbec je?" jeho další otázka mě celkem překvapila. To už to nezjistil z Facebooku? Nebo se to už nedozvěděl od Caroline?

„Je mi osmnáct. Ale celkem mě překvapuje, že to ještě nevíš," odpověděla jsem. Konečně jsem mu odpověděla normálně. Při takové otázce to asi ani jinak nešlo.

„Kdy máš narozeniny?" nějak moc nerozpitvával mou předešlou odpověď a rovnou se zeptal na další věc.

„12. března, takže máš ještě dost času na to, abys vymyslel, co mi k narozkám koupit," zavtipkovala jsem. Březen byl celkem ještě daleko. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli se s ním v březnu ještě vůbec budu bavit. Dřív bych okamžitě odpověděla, že ne, ale přestávala jsem si tím být tak jistá.

Než na to Collin nějak stihl zareagovat, zatáhla jsem ho do osvětlené foto-kabinky, které jsem si všimla na rohu ulice. Jakmile se Cole zorientoval, nijak neprotestoval. I bez mluvení jsme na první fotku synchronizovaně vyplázli jazyk. Nejspíš to vážně asi bude tou telepatií. Na druhou fotku se ke mně Cole přisunul blíž a jeho rty se až nebezpečně přiblížily k mojí tváři. Mohla jsem cítit jeho dech. Překvapivě mě to nijak neznepokojovalo. Nasadila jsem jeden z mých vtipných úšklebků. Zbývaly už jen dvě fotky. Předposlední vypadala skoro jako ta předchozí, akorát jsme si vyměnili role. A na poslední jsme se prostě snažili tvářit normálně, což nakonec vypadalo asi tak, že já jsem měla na tváři psychopatický úsměv a Collin měl dokonce zavřené oči.

„Ta poslední je bezkonkurenčně nejlepší," rozesmála jsem se, když z foto-kabinky vyjely dvě sady čtyř drobných fotek nás dvou.

„To jo," souhlasil Cole se smíchem. Účelem téhle procházky mělo být, abychom se nějak unavili a pak se nám lépe spalo, ale myslím, že to mělo úplně opačný opak. Cítila jsem ještě více vzhůru. No co, stejně jsme ještě nedohráli těch 20 otázek.