The First Watermelon [CZ]

8/ The cinnamon latté

 „Já raději zůstanu doma!" vzdorovala jsem Claire do telefonu a díky tomu jsem slyšela, jak si na druhé straně zoufale povzdechla.

 „Ať tě to ani nenapadne! Momentálně nejhezčí kluk ze školy tě pozval na kafe a ty chceš zůstat doma?! Mám přijít a nakopat tě do zadku?"

 „Ne díky, ještě pořád mě bolí z toho, jak jsem spadla," slyšela jsem, jak se uchechtla.

 „Musíš tam jít. Tohle mi neuděláš, jemu to neuděláš."

 „Ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad. On je sice milý, ale zároveň taky trochu povrchní. Strašně si věří a mluví s takovou přehnanou jistotou. Myslím, že se z něho vyklube něco jako klasický, středoškolský vymetač postelí. Slečinko, máte smítko na prostěradle, vyválíme se v něm!"

 „To s největší pravděpodobností přeháníš. Možná tak vypadá, ale nemusí takový být. Prostě tam jdi a dej mu šanci, jedině tak zjistíš, jestli máš pravdu."

 Podívala jsem se na hodiny, které visí nad dveřmi. Ukazovaly 18:35. To je hodin!

 „Stejně už to nestíhám. Mám tam být v sedm, a už je po půl."

 „Tak co je? Proč tam nechceš jít? Tyhle výmluvy jsou děsně průhledný."

 „Nic, vůbec nic."

 „Ven s tím, nebo doopravdy přijdu nakopat tvůj už tak bolavej zadek!"

 „No dobře! Líbí se mi. Hodně. Stačí?"

 „A to je důvod, proč s ním nikam nejít?"

 „Jo je. On mě tak znervózňuje. Totálně bych se tam ztrapnila a určitě by se tam zase něco stalo. Nechci to pokazit."

 „Jak moc pravděpodobný je, že by se ti v jeden staly dvě trapný věci? Vůbec. Prostě tam půjdeš a basta. A teď už se jdi připravit!" típla to bez jakéhokoliv rozloučení a já zůstala sedět na posteli, mobil mi pípal do ucha.

 Znovu jsem se podívala na hodiny, teď už ukazovaly 18:38. To nemůžu v životě stihnout!

 Vyhrabala jsem se z peřin a vykročila směrem ke koupelně. Tam jsem jen lehce zvýraznila svoje řasy maskarou a tužkou, aby mé modré oči ještě více vynikly. Své černé vlasy jsem rozčesala a nechala je v přirozených vlnách volně splývat na mých ramenou. Rty jsem přetřela přirozeným leskem a své uši jsem ozdobila perlovými náušnicemi. Ze skříně jsem vybrala přiléhavé černé džíny a k nim jsem zvolila tmavě modrou, puntíkovanou halenku s krátkými rukávy. To by mohlo stačit – nebylo to přehnané, ale ani obyčejné.

 Po tom všem jsem opět zkontrolovala čas. 18:53.Mám jen sedm minut.

 Rychle jsem na sebe hodila béžový podzimní kabát a polobotky v podobné barvě a vydala jsem se směrem k náměstí. Byl to jenom kousek.

 Když jsem dorazila na místo určení, ještě před vstupem do kavárny jsem znovu zkontrolovala čas. Mé hodinky ukazovaly 19:05. Jen maličké zpoždění.

 Po tom jsem s hlubokým nádechem a výdechem vešla dovnitř a začala se rozhlížet po kavárně. Bylo tu několik větších stolů se čtyřmi místy, u stěn se soustřeďovaly boxy s koženými sedačkami a u velkého okna s výhledem na náměstí bylo několik malých stolečků pro dva. U jednoho z nich jsem zahlédla povědomou kudrnatou hlavu a tak jsem se ještě naposledy nadechla a vyrazila směrem ke Stenovi.

 Když jsem se dostala do jeho zorného pole, okamžitě si mě všiml a na obličej se mu vytvořil malý radostný úsměv. Ten jsem mu opětovala a dala jsem si záležet na tom, abych cestou k němu třeba neklopýtla nebo do někoho nevrazila. Tak moc jsem se na to soustředila, že jsem si bolestivě zaryla své nehty do dlaní, jak jsem své ruce křečovitě svírala v pěst.

 Když se mi úspěšně podařilo dojít až k němu, pozdravil mě, okamžitě vstal, odsunul mi židli a když jsem se posadil, zase jí i se mnou opatrně zasunul ke stolu. Pak si sedl zpátky na své místo a zadíval se mi do očí.

 „Jsem strašně rád, že jsi přišla. Moc ti to sluší, vypadáš úchvatně."

