The First Watermelon [CZ]

4/ Claire's crush

 *V médiích → Zooey Deschanel jako Ivy Rodgers :)* 

„Už jsi v pohodě?" ozvalo se z telefonu, který jsem si držela na těsno u ucha a druhou rukou u toho křečovitě mačkala polštář, sedíc na své posteli.

 „Ne, to nejsem. Já jsem ráda divná. Ale teď už jsem moc divná. Spadla jsem ze schodů."

 „Hej, Ivy, co blbneš? Vždyť je to přes týden. Určitě už na to všichni zapomněli."

 „To si buď vážně myslíš a tím pádem jsi slepá a hluchá, anebo mi lžeš."

 „No, eh...ani jedno?" nervózně se zasmála.

 „Někdo to vážně natočil a dal to na YouTube! S docela podobným titulkem, kterej tě předtím napadl. Takže mě zase napadlo, jestli v tom náhodou nějak nemáš prsty!"

 „Kecáš?" hlasitě se zasmála a já musela telefon trochu oddálit od svého ucha.

 „Nekecám. Neporadila si tomu týpkovi náhodou ten název?"

 „Ne, v tomhle fakt prsty nemám. Přísahám. A už se s tím netrap."

 „To se lehko řekne. Dneska za mnou dokonce přišel jeden kluk a chtěl, abych mu to ukázala znova."

 „Už dost! Umučíš mě smíchy!" pokračovala s hlasitým projevem.

 „Tohle je fakt za trest."

 „Přece jsi chtěla, aby se ti v životě děly věci, ne? Neřeklas jestli špatný, nebo dobrý. Takže si teď nestěžuj. Chtělas vzrůšo, máš ho mít." opět se zasmála. Otravně.

 „To bych to možná i vzala zpátky."

 „Ivy! Pojď na večeři!" ozvalo se z dolního patra našeho domu.

 „Hele Claire, máma už mě volá na večeři. Tak zítra ráno."

 „Ahoj, zítra" řekla Claire a telefon mi hlasitě zapípal do ucha, oznamujíc mi, že můj hovor skončil. Vážně dneska ohluchnu.

 „Ivy! Zvedni tu sádelnici a pojď se navečeřet!"

 Máma vážně ví, jak někoho k něčemu povzbudit.

 „Už jdu! Nemusí padat slova označující můj zadek za odpornej!" taky jsem si pro jednou zakřičela. Hned je mi o něco líp.

 Když jsem došla dolů, čekal tam na mě a na tátu stůl plný nechutně nezdravého jídla a já se přistihla, jak slintám.

 „Myslela jsem, že pro ten můj příšerně obrovský zadek je vhodný spíš, já nevím, třeba...salát?"

 „Člověk tě nějak musí dostat z pokoje."

 „Neříkám, že odsuzuju tvoje postupy, ale ani je neoceňuju," usedla jsem ke stolu a okamžitě jsem si na talíř začala nakládat kopce různého jídla a pak jsem se začala doslova přežírat. Super, teď ze mě opravdu bude sádelnice. Připravte si vercajky, dneska se budou bourat futra!

 „Nech si ještě nějaký místo na toho melouna, už je potřeba ho dojíst."

 Okamžitě jsem zvedla hlavu od svého talíře, s omáčkou až za ušima. Někdo tady řekl slovo meloun?Jo, ten si dám!

 „Tak mi ho můžeš třeba rovnou i nakrájet."

 „Rozkaz, otesánku!"

 „ A já se divím, po kom mám tenhle kousavej humor."

 „Už jsi dojedla?" přispěchala ke mně máma a začala vztahovat ruku k mému talíři. Okamžitě jsem po něm chňapla a odsunula ho stranou.

 „Na MOJE jídlo nikdo nebude sahat, dokud to MOJE jídlo nedojím, protože to MOJE jídlo je jenom MOJE. Nevím, jestli sis všimla, s jakým důrazem jsem čtyřikrát vyslovila slovo MOJE. Teď už pětkrát."

