Unbelievers ✔

16.kapitola - Zpátky v Londýně

Týden. Už to byl týden od doby, kdy jsme s Caroline opustily New York. Týden od doby, co jsem naposledy viděla Collina. Týden od doby, co jsem s ním naposledy mluvila. Nečekala bych, že mi Cole může chybět, ale bylo to tak. Chyběl mi. I když jsem to nerada přiznávala. Když jsme s Collinem jakžtakž uzavřeli přátelství, neočekávala jsem se, že spolu nadále budeme po New Yorku komunikovat, ale když jsme se sblížili, začala jsem to brát za větší samozřejmost. Jenže se neozval. Už celý týden.

Tak se mu ozvi ty, poradil mi můj chytrý hlásek v hlavě. Nebyla jsem si však jistá, jestli byl ten nejlepší nápad se mu sama ozvat. Nechci, aby si myslel, že mu chybím, i když to tak vážně bylo. Navíc jsem se bála, že se sám nechce ozvat. Že to nemyslel vážně, když řekl, že zůstaneme v kontaktu.

Třeba jenom neměl čas. Zkus mu zavolat a uvidíš, znovu se ozval ten slabý hlásek. Váhavě jsem do ruky vzala svůj mobil a našla v něm číslo na Collina. Opatrně jsem stiskla volat a pak si přiložila mobil k uchu.

„Madison?" přijal Collin po chvíli můj hovor. Jakmile jsem zaslechla jeho hlas, ztuhla jsem a tak trochu zpanikařila. Proto mě nenapadlo nic lepšího než hovor okamžitě ukončit.

Můj mobil se hned na to rozezvonil a na displeji se ukázalo Coleovo jméno. Volal mi zpátky. A sakra. Co teď? Prostě to zvednu. Tentokrát už nezpanikařím.

„Haló?" promluvila jsem nejistě, jakmile jsem přijala hovor. Rozhodla jsem se hrát, že jsem Collinovi v plánu volat neměla, že to byl jen pouhý omyl.

„Ahoj Madison. Volala jsi mi a pak jsi to típla. Děje se něco?" zeptal se a já začala vymýšlet tu správnou odpověď.

„Já ti volala? To ani nevím. Asi mi nějak blbne mobil," snažila jsem se znít přirozeně a tak jsem se pokusila zasmát, ale ty zvuky, které ze mě vyšly se smíchu moc nepodobaly.

„No to je jedno. Stejně jsem se ti chtěl ozvat," řekl a já si v duchu oddechla. Takže na mě nezapomněl. Chtěl se ozvat. Asi vážně jenom neměl čas... Proč mi na tom vůbec tolik záleží?

„Tak to je dobrá náhoda," tentokrát se mi přirozený tón podařilo napodobit o něco lépe než předtím, ale pořád by mi asi za můj herecký výkon Oscara nedali.

„Mohli by jsme někam zajít. Nemluvili jsme spolu už týden, takže si přece musíme sdělit, co je nového a tak," pokračoval a naštěstí se nezabýval mým příšerným předstíráním nenucenosti.

„Jo, to by jsme mohli. Celkem se nudím, jelikož Caroline už o sobě pár dní nedala vědět a jiné přátele nemám," souhlasila jsem okamžitě.

„Bude ti vyhovovat McDonalds? Dneska jsem ještě nic nejedl a mám celkem chuť na cheeseburger," navrhl.

„Proti McDonalds nic nemám. Do jakého chceš vyrazit? Abychom každý nešel někam jinam," z neznámého důvodu jsem se pro sebe začala usmívat.

„Bude jednodušší, když mi třeba na Messenger pošleš tvojí adresu a já tě vyzvednu," poznamenal.

„Tak fajn," pro sebe jsem pokývala hlavou. Nečekala jsem na Coleovu odpověď a rovnou ukončila hovor. Bylo mi jedno, že jsme se ještě ani nedomluvili na čase. Do zprávy jsem Collinovi poslala svou adresu a čekala.

Od: Cole
Díky... Budu tam tak do půl hodiny?

Pro: Cole
Dobře

Nijak jsem se do zprávy přehnaně nerozepisovala. Jedno slovo myslím stačilo. Vykoukla jsem ze svého pokoje. V domě bylo hrobové ticho, jelikož oba rodiče po raní hádce vyrazili do práce. Poslední dobou tu panovala dost napjatá atmosféra.

