Unbelievers ✔

24.kapitola - Víkend

„Madison, potřebujeme ti něco říct."

Jakmile jsem tuhle větu od rodičů zaslechla, věděla jsem, že je něco špatně. Bohužel jsem i měla takové tušení co je špatně.

„Tak mluvte," pohledem jsem přelétla mezi mámou a tátou a tvářila se naprosto neutrálně. Nechtěla jsem na sobě nechat nic znát.

„Asi dobře víš, že poslední dobou máme s tátou dost často spory. Včera jsme se rozhodli, že požádáme o rozvod. Bude lepší, když si každý půjdeme svou cestou. Doufáme, že to pochopíš. Přece jenom už jsi dospělá," sdělila mi matka. Z jejího výrazu jsem poznala, že to ona o všem rozhodla.

„Fajn. Jsou to vaše životy. Pokud to tak chcete, tak prosím," pokrčila jsem rameny s lhostejným výrazem, i když mi to tak lhostejné nebylo.Nechtěla jsem ale, aby mě moji rodiče viděli rozhozenou. Už delší dobu jsem věděla, že to k tomuhle směruje, ale stejně to bylo zvláštní, když se mi teď všechny mé domněnky potvrdily.Potřebovala jsem odtud vypadnout. Hned.

„Jsme rádi, že to bereš takhle vyrovnaně. Konečně se chováš jako dospělý člověk," usmála se máma a já se na ní zamračila. Nechtěla jsem ale hádat a tak jsem prostě prošla kolem svých rodičů až do chodby. Obula jsem si boty a bez jediného slova vyšla ven.

Na tenhle přístup byli zvyklí, takže pochybuju, že jsem je tím nějak rozhodila. Bez dlouhého přemýšlení jsem vyndala svůj mobil z kapsy a vytočila Collinovo číslo.

„Madison, zrovna jsem ti chtěl volat," ozval se z druhého konce Coleův uvolněný hlas.

„Můžu se stavit?" zeptala jsem se rovnou. Neměla jsem náladu na nějaké zdlouhavé vybavování po telefonu. Chtěla jsem si prostě co nejrychleji zajistit nějaké útočiště.

„Samozřejmě, stalo se něco?" zněl najednou ustaraně. Nedával svojí starost tak okatě najevo, ale stejně jsem to v jeho hlas poznala.

„Všechno ti řeknu až dorazím, dobře?" povzdechla jsem si.

„A nechceš abych pro tebe přijel?" nabídl se ochotně.

„Vlastně jo. Budu ráda, když pro mě přijedeš ke mně domů," souhlasila jsem nakonec. Přeci jenom Collin bydlel celkem daleko.

***

„Tak mi pověz, co se stalo," podíval se na mě Cole zkoumavým pohledem hned, jak jsme zašli do jeho a Jackova bytu. Mimochodem, Jack zde nebyl, protože prý s Caroline odjel na víkend pryč. A já zase nebyla o ničem informovaná.

„Moji rodiče mi oznámili, že se budou rozvádět. Tak nějak jsem to čekala, ale stejně je to zvláštní. Vím, že teď už mě to moc neovlivní. Je mi přeci jenom osmnáct, ale stejně mě to celkem trápí. Moji rodiče kdysi trávili všechen čas spolu. Měli nějaké ty nespory, ale vždycky to nakonec vyřešili. Nejhorší na tom je, že mi přijde, že z části za jejich rozvod můžu já, protože jsem vážně špatná dcera," vysypala jsem na Collina. Stále nemůžu pochopit, proč je pro mě tak jednoduché se mu se vším svěřovat. Připadalo mi to, jako bych ho znala mnohem déle. Důvěřovala jsem mu podobně jako Caroline a to už bylo co říct.

„Určitě nejsi tak špatná dcera, jak si myslíš," zavrtěl hlavou ve snaze mě chabě utěšit, zatímco jsme kráčeli do obývacího pokoje.

„Ne. Já vím, že jsem špatná dcera. Věř mi, že v New Yorku jsem byla úplně jiná než předtím. Vlastně i teď se chovám úplně jinak. Taková jsem dřív nebyla. Asi jsi od Caroline neslyšel, že krátce před naším odjezdem do New Yorku jsem jí dostala na policejní stanici, co? A nebyla jsem tam poprvé," snažila jsem se mu vysvětlit, jak moc špatný člověk jsem.

„Nesnaž se mě přemluvit, že jsi ta špatná. Možná jsi udělala v životě nějaké ty chyby, jenže chyby dělá každý. Je to lidské. Navíc já to chápu. Neměla jsi to jednoduché. Tvůj první kluk byl tak trochu psychopat. Každý by z toho byl rozhozený," dál se moje chování snažil omlouvat.

