The First Watermelon [CZ]

2/ Odd feeling

*Na obrázku → Emma Roberts jako Claire Hardingová*

 Je to týden, co jsme s Claire seděly na její terase, jedly melouna a pozorovaly ten až přehnaně velký úplněk. A od té doby je ve mně pořád uzamčený zvláštní pocit.

 Nedá se to nijak konkrétně popsat. Je to jako, když vám ve třídě o hodině zakručí v břiše a do toho příšerného ticha se to ozve jako takzvaný prd královský. Všichni se na vás dívají, v jejich očích můžete vyčíst zděšení, odpor a odsouzení. Víte dopředu, že se na vás něco chystá, něco kvůli tomu přichází a vy jen tiše sedíte a vyčkáváte. Vyčkáváte na to něco, co vám nejspíš znepříjemní život.

 A nebo je to jako když jdete poměrně prázdnou ulicí, kde se přesto ale pár lidí nachází a vám se do sebe tak zamotají nohy, že nakonec skoro hodíte tu nejmajestátnější držku. A když se vám je podaří rozmotat, ohlížíte se po celé ulici, zda někdo viděl tu vaši eskapádu. Vaše hlava se otáčí kolem své osy, jede několik tři sta šedesáti stupňových otoček a snaží se vyhodnotit situaci. Vy zjistíte, že jste v bezpečí, protože vás opravdu zrovna nikdo neviděl, ani teď se na vás nikdo nedívá. Jenže někde úplně hluboko ve vašem mozku nemozku máte pocit, že to takhle vůbec není. Máte pocit, že vás viděli úplně všichni a teď k vám doléhají zdánlivě reálné hlasy a posměšky, cítíte na sobě všechny ty oči, jakoby se vámi jejich pohledy propalovaly skrz naskrz. Nakonec se ještě jednou otočíte, přesvědčíte se o tom, že se vám to všechno opravdu jenom zdálo a usoudíte, že vám zřejmě pěkně hráblo, protože v sobě pořád máte divný a zdravý rozum požírající pocit.

 Takový pocit ve mně hlodá už dlouhých 7 dní.

 A proto když jsem s celým melounem v tašce šla ze supermarketu domů a procházela jsem jednou takovou podobnou uličkou, dost jsem své nemotorné nohy hlídala, aby se do sebe nějak nekontrolovatelně nezamotaly. Protože jsem nepotřebovala, aby to už nebyl jenom pocit.

 Doma jsem skoro celý meloun řádně nakrájela a pro Claire připravila do velké mísy, kam jsem mimo jiné naskládala ještě nakrájená jablka a měsíčky mandarinek. A ten zbývající kousek jsem pečlivě schovala do lednice, pro sebe. Ta mrška mi ho přece nesní celý, vždyť i ona doma minule ještě měla, já to moc dobře vím.

 Když jsem na zahradě rozprostřela moji oblíbenou piknikovou deku, i když piknik vlastně pořádám tak jednou za rok, zvonek doléhající z domu na zahradu prozradil Claiřin příchod. Došla jsem otevřít dveře a poslala jsem ji rovnou na zahradu, zatímco jsem se ještě vrátila pro ovocnou mísu, která se chladila v lednici. Pak jsme společně usedly na deku a doslova jsme se koupaly ve žhnoucích slunečních paprscích.

 „Hele, nebylo ti od toho úplňku třeba nějak špatně, nebo jakkoliv zvláštně?" zeptala jsem se najednou s velkou zvědavostí.

 „Vůbec ne. Proč to chceš vědět? Tobě snad bylo špatně? Poblinkala ses?" šklebila se na mě, když si zrovna vkládala do úst trojkombinaci jablka, mandarinky a melounu. Matko boží, já chci taky!

 „Ne, to vážně ne. A ne, že by mi bylo nějak špatně, jen je mi od toho večera pořád tak zvláštně. Z něčeho mám pořád blbej pocit a jsem celá taková roztržitá."

 „A tos jako nikdy nebyla jo?" hrdelně se zasměje svému rádoby vtipu a mě tím mírně rozhořčí.

 „Teď vtípky stranou, ty komiku. Mám podezření, že je to kvůli tomu superúplňku."

 „Cože? Sakra Ivy, co mi to tu vykládáš?" vyprskne smíchy a na mě doletí pár kapek jejích slin. To jsem potřebovala!

 „No, co když na mě ten úplněk nějak působil?"

 „Nebouchla ses třeba dneska do hlavy? Hele, počkej, kolik ukazuju prstů?"

 „Neukazuješ žádnej!"

 „Fajn, touhle zkouškou jsi prošla. Co kdybychom zašly za Billym?"

 „Co? Fuj! Ani náhodou, určitě má zase na sobě to červený triko už 3 dny a bude smrdět jako můj kocour. A ten fakt nevoní!"

 „Ok, prošlas i tou druhou. Pořád jsi to ty. Normální Ivy. Tak mi ale vysvětli, kdes přišla na tyhle kolosální bláboly?"

 „Už několikrát jsem to četla. Na některý lidi může mít úplněk zvláštní vliv. Na každýho trochu jinej. A vezmi si, že tohle byl mega obrovskej úplněk. Troufla bych si říct, že větší, než velikost spodního prádla mojí nevlastní babičky."

 „Nevím na kolik procent mám tomuhle věřit, ale dobře. Dejme tomu, že za to opravdu může ten úplněk. A jestli ano, může potom i za tu tvojí jedovatost, jsi dneska horší než kdy jindy."

 „Já nejsem jedovatá, spíš mám sklony všechny věci přirovnávat k lidem, který zrovna nemusím," usmála jsem se na ní zářivým a nevinným úsměvem.

 „Musíš mít v sobě hodně nenávisti."

 „Právě, že vůbec. Všechnu jí vždycky přefiltruju. Ale zpátky k tomu úplňku."

 „No, já se v tomhle nevyznám. Osobně si nemyslím, že to má na lidi nějaký vliv, každopádně to nějak musíš vyřešit. Není normální jen tak se cítit zvláštně."

 „V tom máš asi pravdu."

 „Já? Vždycky. A teď už musím jít domů. Mám ještě spoustu práce, když zítra začíná ta škola. Musím si připravit věci, vymyslet jak to zítra udělat, abych si mohla přispat a při tom vypadala v rámci možností normálně a taky musím ještě přemluvit Billyho, aby si zítra určitě nebral to červený triko. Přece jen s ním jezdíme autobusem."

 „Tohle ti schvaluju. Měj se a uvidíme se zítra ráno."

 „Jasně, zítra. Ahoj," zamávala mi a pak zmizela za našimi vrátky.

 Protože venku stále panovalo nesnesitelné vedro a vevnitř jakbysmet, nakrájela jsem si pro sebe ještě jednu malou misku melounu a přesunula jsem se do stínu.

 Jakmile jsem polkla první sousto toho vodnatého, osvěžujícího a sladkého ovoce, můj zvláštní pocit á la prd či pád mě okamžitě opustil...