***

„Teď chci pravdu. Vážně ti blbnul mobil, nebo jsi mi volala záměrně?" zeptal se mě Collin s vědoucím úšklebkem na tváři, když jsme se i s tácy s jídlem usadili k volnému stolu v McDonaldu.

„Vážně mi blbnul mobil. Proč bych ti o tom asi lhala?" trochu nervózně jsem se zasmála. Nemohl mě mít snad tak dobře prokouklou? Nebo snad ano?

Collin pokrčil rameny a následně řekl: „Nevím, ale u tebe mě nic nemůže překvapit."

„Zase tak nepřeháněj," zasmála jsem se nad jeho poznámkou a pak si vzala hrst hranolek, kterou jsem pomalu začala jíst. Normálně bych si tu hrst hranolek asi do pusy nacpala celou, ale ještě jsem Colea neznala dostatečně dlouho na to, abych před ním mohla jíst jako bych nejedla celé měsíce.

„Co je jinak nového?" změnil téma a pak se zakousl do svého cheeseburgeru. V duchu jsem si tu otázku zopakovala, jako bych se na to samé sama sebe ptala i já. Stalo se vůbec za ten týden, co jsem zpátky v Londýně, něco zajímavého? Nemyslím si.

„Nic moc. Caroline dělá mrtvého brouka, takže mě nechala na pospas nudě doma, kde je teď celkem dusno, jelikož se mezi mými rodiči asi něco děje," odpověděla jsem nakonec a dala si do pusy pár dalších hranolek. Nakonec jsem se ještě rozhodla dodat: „Co u tebe?"

„Seznámil jsem se s jednou holkou. Je to nejlepší kamarádka mojí a Jackovi sestřenice. Přiznám se, že se mi dost líbí," slabě se usmál.

„Ta sestřenice nebo její nejlepší kamarádka?" zavtipkovala jsem, i když to šlo dost těžce. Když se zmínil, že se seznámil s nějakou holkou, cítila jsem se dost divně. Hlavně proto, že se zmínil, že se mu dost líbí. Asi bych zvláštní pocit prostě měla ignorovat.

„Samozřejmě, že ta nejlepší kamarádka. Nejsem fanoušek incestu," zasmál se a já se nuceně usmála. Ten úsměv mě stál spoustu přemlouvání.

„A co ta holka? Taky se jí nějakým zázrakem líbíš?" snažila jsem se rozvinout konverzaci, která mi upřímně nebyla moc příjemná. Jenže jsem se obávala, že kdybych změnila konverzaci, Cole by pojal nějaké podezření a to jsem nechtěla. Sama nevím, proč mi vadila ta zmiňovaná holka, když jsem jí ani neznala.

„Spíš ne. Byla ke mně dost přátelská, ale taková je ke všem," pokrčil rameny a já si v duchu udělala poznámku, že to nejspíš bude děvka. Normálně takhle lidi předčasně neodsuzuju, ale teď jsem si zkrátka nemohla pomoct.

„Tak jí nějak naznač, že se ti líbí a uvidíš," řekla jsem jednoduše a snažila se znít nezaujatě. Upřímně jsem chtěla říct něco jiného, ale to by asi neznělo tak hezky.

„Zkusím to," pokýval s úsměvem hlavou a dopil svojí colu. Opětovala jsem mu úsměv, který byl mnohem křečovitější než jsem chtěla. Bylo to jako by každý můj obličejový sval byl pořádně zatuhlý.

Neměla bych takhle reagovat. Neměla bych se cítit zvláštně. Možná jsem na to ale měla právo. Přece jsme se políbili. Sice omylem, ale přece jenom. Jenže to pro mě snad nic znamenat ani nemohlo. Nepřála jsem si, aby to pro mě něco znamenalo. Už jen z toho důvodu, že pro něj to očividně nic nebylo. Ale i kdyby bylo, mně to prostě muselo být ukradené.

Sakra Cole, proč mi děláš takový zmatek v hlavě?!

// Tahle kapitola mi dala dost zabrat. Upřímně s ní vážně nejsem na 100% spokojená, ale kdybych to měla napsat tak, abych s tím byla kompletně spokojená, asi bych na to potřebovala tak 100 let, jelikož jsem se k napsání téhle části vážně hodně dlouho dokopávala. Asi nějaký psací blok no. Příště už to snad bude lepší. :)