The First Watermelon [CZ]

13/ Full moon again

 "Co se děje? Kdo to volá?" zeptal se mě Sten, když viděl výraz v mém obličeji.

 "Kamarád Billy. Počkej ještě chvíli," odpověděla jsem mu a pak jsem si přiložila mobil zpátky k uchu.

 "Můžeš pokračovat Billy. Co jsi zjistil?"

 "Pořád jsem nad tím dumal a nenechalo mě to v klidu. Přečetl jsem něco v knihách a pustil jsem se do hledání na netu. Našel jsem způsob, který vypadá nadějně."

 "A co musím udělat?"

 "Píše se tady, že postižená osoba musí při následujícím superúplňku, přesně ve stejný čas a na stejném místě vyslovit opak svého předchozího přání. A řekl bych, že ve tvém případě k tomu budeme potřebovat ještě meloun."

 "Aha, to by neměl být problém. Tak kdy bude další superúplněk?"

 "Dnes o půlnoci."

  Brada mi spadla až na podlahu, skoro jsem si jí musela sbírat. Dnes o půlnoci? Vždyť to je za hodinu. To nemůžeme v životě stihnout.

 "Halo, Ivy, si tam ještě?" z přemýšlení mě vytrhl Billyho hlas.

 "Jo, jsem tady. Jenže nevím, jestli je to dneska proveditelné. Za jak dlouho by byl další?"

 "Podle mých astronomických výpočtů si teď na něj pár let počkáme."

 "Pár let?!" vyjekla jsem nevěřícně.

 "Ano, dva nebo tři roky. Proto bych ti doporučoval stihnout to ještě dnes."

 "Jenže, kde mám během hodiny teď sehnat meloun?"

 "V tom ti neporadím. Claire jsem o všem řekl, budeme tě o půlnoci čekat na její terase. Držím palce." S těmihle slovy zavěsil. Jsem v hajzlu!

 "Ivy? Co to mělo znamenat?"

 Panebože, Sten. Úplně jsem zapomněla na to, že stojí vedle mě. Budu muset s pravdou ven.

 "Asi bych ti měla něco říct, Stene. Ale musíš mi slíbit, že se pak na mě nebudeš dívat skrz prsty. Nejsem blázen."

 "Slibuju, že nebudu. Jsi sice praštěná, ale blázen nejsi," přišel ke mně, uchopil můj obličej do svých dlaní a svůj obličej k tomu mému přiblížil tak na těsno, že jsem mohla cítit jeho horký dech na svém krku, když ke mně promlouval. Celou dobu se mi přitom díval do očí