 Tak tohle prošlo! Teď ještě neztropit žádný trapas a můžu si to odškrtnou ze seznamu zvládnutých věcí.

 „Děkuju," nejistě jsem zakuňkala a svůj pohled zaryla do dřevěného stolečku. Když člověk neví, co říct, i stůl ho fascinuje.

 „Jestli nevadí, už jsem nám objednal. Skořicové latté, snad ho máš ráda," usmál se, ale poprvé na sobě nechal znát nervozitu. Tak to mě podržte! Pan dokonalý umí být nervózní.

 „Vlastně si nikdy nedávám nic jiného, než právě skořicové latté," ze mě naopak nervozita opadla. Možná mi trochu zvedlo sebevědomí to, že Sten je v mé přítomnosti nesvůj.

 „Jsem rád, že jsem se strefil," neustále zaměstnával své prsty poklepáváním o dřevěný stůl a nedokázal se uklidnit. Teprve, když nám donesli naši kávu, obejmul svými prsty horký hrnek a ten otravný zvuk ustal.

 Napil se kávy a viditelně se zklidnil, pak zvedl svůj pohled ke mně, modř svých očí vpil do té mé a dlouhou chvíli neuhnul pohledem ani o milimetr. Nechával mě tak úplně zmatenou a zároveň ochrnutou. Nezmohla jsem se ani na jedno slovo, skoro jsem ani nedýchala pod intenzitou těch ledově modrých očí.

 Když už jsem to nemohla vydržet, jako první jsem uhnula pohledem a zadívala jsem se ven skrz to obrovské okno. Ale jeho hlas mě donutil zase mu věnovat pozornost.

 „Pověz mi něco o tobě. Prahnu touhou se o tobě něco dozvědět."

 Okamžitě ve mně narostla obrovská skepse. Tohle nemá žádnou logiku. Nemůže to být pravda. Určitě jenom rád trápí lidi, určitě si ze mě chce jen vystřelit, aby se pak měl čemu posmívat.

 „A proč? Sotva tě znám, jak bych ti o sobě mohla něco prozradit, když pomalu nevím, komu se chystám o sobě něco povědět."

 „Tak já ti něco povím o sobě. Už jako malý kluk jsem byl vždycky ambiciózní, vždycky důsledný a vždycky jsem se nakonec dopracoval k tomu, co jsem chtěl. Díky své milující rodině jsem to měl všechno o půlku jednodušší. Dodnes mám se svou rodinou perfektní vztah a dokážu vyjít vlastně s každým ve svém okolí. Netajím se tím, že mě lidi mají rádi. Tím, že ve spoustě věcech vynikám a ani tím, že spousta holek by mi byla schopná ležet u nohou. Jenže pak jsi tady ty. Jakmile jsem tě poprvé viděl, úplně mě to omámilo. I s nudličkama ve vlasech a s omáčkou na tričku jsi byla naprosto úchvatná. Nejen, že jsi nádherná, ale tvoje oči mi o tobě dokážou prozradit i to, že jsi unikátní i uvnitř. Hned napoprvé jsem se v nich úplně ztratil, ale při tom jsem v nich našel něco, co mě neskutečně přitahuje a chci to poznat. Chci vědět co to je, že mě to nutí na tebe zírat třeba hodiny. Ztrácím se v nich dokonce i teď a zoufale toužím vědět, kdo skutečně jsi, protože mám pocit, že jsi něco, co ve svém životě rozhodně nechci prošvihnout. Jenže ty nejsi jako ostatní dívky. Jsi úplně jiná, nechceš se mi otevřít, nenecháš mě do tebe proniknout a mě to neskutečně štve, protože to takhle většinou nechodí. Nejsem zvyklý na to, že se přede mnou holky uzavírají, většinou to bývá úplně naopak."

 „Já jsem prostě taková."

 „Ale potřebuješ v životě změnu. Sama ji chceš, já to poznám. Tak mi pověz každý detail – co máš ráda, co nesnášíš, jaké jsi měla dětství, co tvoje rodina – prostě všechno. A já ti pomůžu se změnit. Chci vědět, co je to zač, tahle Ivy Rodgersová, která mi poslední dva dny nedala spát."

 Byl tak přesvědčivý. Jeho slova jsem neustále slyšela, stále se mi opakovala v hlavě. Pořád jsem před sebou viděla, jak se tvářil, když mi tohle všechno říkal. Nedalo se mu nevěřit. On to myslel všechno vážně. Navíc poznal, že mě nudí můj život. Že chci víc – víc adrenalinu, víc spontánnosti, víc průšvihů – víc všeho. A chtěl mi s tím pomoct. Úplně změnil moje mínění o něm. Za půl hodiny. Získal si aspoň malou část mé důvěry.

 A tak jsem se rozpovídala...