The First Watermelon [CZ]

1/ Full moon

Seděla jsem na kamarádčině terase. Noční obloha byla sice posetá hvězdami, ty se ale skrývaly za oblaky, a tak na terasu dopadalo jen minimum světla. A někde za těmi oblaky se skrýval i měsíc. Měsíc v úplňku. A každou chvíli se mohl objevit na obloze. Zbývaly minuty.

"Sakra Claire, pojď už! Přece nepropásneš jeden z největších úplňků za posledních 10 let!"

"Už běžím, jenom nám k tomu dělám občerstvení," ozvalo se odněkud z domu a k terase doléhal stále hlasitější dupot, jak se Claire přibližovala.

"Víš přece, že když dojetím brečíš, máš hlad."

"Hej tak to si přehnala! Úplňky mě nedojímají a nebrečím. Hlad ale mám. Cos přinesla?"zeptala jsem se a když jsem otočila hlavou směrem k ní, spatřila jsem ty známé barvy. Zelená a červená.

"Nesu melouna," řekla nenápadně a nenuceně. Já ale poznala, že ví, jak moc tímhle riskuje.

"No tak to vůbec! Melouny mi sem teda nosit nebudeš. Meloun je to poslední, co by se mnou mohlo být v jedné místnosti. A pak taky ten kluk, co bydlí nad tebou. Ale melouny jsou horší!"

Možná si teď myslíte, že jsem neskutečný podivín. Že jsem blázen a co já vím, že mám třeba lachanofobií a nebo, že mi na hlavu spadl meloun.

No takže si to přibližme. Melouny nerostou na stromech, ale na keřích, takže mi na hlavu spadnout nemohl. Lachanofobií netrpím a vy stejně asi nejspíš ani nevíte, co to je. Strach z ovoce. Docela k popukání. Bacha melouny!!! Ale tak to není. Dokonce ani nejsem blázen nebo podivín. No dobře, to možná trošku jsem. Jenže já s melouny nechci mít nic společného z úplně jiného důvodu.

"Ale prosím tě! Ochutnej ho. Je to to nejlepší, co na světě existuje. Určitě ti bude chutnat."

"To mi možná bude víc chutnat to kuře, který Gordon Ramsey označil za 'tak nedovařený, že je vlastně ještě živý'. Mňam!"

"Strč si ten sarkasmus do poličky nad postelí a vzpamatuj se. Proč tě tak strašně odpuzuje zrovna meloun? A jak ho vlastně můžeš přirovnávat k Billymu? Vždyť Billy se nemeje a nečeše. Kdyby to melouny uměly, tak se jistojistě mejou i češou."

"Já Billyho nepřirovnávám k melounu, pouze konstatuji, že obě tyhle věci jsou mi asi tak stejně nechutný. A navíc moc dobře víš, proč nemám ráda meloun. Můj děda se peckou z melounu udusil. Tohle si do pusy nedám. Nechci umřít! I když vedu celkem nudnej a nezajímavej život, pořád ho mám ráda!", razantně jsem se opřela do lehátka a zadívala se na oblohu. Měsíc se už začínal vynořovat zpoza mraků.

"Tohle povídej dětem v první třídě. To, že tvůj děda byl s prominutím nešikovnej a zadusil se peckou z melounu, ještě neznamená, že ty se jí zadusíš taky! A s tím, že tvůj život je nezajímavej, celkem souhlasím. A mám řešení. Zariskuj. Udělej něco, co jsi ještě neudělala. Něco, čím protrhneš ten řetězec," výrazně na mě zamrkala a usmála se.

"Mám skočit s padákem? Sjet peřeje na kajaku? Nebo si mám snad uprdnout při matice?"

"Ne, ty vtipálku. Dej si meloun!" vyslovila s důrazem a přímo pod nos mi strčila tácek s plátky melounu.

Musím uznat, že svojí sladkou vůní mě vábil a představa osvěžení v tak horký večer byla lákavá. Jeho červeň se s největší pravděpodobností zrcadlila i na mých tvářích a já si nejistě skousla ret. Zvedla jsem oči a zpod svých průměrně dlouhých řas jsem se s otázkou v očích podívala na Claire. Ta vyzývavě kývla a pobídla mě tak, abych si kousek vzala. A tak jsem si opravdu jeden kousek vzala do ruky.

Hned mě překvapilo, kolik je v něm vody. Ta mi červeně zbarvená doslova stékala po rukou a když jsem je olízla, zjistila jsem, jak sladká je. A jak dobrá.

Ještě nějakou chvíli jsem ten trojúhelníček hypnotizovala svým pohledem. Zkontrolovala jsem, zda v mém kousku není nějaká pecka. Byla tam ale jen jedna a tu jsem hned odstranila. Pak jsem se do něj zakousla. A okamžitě jsem se zamilovala.

Několik minut jsem po jazyku povalovala šťavnatou dužinu a vnímala tu sladkou a osvěžující chuť. Nikdy jsem nejedla nic tak dobrého. Byla to doslova exploze v ústech a já se v tu chvíli proklínala, proč jsem byla tak paranoidní a tak odmítavá a neochutnala meloun už dřív. Přišla jsem o několik let požívání melounu. Sakra!

Když jsem vedle sebe odložila nepoživatelnou zelenou slupku, automaticky jsem sáhla k tácku po dalším kousku. Ale Claire uhnula.

"Takže přece jenom zachutnal, huh?" vítězoslavně vystrkovala bradu a pořád pomrkávala.

"No fajn, dobře, měla jsi pravdu. Meloun je boží a já chci ještě. Dej mi prosím ještě kousek."

"Co za to?" tácek s melounem položila na stolek, který nás od sebe dělil, a když jsem se po něm začala sápat, zase s ním uhnula.

"Nechceš snad po mně hned, abych si šla ještě ke všemu popovídat s Billym?!"

"Neboj, až tak strašná a zlomyslná nejsem," vytvořila na svém obličeji falešný výraz zděšení a znechucení.

"A co teda bude s tím melounem?" prsty jsem naznačila, ať ten tácek kouká zase hezky položit na stoleček. Vedle mě.

"No já žasnu. 17 let jsi to nejedla a teď bys mi to chtěla sežrat?"

"Vlastně jo, chtěla."

"Tak fajn. Ale až budem u vás, taky koupíš melouna. Celýho. A necháš mě ti ho taky sníst, platí?"

"Jseš jak malá!"

"Tak ne no, myslela jsem, že se dohodneme," schválně našpulila pusu a pokrčila rameny.

"Fajn! A dej to sem."

Podala mi tácek do ruky a opřela se do svého lehátka. Přiložila jsem si kousek melounu k ústům a ukousla z něj. Zavřela jsem oči.

"Claire, jak to zvládáš? Jak zvládáš to 'nic' ? Jak dokážeš žít, i když vlastně vůbec nežiješ? Mě už to unavuje. Chtěla bych, aby se v mém životě taky začalo konečně něco dít, aby to nebyla pořád jen ta samá rutina, plná samoty a nudy. Chci vzrůšo. Přála bych si, aby můj život nabral úplně jiný směr, aby každý den s sebou přinesl něco nového a jiného," otevřela jsem oči a měsíc se konečně ukázal v plné kráse. Na obloze zářil snad v tom největším úplňku a mnou projela vlna zvláštního chladu, i když teploměr ukazoval nejméně 29 stupňů Celsia...