Unbelievers ✔

8.kapitola - A.M.

Ležela jsem v posteli. Pokoj byl ponořený do úplné tmy a naprostého ticha, jelikož Caroline už klidně podřimovala. Na rozdíl ode mě. Neklidně jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a nevydržela jsem mít zavřené oči déle než deset sekund. Když jsem se asi po sto-padesáté převalila na levý bok, vzdala jsem to a pomalu se vyhrabala z peřiny. Jakmile se moje bosé nohy dotkly poměrně studené podlahy, mírně jsem se oklepala a na chvíli si svůj nápad se vstáváním chtěla rozmyslet. Stejně jsem nakonec vstala a ze svého kufru jsem si vzala svojí oblíbenou mikinu, kterou jsem si přehodila přes své dlouhé spací triko. Aby se neřeklo, natáhla jsem si i legíny a s mobilem v ruce jsem potichu vyrazila z pokoje. Vždy, když jsem nemohla spát, pomohlo mi se projít. Tentokrát jsem se rozhodla si udělat procházku na střechu hotelu, kde se nacházel bazén a vířivka. Já jsem tam však šla jen za tím účelem, abych si mohla sednout na jedno z lehátek a pozorovat hvězdy. Pokud budou vidět. Výtahem jsem vyjela až nahoru a vyšla na střechu budovy, kde foukal příjemný noční vánek. Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, jestli třeba někdo neměl stejný problém se spaním, ale jak jsem zjistila, byla jsem tu úplně sama. Položila jsem se na nejbližší lehátko a obrátila hlavu k nebi. Měla jsem štěstí, jelikož potemnělou oblohu osvěcovaly drobná světélka, jinak také nazývané hvězdy. 

Najednou mě z mého relaxování vyrušily cizí kroky. Zpozorněla jsem a přestala upřeně pozorovat nebe, abych mohla zjistit, kdo je dalším nočním návštěvníkem střechy. Chvíli jsem dokonce přemýšlela o tom, jestli to není nějaký sériový vrah, což by nejspíš znamenalo, že bych měla před sebou poslední chvíle svého života. Naštěstí, jak jsem zjistila, to nebyl nikdo jiný než Collin. Mám na něj nějaké přehnané štěstí. 

  „Co tu děláš?" zeptala jsem se ho, jakmile jsem ho identifikovala. Nemyslím si, že si mě do té chvíle všiml. Předtím to vypadalo, jako by jediný jeho zájem byly tkaničky u bot. Avšak, jakmile jsem promluvila, pozvedl mírně hlavu a svýma očima vyhledal ty mé. Jelikož byl tento prostor osvětlován jen světélky u bazénu a vířivky, trvalo mu to o něco déle.

  „Mohl bych se tě zeptat na to samé," odpověděl mi Collin asi po minutě. Aspoň mi to přišlo jako minuta. Možná to trvalo i déle, co já vím. Musela jsem však jeho odpovědi dát za pravdu. Za normálních okolností bych se možná hádala o tom, že jsem se ptala první, ale v těchto nočních hodinách jsem na to ani nějak neměla sílu. 

  „Prostě nemůžu spát. Navíc Caroline už spala, takže bych se na pokoji jen nudila. A taky, čerstvý vzduch mi pomáhá, tak mě napadlo si udělat menší procházku, abych pak usnula aspoň třeba na pár hodin," vysvětlila jsem bez hádání a zase obrátila pohled k nebi. 

„Taky nemůžu spát. Proto jsem se rozhodl se jít pokochat nočním výhledem na New York, přímo ze střechy našeho hotelu," řekl Cole. Následně jsem slyšela, jak šel blíž ke mně a nakonec se uvelebil na vedlejším lehátku. 

„Noční výhled je super. Líbí se mi, jak jsou všude v dálce ty rozzářená světla. Tak nějak mi to připomíná majáky, akorát, že tyhle světla nenavigují správnou cestou lodě, ale zbloudilé lidi. Každé to světlo k sobě láká odlišný druh lidí," svěřila jsem se Collinovi se svou filozofickou myšlenkou. 

