The First Watermelon [CZ]

11/ Important discovery

 Seděla jsem u stolu a šťourala se vidličkou ve svém obědě. Naproti mně se přitom odehrávala nechutnost, díky které bych nejraději talíř smetla ze stolu a se znechuceným výrazem se od toho vzdálila co nejvíc to jde.

 Přímo přede mnou Claire seděla Billymu na klíně a jejich ruce byly bůh ví kde. Nechutně se tam cicmali, slyšela jsem jen mlaskání a viděla jsem, jak si navzájem vyměňují své sliny. Člověk by si řekl, že mají oba vážnou slintavku. No prostě hrozné!

 "Nechcete toho nechat? Ti, kteří zrovna nevycucávají někoho jiného, by se chtěli v klidu najíst."

 Oba si vyměnili otrávené pohledy a Claire se zase bezpečně usadili na svoji židli. Já jsem ta, kdo by tu měl vrhat otrávené pohledy.

 "Vyřeš si to se Stenem!" vyštěkla na mě Claire nepěkně. Dokonce i Billy se na ní nechápavě podíval.

 "Já s ním nic řešit nebudu. Ani není co řešit."

"To se pleteš, máte toho na řešení spoustu. Přiznej si, že se ti po něm stýská a že ho potřebuješ. Od té hádky uběhly dva týdny a ty jsi čím dál nevrlejší."

 "Já ho nepotřebuju!"

 "Tohle by ti uvěřila možná moje babička. Potřebuješ ho skoro stejně jako kyslík. Prostě sis na něj zvykla."

 "Tak si zase odvyknu. To, co provedl, mu prostě neodpustím."

 "Haló, Ivy, prober se. Co jako udělal? Jeden den se ti vyhýbal. Tobě se nestalo, že jsi někdy na někoho neměla náladu? Proč jsi na ně za to tak naštvaná?"

 "Já nevím."

 "Tak vidíš. Promluv si s ním, nech si to vysvětlit."

 "Jo, Ivy, promluv si s ním. Podle toho, jak ti každou chvíli zvoní telefon, ti to rozhodně chce vysvětlit ," vložil se do konverzace Billy. A měl pravdu. Telefon mi opravdu zvonil každou chvíli. Volal mi do konce i při hodinách.

 "Když já nevím. Prostě mě to zranilo. Sama teď vůbec ničemu nerozumím."

 "Víš co? Až ti příště zavolá, tak to zvedni, jo?" Pobídl mě Billy a trochu se na mě usmál. Zuby mu bělostně zářily, jeho mátově svěží dech ke mně dolehl přes celý stůl. Vlasy měl slušivě vyčesané nahoru a jeho černé triko vůbec nepáchlo potem. Právě naopak. Claire s ním opravdu hodně zatočila.

 Ještě chvíli jsem se zamyslela nad tím, co mi poradil. Při představě, že po tolika dnech budu zase mluvit se Stenem, se mi rozbušilo srdce a žaludek se mi stáhl nervozitou. Definitivně jsem talíř se svým jídlem odstrčila na druhý konec stolu.

 "Tak dobře," nechala jsem ta slova vyznít do ticha.

 A to hned na to přerušilo zvonění mého telefonu.

 Oběma jsem věnovala jeden velmi vystrašený pohled. Ještě jsem nebyla připravená. Takhle brzo fakt ne.

 Pomalu jsem sklopila pohled k telefonu, který vibroval na stole. Když jsem na displeji uviděla 'Mamka', ze srdce mi spadl snad ten největší kámen vůbec.

 S hlasitým výdechem jsem ukázala telefon Claire, která se to mu zahihňala, a pak jsem hovor přijala.

 "Ano, mami?"

 "Ahoj, Ivy. Jen ti volám, že se dnes zdržíme s tátou v práci dlouho do noci. Zvládneš to doma sama?" zeptala se mě ustaraným hlasem a já se pro sebe musela pousmát. Vždycky mě bude mít za malou holčičku.