Unbelievers ✔

25.kapitola - Noční můra

„Madie! Ale no tak, stejně mi neutečeš. Přestaň se snažit," za mnou se od betonových stěn odrážel Coryho hlas.

Nezastavila jsem se. Dál jsem běžela potemnělou podzemní chodbou, která byla místy osvětlená blikajícími žárovkami, které byly amatérsky připevněné ze shora nějakým kabelem.

„Zlato, už mě tahle hra nebaví. Nikdy nevyhraješ. Vzdej to," znovu promluvil. Tentokrát jeho hlas byl mnohem blíž. Tak blízko až mě z toho zamrazilo. Ještě jsem zrychlila a ignorovala píchání v boku.

„Nikdy to nevzdám!" zakřičela jsem z plných plic. Rozběhla jsem se do boční chodby, která nebyla osvícená a sesula se na zem. Přitiskla jsem si nohy k tělu a snažila se nedýchat tak nahlas, abych na sebe neupoutala Coryho pozornost. Nemohl mě sice vidět, ale slyšet ano a proto jsem si musela dávat velký pozor.

„Beze mě jsi nikdo! Potřebuješ mě!" zakřičel. Mohla jsem slyšet jeho kroky, které se ke mně čím dál tím víc přibližovaly.

„Já nepotřebuju nikoho. To ty potřebuješ mě," řekla jsem přesvědčeně a snažila se zachovat klid, i když objevil mou skrýš.

„Pleteš se. Každý někoho potřebuje, i ty. Myslím, že je čas, abychom se k sobě vrátili a tentokrát už mi neutečeš," ucítila jsem jeho mrazivý dech na svém krku. Jeho ledové ruce mi zajely pod tričko a následně jsem pocítila palčivou bolest, když mě ostrou čepelí bodl do břicha.

„Pomoc!" marně jsem se snažila zavolat o pomoc. Stejně jsem tu byla jenom já a on. Nikdo mi na pomoc přijít nemohl. Měla jsem to spočítané.

„Už nikdy mi neutečeš Madison..."

Divoce jsem sebou trhla a otevřela oči dokořán. Párkrát jsem zamrkala, abych se zorientovala, kde to jsem. Nacházela jsem se v Coleově ložnici. Collin vedle mě poklidně podřimoval. Okamžitě jsem si rukou přejela po břichu, abych se ujistila, že to byl vážně jenom sen. Žádný šrám, žádná krev... Celé to bylo jen hloupá noční můra. Zhluboka jsem se nadechla a pak se potichu zvedla z postele.

Obávala jsem se, že teď už se mi znovu nepodaří usnout. Pořád jsem měla v hlavě Coryho. V uších mi zněla jeho slova jako ozvěna. Potichu jsem se vyplížila z pokoje a namířila si to do kuchyně. Nalila jsem si do sklenice vodu a pak se napila. Následně jsem se opřela o linku a zadívala se do prázdna.

Bude mě moje minulost pronásledovat už navždy? Nikdy se toho nezbavím? Vždycky mě to potáhne ke dnu jako balvan přivázaný k mojí noze? Proč? Proč se mi to vracelo zrovna teď?

„Nemůžeš spát?" odněkud se náhle vynořil Collin a já sebou polekaně trhla, protože jsem nečekala, že by se taky mohl vzbudit a následovat mě.

„Probudila jsem se z noční můry a už se mi nějak spát nechtělo," odpověděla jsem ochraptěle. Znovu jsem se napila a pak odložila prázdnou sklenici na linku.

„O čem se ti zdálo?" došel až ke mně a a vtáhl mě do svého medvědího objetí. Přimhouřila jsem oči a opřela si hlavu o jeho hruď.

„O Corym," špitla jsem. Skoro jsem doufala, aby to nezaslechl. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se s tím Coleovi vůbec chci svěřovat. Jenže mluvení s ním mi vždy tak nějak pomáhalo, na což jsem si ještě tak úplně nezvykla.

„Chceš mi to převyprávět?" zeptal se opatrně. Bylo poznat, že na mě nechtěl tlačit, což jsem dost oceňovala.

„Nechci si tu noční můru připomínat celou, ale řeknu ti jenom to, co mě děsí nejvíc. Bylo to jako by ten sen měl skrytý význam a tím skrytým významem bylo to, že mě vždycky nakonec dohoní moje minulost a stáhne mě zase dolů. Toho se bojím," pevně jsem semkla víčka k sobě, abych zadržela slzy. Nemohla jsem se teď rozbrečet.