The First Watermelon [CZ]

7/ Sweet-scented Billy

  *V médiích → Christopher - Told You So*

 „Hej! Ivy!" ozvalo se za mnou, ale já jsem nereagovala. Věděla jsem, kdo to je a co po mně chce.

 „Psst, Ivy! Otoč se!" zasyčel za mnou potichu. Ten zvuk mi trhal uši a já se už chystala otočit.

 Jenže, než se mi to povedlo, něco mi to překazilo. Vloudila se nám sem taková malá, nepodstatná chybička. A to sice moje na vlásku držící židle.

 Nevydržela nápor, který jsem na ní svým neustálým vrtěním vyvíjela, a prostě pode mnou rupla. Rupla skoro lusknutím prstu, jako větev na stromě. Ozval se hrozný rachot, jak se pomalu celá židle rozpadla a také šílená rána, když jsem svou zadnicí zabubnovala do podlahy. Prostě bomba!

 Všechno, včetně mého zadku, mě rozbolelo. Válela jsem se na zemi mezi částmi rozbité židle jako kosatka vyvržená na břeh. Celá situace vypadala jako scéna z filmu Zachraňte Willyho! Dostaňte ho zpátky do moře!

 A jak se tak všichni váleli smíchy po svých lavicích, popadali dech, fotili si mě a natáčeli, aby všechno mohli vzápětí ukázat svým přátelům, někdo ke mně přispěchal a okamžitě starostlivě mi pomohl na nohy.

 Jakmile se mě dotkly ruce toho člověka, okamžitě jsem poznala, že je to on.

 Poznala jsem to podle statické elektřiny, která mnou probila, když se jeho kůže otřela o tu mou. Sten.

 „Jsi v pořádku, Ivy?" v obličeji vypadal ustaraně a starostlivě si mě prohlížel. Jeho oči po mně těkaly, od paty až k hlavě, stejně jako včera. Nic moc toho neprozrazovaly.

 „Jsem úplně v pohodě, jen mě trochu bolí tady," ukázala jsem na místo v zádech, kde byla bolest asi nejznatelnější.

 Vzal mě za ramena, otočil mě zády k němu a mírně mi povytáhl triko nahoru, aby má záda zkontroloval. To jako vážně?

 Nervózně jsem se ošila a když si toho všiml, triko mi zase stáhl zpátky, odkašlal si a se slovy „Nic to není," se zase vrátil zpátky na své místo.

 Nebylo tohle kapánek přehnané?

 „Jsem rád, že ti nic není, Ivy, ale mohla by jsi už prosím ukončit tohle divadýlko? Poslední dobou jsem si všiml, že se na sebe snažíš upozornit různými...skandály. Být tebou, rychle s tím přestanu, nebo skončíš v ředitelně."

 Co prosím? Co-že?

 „Já se na sebe ale nesnažím upozornit. Jen mám poslední dobu smůlu...často."

 „Budeme radši pokračovat ve výuce."

 Přitáhla jsem si k lavici novou židli a řádně jsem zkontrolovala její stav, aby se už nic podobného neopakovalo. Posadila jsem se, stále šokovaná z toho, co si zřejmě všichni myslí. Že jsem zoufalá.

 Já nejsem zoufalá. Jen se mi teď stalo pár špatných věcí. Vlastně docela dost. Zhruba tak 4 trapasy během dvou týdnů. Proč mám poslední dobou takovou smůlu? S čím to souvisí?

 Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité zvonění. Všichni se zvedli z lavic a vyrazili ven ze třídy. I já jsem se k tomu chystala, ale učitel mě zastavil.

 „Ivy, můžeš na chvíli?"

 „Ano, profesore?"

 „O co ti jde?" opřel se o katedru, brýle si na nose posunul výš a pak si založil obě ruce na prsou.