The First Watermelon [CZ]

12/ A clarification

 To ticho. Ach to sladké ticho! To uklidňující ticho, když je dům prázdný. Když v něm nikdo jiný, kromě vás, není. Když jste doma sami. Když vás nikdo nevyrušuje. Taky to tak milujete?

 Já to přímo zbožňuji! I když jsem společenský typ, nikdy nepohrdnu chvilkou "ticha" a samoty. A tím "tichem" myslím kvalitní hudbu zdarma pro sousedy!

 Pustila jsem přehrávač na plné pecky a stoupla si k plotně. Zatímco jsem si vařila večeři, pohupovala jsem při tom boky do rytmu písně. Později jsem se hudbou nechala úplně unést a začala jsem si i nahlas zpívat.

Kdokoli by mě takhle viděl, pomyslel by si, že to nemám daleko do ústavu.

 A kdybych věděla, co se dnes v noci bude dít, šla bych tam klidně dobrovolně.

 Když jsem poklidně seděla u stolu a jedla svou poměrně poživatelnou večeři, stále za zvuků hlasité hudby, něco mě od toho vyrušilo. Slyšela jsem více méně jen píseň, linoucí se z reproduktorů našeho sterea, ale bylo tam i něco nepatrného v pozadí. Něco, co znělo jako...moje vyzvánění?

 Cítila jsem i mírné vibrace, přestože můj mobil ležel až na druhé straně stolu. Může to být můj telefon? Celá nesvá jsem se zavrtěla na židli. Jít tam, či nejít? Opustit svou večeři, či neopustit? Být, či nebýt?

 Nakonec jsem se velmi neochotně zvedla od stolu a došla až na jeho druhý konec. Můj telefon opravdu vyzváněl. A to jméno na jeho displeji mě paralyzovalo. Sten.

 Vyzváněl už nějakou chvíli a nehodlal přestat. Pamatuješ přece, co jsi slíbila Billymu, Ivy? Jen mu dej šanci ti to vysvětlit.

 Natáhla jsem pro svůj telefon ruku a s narůstající nervozitou jsem přijala hovor.

 "Ivy?" ozvalo se z telefonu. Jeho hlas zněl tak nejistě a tak...zlomeně.

 "Ano?" sama jsem nezněla bůhvíjak sebevědomě.

 "Díky bohu, že jsi to konečně zvedla. Myslel jsem, že nebudu mít šanci si s tebou promluvit. To bych nerad, protože-" rozpovídal se takřka okamžitě, ale já jsem ho přerušila.

 "Zvedla jsem ti to proto, že ti chci dát šanci mi to vysvětlit. Takže to neprotahuj. Jasně a stručně, prosím," snažila jsem se mluvit trochu odměřeně, ale oba jsme věděli, že tohle vůbec nejsem. Oba jsme už dávno věděli, že moje srdce pomalu, ale jistě taje.

 "Víš, je za tím jeden příběh. Je to pro mě těžké a já bych ti to chtěl v klidu povyprávět a vysvětlit. Mohli bychom si někde promluvit?"

 Na chvíli jsem zaváhala. Nebyla jsem ještě připravená s ním komunikovat z očí do očí. Ale na druhou stranu tohle byla ta pravá chvíle. Měla jsem volný dům. Byla bych v domácím prostředí, cítila bych se tu bezpečněji, něž někde na veřejnosti. Byla bych tady víc sama sebou. Teď, nebo nikdy!