„Nedělej to. Říkáš to jenom kvůli tomu, že ti na mně záleží. Jenže to nemusíš. Já to neříkám proto, abys mě litoval. Já ti to sděluju jako fakty, kterých jsem si plně vědoma a jsem ochotná za ně nést plnou zodpovědnost," odvrátila jsem od něj zrak.

„Kdyby jsi byla špatný člověk, nebyla by jsi ochotná za svoje činy nést zodpovědnost. Neuznala by jsi, že jsi se dopustila chyb,"nevzdával to. Musela jsem nad tím převrátit očima.

„Tohle říkají všichni. Jenže je víc druhů špatných lidí a někteří si moc dobře uvědomují, co dělají a jak špatné to je. Jenže s tím nic nedokážou dělat, protože takoví prostě už jsou," odsekla jsem.

„Copak jsi sama neřekla, že od New Yorku jsi jiná? Lepší? Ty s tím dokážeš něco dělat a taky to děláš. Jelikož jsem tě před New Yorkem neznal, neřekl bych, že by jsi se mohla dopustit nějakých špatných věcích. Možná, že jsi se ze začátku snažila působit jako drsňačka, ale to je jenom maska. To nejsi doopravdy ty. Jen se taková snažíš být," cítila jsem Collinovu ruku na svojí tváři. Nejprve jsem chtěla automaticky ucuknout, ale nakonec jsem se ani nehnula.

Collovi prsty jemně přejely po mé tváři a pak zase ruku odtáhl.

„Přesně tohle je důvod, proč si lidi moc nepouštím k tělu. Po krátké době si začínají myslet, jak dobře mě neznají," zamumlala jsem polohlasně.

„Jenže já tě vážně dobře znám. Hodně jsi mi toho o sobě prozradila, měl jsem šanci tě z toho dost dobře poznat. Neříkám tyhle věci jenom kvůli tomu, že mi na tobě záleží. Říkám to proto, že vím jaká doopravdy jsi," když jsem zvedla pohled k jeho tváři, usmíval se. Jeho úsměv byl vážně něčím naprosto unikátní. Nejlepší na tom bylo, že tenhle úsměv patřil jenom mě.

„Můžu tu dneska zůstat?" změnila jsem raději rychle téma, aby mě neměl šanci dostat do kouta. Už teď jsem se cítila dost ohroženě.

„Můžeš tu zůstat klidně celý víkend pokud budeš chtít," pokrčil rameny. Celý víkend s Collinem? Překvapivě to neznělo vůbec špatně.

***

V průběhu našeho filmového marathonu mi od rodičů přišlo pár zpráv, ale všechny do jedné jsem je ignorovala. Když mi asi poosmé zapípal mobil, Collin to už nevydržel a zastavil film, na který jsme zrovna koukali přes Netflix.

„Co je?" pozdvihla jsem obočí a podívala se na něj.

„Měla by jsi svým rodičům na rovinu říct, jak se cítíš ohledně jejich rozvodu. Když si o tom s nimi promluvíš, budeš se cítit líp a opovaž se něco namítat, protože tohle ti říká někdo, jehož rodiče už rozvedení jsou," řekl mi přísně a já se trochu narovnala na posteli.

„Jak mi asi může nějakej pokec pomoct?" zeptala jsem se pochybovačně.

„Víc než si myslíš. Možná ti prostě budou schopní vysvětlit, že za to nemůžeš ty, takže se aspoň přestaneš cítit tak provinile. Třeba ti vysvětlí, proč se takhle rozhodli. Musíš dát příležitost pochopení, abys se s tím srovnala," vysvětlil mi jednoduše.

„Jenže, co když mi potvrdí mojí teorii? Co když za to vážně můžu já a když se to potvrdí, tak se budu cítit ještě hůř? Existuje i tahle možnost, na to nezapomínej," poznamenala jsem s obavami v hlase.

„Někdy prostě musíš zariskovat. A ty přece ráda riskuješ, ne? Tohle by jsi měla v pohodě zvládnout. Jsem si tím jistý," stiskl mi ruku a já nakonec přikývla.

„Ale promluvím si s nimi až v neděli. Teď si všechno musím nechat projít hlavou a rozmyslet si, co jim vlastně chci říct," souhlasila jsem nakonec.

„To mi dokonale stačí," mrkl Cole a pak zase spustil film. Zdá se mi to, nebo mě tenhle kluk čím dál tím víc začíná ovlivňovat?

// Tak jsem se ve zdraví vrátila z festivalu. Jsem neskutečně unavená, takže po zbytek neděle asi budu relaxovat v posteli :D Aspoň nejsem zase tak unavená, abych nebyla schopná přidat kapitolu... Ale musím přiznat, že kdybych jí neměla předepsanou, tak by dneska rozhodně nový díl nebyl :D 
Hope you like it ;)*