 „A já se zase divím, proč se nikdy nenajím. Už vím, Ivy všechno sežere. Dokonce už i ten meloun," konstatoval táta a od něj to zrovna sedělo. Devadesát kilo mít bude.

 Všichni tři, já, máma i táta, jsme se začali hlasitě smát. Moje rodina mi vždycky dokáže zvednout náladu. Teď už jen ten meloun.

 „Tak prosím zítra kup další."

 Odnesla jsem svůj teď už opravdu prázdný talíř a vložila jsem ho do myčky. Potom jsem si do ruky vzala misku s nakrájeným melounem a odešla jsem zpět do svého pokoje.

 Skoro jsem přes všechny ty dohady o jídlo zapomněla na svůj divný pocit. Už nebyl tak intenzivní, ale pořád tam byl. A něco mi říkalo, že když si dám kousek melouna, zase to zmizí.

 Když jsem žuchla zpátky do své postele, zapípání mi oznámilo, že mi přišla zpráva na jednu ze sociálních sítí, na kterých pořád otrocky přetrvávám, protože jinak bych moc kontaktu s okolním světem neměla.

 Podívala jsem se na mobil a zjistila jsem, že je to opět Claire. Vlastně kromě ní a Billyho skoro nikoho neznám.

 'Ptáček mi zazpíval, že do naší třídy zítra přijde nový student. Vidíš tam ten mužský rod? Bude to kluk!' stálo ve zprávě a já jsem se musela pousmát nad tím, jak ta poslední věta vyzněla.

 'Říkáš to, jako by se měl zrovna narodit.' namačkala jsem rychle odpověď a na konec zprávy jsem ještě přidala pobaveného smajlíka.

 'Snad tak nebude i vypadat - jako by se zrovna narodil.' opět jsem se musela zasmát, protože to byla směšná představa. Ale byla mi úplná putna po tom, jak ten kluk bude vlastně vypadat.

 'Mě je jedno, kdo to bude a jak bude vypadat. S radostí ti ho přenechávám.' odepsala jsem.

 Zapípala mi další zpráva, zrovna když jsem si chtěla do misky sáhnout pro kousek melounu.

 V tu chvíli, kdy se moje ruka skoro dotkla toho ovoce, rostlo ve mně zvláštní napětí, které eliminovalo ten můj divný pocit. Jenže když jsem svou rukou místo toho sáhla na druhou stranu pro mobil, úplně se to obrátilo. Znovu ve mně narůstal ten pocit a to napětí ustalo.

 'Jsem ti za to vděčná, ale vlastně mě zajímá někdo jiný.'

 'Ale, ale. Máš pro někoho oči a já o tom nevím? Pro koho?'

 'To je jedno. Donedávna jsem si myslela, že toho člověka nemůžu vystát. Nevím, jestli se k němu vůbec hodím.'

 'To nemůžeš vědět. No tak, kdo je to?'

 'Možná ti to někdy povím.'

 A pak už jsme si nenapsaly. Dost mě ale zajímá, kdo zrovna krade pozornost mojí kamarádky. Kdo by to tak mohl být, že mi o něm nechce říct?

 Mojí super schopností neomylné dedukce jsem přišla na to, že to bude určitě někdo, koho znám. Jenže, koho z mých známých nemůže Claire vystát?

 Otočila jsem hlavou na druhou stranu zahlédla jsem tam onu misku s melounem, jak tam smutně leží a kouká na mě. Jak si vysloveně říká o to, abych po ní sáhla a už jí nepustila. Abych snědla veškerý její obsah.

 A tak jsem se do toho s upřímnou radostí pustila. Pusu jsem si přímo nacpala melounem, až mi jeho šťáva stékala po bradě a bylo mi úplně jedno, že vypadám jako utečenec psychiatrické léčebny, protože mi bylo dobře...