„Ale ne ze všech čtvrtí září světla. Dovolím se chytnout tvojí myšlenky a pokračovat v té tvé teorii o majácích. Takže, ne všude jsou ty majáky, které můžou pomoct zbloudilým 'lodím' najít tu správnou cestu," připojil se ke mně Cole a já se pousmála. Tohle bylo prostě kouzlo noci. Bylo to nejspíš v té noční atmosféře. Rozhodně si nedokážu představit, že bych se s někým přes den bavila o 'majákové teorii'. Ale ne jenom o tomhle, ale o čemkoliv podobném. 

„Když mluvíš o správných cestách. Ne všechny majáky tě zavedou na to správné místo. Někdy tě ty majáky akorát mohou zmást, zdržet tě, prodloužit tvou cestu do tvého pravého cíle," rozvedla jsem naší majákovou konverzaci ještě o něco více. 

„Takže některé ty světla vlastně mohou být považovány i za bájné mořské sirény a ne za majáky," prohodil Cole a já pokývala souhlasně hlavou, i když jsem si nebyla jistá, jestli se na mě v tu chvíli díval, aby moje gesto mohl vůbec zaregistrovat. 

  „Dobře se s tebou povídá o teoriích tohoto typu," zasmála jsem se a na chvíli na Collina upřela svůj pohled. 

„Jakého typu?" i přitom nedostatku světla jsem si všimla, že pozvedl levé obočí a zaujatě mě pozoroval. Ne. Možná bych to ani nenazvala zaujatým pohledem. Možná spíše zvědavým? To však nebylo ani nějak moc podstatné. 

„Je to ten typ konverzace, která vlastně vůbec nedává smysl, ale zároveň z určitého úhlu pohledu dává naprostý smysl," mrkla jsem na Colea. Moje mrknutí se mi však moc nevydařilo a spíš to vypadalo, jako by mi něco v tu chvíli spadlo do oka. 

„Takové konverzace jsou ty nejlepší. V těch chvílích nad tím vlastně ani tolik nepřemýšlíš a přesto v tom jde najít nějaká logika," prohlásil Collin a natáhl si pořádně nohy na lehátku, jelikož nejspíš hledal pohodlnější polohu. 

„Nevíš náhodou kolik je hodin?" trochu jsem pozměnila téma a tázavě se na Colea podívala. Ten jen pokrčil rameny a nevypadalo to, že by pro mě chtěl ten čas zjišťovat. Samozřejmě. Co si neuděláš sama... Bočním tlačítkem jsem rozsvítila obrazovku mého telefonu a podívala se na čas. Hodiny na mém telefonu ukazovaly přesně 2:00. 

„Jsou dvě ráno," prolomila jsem znovu ticho, které mezi námi na chvíli nastalo, což nejspíš bylo způsobeno tím, že jsem se na chvíli rozhodla věnovat svému telefonu, abych zjistila ten čas. Stejně bych nečekala, že už jsou dvě ráno. Maximálně bych tipla tak půlnoc, ale že už bylo dokonce po půlnoci? Ten čas nějak letí. S takovou nakonec budu spát jen tak hodinu, protože jsem se zatím ještě necítila na to, abych se vrátila na pokoj.

„Už? To bych ani neřekl," zamumlal Collin polohlasně. Jeho hlas zněl už trochu ospale, ale poznala jsem, že se jakoukoliv známku únavy na sobě snažil zamaskovat. 

  „To já taky ne. Nejhorší je, že pořád nejsem unavená," povzdechla jsem si a jednou rukou si prohrábla vlasy se kterými si jemně pohrával noční vánek.  

  „Tak víš co? Zůstanu tu s tebou do doby, dokud se ti nebude chtít jít spát," navrhl mi Cole z ničeho nic a na lehátku si přelehl tak, aby mi byl ještě o kousek blíž.

„Pokud vážně chceš. Ale smiř se i s tou možností, že začnu být unavená třeba až tak v pět ráno. I to se totiž může stát. Tak jen, aby jsi pak neříkal, že jsem tě nevarovalo," upozornila jsem Collina, ale doufala jsem, že si to nerozmyslí. Musela jsem totiž přiznat, že se mi s ním povídalo poměrně dost dobře. Možná až moc dobře.

„Dobře, počítám i s tím. Jsem připravený na všechno," ujistil mě Cole a tiše se zasmál. Nebo spíš jen uchechtl, ale stejně. Připadalo mi to, že teď byl uvolněnější než přes den. Nebo to možná jen bylo tím, že jsme se navzájem víc a víc poznávali a začínali si více důvěřovat.