The First Watermelon [CZ]

10/ Big bang

 Pamatujete na to, jak jsem říkala, že se mi přestaly dít špatné věci? Že najednou zase žiji klidným a nudným životem? Že už dlouhou dobu nic zlého nepřišlo?

 Moc dlouho to netrvalo. Do teď. Pojďme si to tedy přiblížit.

 Měly jsme s Claire zase jednu z těch záchodových chvilek. Řvaly jsme na sebe přes slabé stěny záchodových kabinek. Protože kdo by čekal, až budeme hotové, když si to můžeme říct rovnou, teď a tady? Nikdo.

 "Děláš si ze mě legraci?" její hlas zněl tak nevěřícně, až jsem se nad tím musela pousmát.

 "Nedělám."

 "Ty to opravdu myslíš vážně?"

 "Jo."

 "No to mě poser na holý záda," vypískla jako kočka, které nechtěně šlápnete na ocas. Jenže tu kočku bych si poslechla raději.

 "Claire, takový věci fakt neříkej na záchodě. Vlastně nikdy a nikde."

 "Promiň, když já jsem z toho hotová. Sten Kristiansen tě unesl uprostřed vyučování a pak tě vášnivě políbil ve svojí dodávce, jako z filmu."

 "Ale pěkně stupidního."

 "Ty z toho snad nemáš radost? Vždycky na něj tak zíráš, tipla bych, žes na to čekala hodně dlouho."

 "To tipuješ správně."

 "A jaký to bylo?"

 "Boží. Jenže až moc na to, aby to přetrvalo."

 "To myslíš jak?"

 "Po tom už se mnou nepromluvil ani slovo. Prostě odjel domů, a dneska se mi celej den vyhejbá. Ani pohledem o mě nezavadí, jako by se na mě nedalo dívat."

 "A ono dá?" okamžitě se svému vtípku zachichotala. Typická Claire. A od té doby, co se šťastně cicmá s Billym, ještě horší.

 "Ty jsi vážně kamarádka k nezaplacení."

 "No tak, dělám si srandu. Chtěla jsem odlehčit situaci," ozvalo spláchnutí, bouchnutí dveří od kabinky a tekoucí voda. Já jsem odmítala vylézt. Nejraději bych tam zůstala zavřená a zaizolovaná od světa navěky.

 "Nepotřebuju ji odlehčit, potřebuju ji vyřešit."

 "No, je vážně divný, že se ti vyhýbá. Může za tím být hned několik důvodů. Buď se bojí toho, co se mezi váma dvěma odehrává, nebo to bylo jen součástí plánu jak tě využít. Možná je v tom někdo jiný, co já vím. Důvodů může být spousta. Ale řešení je jenom jedno. Musíš si s ním promluvit."

 "To je přesně to, čemu se chci vyhnout."

 "Tak to potom nic nevyřešíš a můžeš jen odlehčovat. Hele, já si musím ještě dopsat úkol z matiky, tak se zatím měj," odešla a nechala mě tam. Úkol z matiky, jasně. Určitě se jde zase cicmat s Billym.

 Konečně jsem se vyhrabala ze své ulity a odvážila jsem se vylézt z kabinky ven. Zbývalo ještě deset minut.

 Přistoupila jsem blíž k umyvadlu, umyla jsem si ruce a svůj nenalíčený obličej. Můj odraz v zrcadle nepřipomínal typickou středoškolskou holku, nýbrž zmutovaného pterodaktyla. Moje černé vlasy, jindy lesklé, dnes byly matné, příšerně splihlé a rozcuchané. Obličej bez sebemenšího množství makeupu působil unaveně a ztrhaně. Pod očima mi doslova svítily modro-fialové kruhy, kromě toho jsem v tváři neměla ani trochu barvy. Byla jsem bílá jako zeď.

 Ještě chvíli jsem tam tak stála a dodávala si odvahy ke vkročení na chodbu. Pak jsem to udělala. A byla to ta největší chyba na světě.

 Sotva jsem vyšla ze dveří a udělala pár kroků, chodbou se ozval strhující smích. Hlasitý, ďábelský, zlý a nakažlivý smích. Tak nakažlivý, že se smáli úplně všichni. Až na mě.

 Ohlédla jsem se, abych zjistila, co je se mnou zase špatně, a pak jsem to viděla. V džínech jsem měla zachycený kus toaletního papíru a táhla jsem ho za sebou. Naštvala jsem se, protože to byla prkotina. Jeden malý papírek mě dokázal tak šíleně ponížit, že jsem měla co dělat, abych něco hlasitě nezakřičela. A když jsem ho viděla, jak jen tak prošel okolo, hodil po mě letmým pohledem, který trval sotva vteřinu, a pak se zase otočil a šel dál, všechno to vyvřelo na povrch.

 "Hej ty!" zavrčela jsem nahlas a v tu chvíli celá chodba ztichla. Zastavil se, nepatrně se otočil, ale nepodíval se na mě.

 "Jo ty, Stene!" zakřičela jsem ještě hlasitěji a zabolelo mě to v krku.

 "Co chceš?" zaryl do mě své ledově modré oči a vyplivl ta slova, jakoby ho pálila na jazyku. Bolestivě mě píchlo u srdce.

 "Ani se nezasměješ? Proč se mi nesměješ jako ostatní? To jsem ti vážně najednou z ničeho nic tak moc lhostejná, že ti nestojím ani za blbej výsměch?" zařvala jsem na něj. Slyšela jsem, jak si za mnou lidi šeptají, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem vysvětlení.

 "Nevím, proč bych se ti měl smát."

 "Bylo by to lepší, než ta ignorace. Všechno by bylo lepší než tohle. Celý den si se na mě ani nepodíval, nepromluvil si se mnou jediné slovo a teď se mnou mluvíš, jako bych ti nesahala ani po kotníky. Co jsem ti udělala?"

 "Šibe ti? Uklidni se a nedělej tu všem divadlo."

 Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se choval. Všechno zahodil v jedinou vteřinu, zadupal to hluboko do země.

 "Myslela jsem, že jsi jinej. Docela odlišnej, ale ty jsi stejnej. Jsi tak stejnej, až jsi vlastně ještě horší. Nechápu, jak jsem tě mohla mít ráda," zašeptala jsem, hlas se mi zlomil a jedna zbloudilá slza se vykutálela ven. Otočila jsem k odchodu, ale jeho hlas mě donutil zastavit. Ten hlas. Zněl jako dřív.

 "Co jsi to říkala?" zašeptal zlomeně.

 Nadechovala jsem se k odpovědi, ale přesně v tu chvíli zazvonilo. Počkala jsem, než řinčení ustalo a mezitím jsem vydechla a vypustila tak vzduch, který se mi předtím nahromadil v plicích. Pevně jsem semkla víčka k sobě a zamezila tak slzám, aby si našly cestu přes okraj. Znovu jsem se nadechla, abych mohla vyslovit to slovo. Tohle bude bolet.

 "Nic," znovu jsem vydechla a rozeběhla jsem se směrem pryč.

 "Ivy, počkej! Tak sakra, počkej na mě!" slyšela jsem ho za sebou, ale neposlechla jsem ho. Běžela jsem dál. Pryč. Potřebovala jsem být sama.

 "Nech mě být!"

 "Ivy, nech mě ti to vysvětlit!" křičel někde v dálce za mnou. Nenechala jsem ho. Nemohla jsem. Nešlo to.

 "Do prdele!" zařval a kopl do skříňky. Všechno se to hlasitě ozvalo chodbou. Jakmile jsem zapadl za roh, popustila jsem uzdu svým slzám.