The First Watermelon [CZ]

3/ Unexpected fall

*Na obrázku → Dylan O'Brien jako Billy Doyle → snad jste si ho nepředstavovali ošklivého, protože o tom ani jednou nebyla zmínka. Je to prostě jen prase :D Ale v průběhu s tím možná něco provedu ;)*  

 „Takže, Billy...ehm. Máš hezký tričko, fakt pěkný," nervózně jsem se podrbala na zátylku a snažila se nedat najevo, jak moc se mi teď chce zvracet.

 „Díky, Ivy. No, tohle červený mám nejradši," pyšně se naparoval a vůbec mu nepřišlo divné, proč se od něj všichni odvrací se zacpanými nosy. Otočila jsem se zase zpátky dopředu a nenápadně se nahnula ke Claire.

 „Hej, Hardingová!"

 „Co je, Rodgersová?" vyslovila moje příjmení tak teatrálně a aby to mělo patřičný efekt, ještě okolo sebe rozhodila rukama.

 „Já myslela, že s ním promluvíš."

 „S kým jako?"

  „No přece s Doylem! S Billy Doylem! Dneska už je to čtvrtej den. Proč si mu to neřekla?"

 „Proč bych mu to asi říkala? To byl jenom vtip," mávla nad tím rukou, jakoby sama neměla co dělat, aby přímo v autobuse nevyhodila svojí snídani.

 „V tom případě teda vůbec nebyl vtipnej!"

 „A co jsem měla dělat? Měla jsem k němu napochodovat a říct mu – Ahoj, Billy. Zítra si na sebe vezmi čistý oblečení, protože smrdíš?"

 „Jo! A měla jsi ještě přidat 'hodně'. Smrdí hodně."

 „Tak to těžko. Mohla jsi za ním jít sama."

 „Ty jsi ta, která bydlí v bytě pod ním. Tím to jasně padá na tebe."

 „Radši pohni, už jsme tady."

 Všichni jsme vystoupili z autobusu přímo před naší školou. Po dvou krátkých měsících jsme zase zpátky tady. V Los Angeleské Loyola High School. Tahle škola je něco jako dějiště těch nejhroznějších věcí, které se mohou náctiletým stát. Navíc se ještě nachází přímo naproti hřbitovu. No není tohle ujetý?

 „Nemůžu uvěřit, že už zase začala ta doba, kdy tady budeme tvrdnout od rána do pozdního odpoledne a když nás zrovna nebudou mučit, tak nás vlastně ani nic nenaučej," spustila Claire a otráveně si popotáhla tašku na rameni.

 „To mi povídej. Radši bych tohle období dobrovolně trávila na objížďce příbuzných po celé Severní Americe," nejdřív jsme se na sebe podívaly a asi po třech vteřinách ticha jsme se obě hlasitě rozesmály. Aspoň trochu povzbuzení na začátek téhle středověké tortury.

********************

 Zazvonilo na konec druhé hodiny a začala velká přestávka. Vydaly jsme se s Claire pryč ze třídy a po schodech dolů do přízemí, kde je hlavní hala.

 „Hele, Ivy, a jak ti vůbec je? Co ten tvůj divnopocit?"

 „O tom jsem se zapomněla zmínit, vlastně už ho vůbec ne-"

 Nestihla jsem ani doříct tu větu a cítila jsem, jak moje noha šlápla do prázdna, načež jsem spadla a skutálela se ze schodů.

 A teď si to zrekapitulujme.

 Byla velká přestávka. Opakuji, že velká. Přestávka, kdy jsou skoro všichni dole v hlavní hale. Přestávka, kdy se v hlavní hale soustřeďuje nepřeberné množství studentů. A já jsem spadla ze schodů.

 Člověk by normálně čekal, že když zakopne na schodech, automaticky začne padat směrem dozadu a dopadne na svojí zadnici a tím je konec. Jenže já ne. Já letěla dopředu. Já pokračovala.

 Padla jsem tedy dopředu, nohy mi vyletěly asi metr vysoko, a zatímco jsem po bradě sjížděla schody až dolů, moje nohy za mnou vlály jako vlajka na Den nezávislosti. Z mého batohu se vysypaly všechny moje věci a tak teď v hlavní hale doslova pršely papíry z mých učebnic a sešitů.

 V hale najednou bylo ticho jako ještě nikdy předtím. Ticho, ve kterém bylo slyšet, jak se moje pastelky a propisky kutálí po zemi. Ticho, ve kterém bylo slyšet, jak všichni nepravidelně oddychují. A pak se to prolomilo.

 Celá hala propukla v naléhavý smích. Všichni se popadali za různě části svého těla, aby tak lépe zvládali ten nápor, který na sebe takovým smíchem vyvíjeli. Několik lidí doslova leželo na zemi smíchy a ti další si zase utírali vodopády slz, které jim smíchy tryskaly z očí. Včetně Claire.

 A ten divný pocit byl zpět.

 Když se mi Claire dostatečně vysmála, přispěchala mi na pomoc. Pomohla mi sesbírat všechny moje věci a pak mi dokonce pomohla vstát.

 „Jsi v pohodě, Ivy?" řekla, ale pořád se u toho zajíkala smíchy.

 „No, jsem i nejsem. Nic se mi nestalo a nic mě nebolí, jen moje sebevědomí teď docela utrpělo."

 „Vždyť to skoro nikdo neviděl," odfrkla si a mě svým výrokem naprosto zaskočila.

 „Dovol mi, abych se zasmála. Vždyť se mi tady hlasitě vysmála asi tak půlka celý školy, včetně pár učitelů. A ty! Ty ses smála taky!"

 „Tak mi to promiň. Ale ty by ses snad nesmála, kdybych se tu takhle vymázla já?"

 „Smála," přiznala jsem nakonec po chvilce zpytování svého svědomí.

 „Tak vidíš. No páni, to bylo prostě boží. Úžasný zahájení novýho roku. Doufám, že to někdo má natočený na mobilu. Kdybych to já měla natočený, dala bych to na YouTube s titulkem 'Holka si spletla schody s klouzačkou.' A že ses fakt sklouzla teda! Určitě by to do tejdne šlo virálně."

 „Sakra, Claire, zmlkni! Stačí, že to viděli lidi z mojí školy. Nepotřebuju, aby se to ještě vysílalo na BBC, CNN nebo kde."

 „ Ale no tak. Udělej si z toho trochu srandu. Nic sis neudělala a navíc si spoustě lidem hodně zpříjemnila den. Mohla bys to třeba dělat pravidelně každý pondělí."

 „Ani mě nehne."

 „No jo, vždyť to byla jen sranda. Kam se poděl tvůj humor? Vždy jím úplně přetejkáš. To bude asi ten tvůj divnej pocit ne?"

 „Tím to teda rozhodně není. Je to tím, že jsem teď zrovna sletěla zhruba 15 schodů před zraky několika lidí. Taky by ti nebylo do smíchu. A navíc, před tím, než se tohle všechno událo, jsem ti chtěla říct, že ten pocit zmizel. Že už ho nemám."

 „Tak to je dobře, ne?" sotva to Claire dořekla, zazvonilo na další hodinu. Na hodinu, kterou shodou okolností mám se spoustou svědků mého představení.

 „No jo, jenže už je zase zpátky," dořekla jsem ještě před tím, než jsem zapadla do třídy...