The First Watermelon [CZ]

5/ The new one

*V médiích Christopher Nissen jako Sten Kristiansen → on je boží asdfhjkl ^_^*  

„Tak kde je sakra ten nový kluk?" pronesla Claire trochu moc nahlas při hodině biologie, ale učitelka byla tak zažraná do svého výkladu o žížalách, že nepostřehla ani jak se Claire pořád nervózně ošívala.

 „Jak to mám vědět? Třeba s náma prostě zrovna nemá hodiny."

 „Sylvia z áčka říkala, že by měl mít stejný rozvrh, jako my!"

 „Tak má asi špatný informace. A není to jedno? Stejně máš toho svého 'pana záhadného'. Tak se na toho novýho vykašli."

 „Ale chci ho prostě vidět. Sylvia říkala, že hezčího kluka v životě neviděla. A ten můj pan záhadný vůbec není můj!"

 „Hardingová! Žížaly vám nepřipadají důležité?" vyštekla najednou profesorka, protože si konečně všimla, jak mi Claire vykecává díru do hlavy. Díky bohu!

 „Nepřipadají, paní profesorko."

 „A co vám tedy připadá důležité?"

 „Náš nový spolužák," zahihňala se Claire a skousla si spodní ret. Bože Claire, tohle většinou funguje na opačné pohlaví.

 „Aha, tak je to tedy. Nevím, kde se v tuto dobu pan Kristiansen zdržuje, ale zklamu vás. Troufla bych si tipnout, že to je úplně jiná liga než vy."

 Jako vážně teď paní Shelfová řekla Claire, že není dostatečně hezká na to, aby se zalíbila tomu novému? Stěr! Nevím, jestli se mám Claire vysmát a nebo jí spíš litovat.

 Když vezmu v potaz, že Claire se mi velice hlasitě vysmála, když jsem se ztrapnila před celou školou, namísto toho, aby mě trochu politovala, měla bych na to právo. Takže litovat či vysmát?

 Verdikt? Vysmát.

 Spustila jsem hlasitý smích, skoro mi po obličeji začaly stékat slzy, ale nakonec jsem si taky vysloužila jeden peprný stěr od paní Shelfové. Ta teda jede!

 „Vy se moc nesmějte, slečno Rodgersová! Nejste na tom o moc lépe, ne-li hůř."

 „Jistě, omlouvám se, paní profesorko," raději jsem sklapla a slyšela jsem, jak mi to Claire oplácí svým tichým smíchem.

 „Věřím, že pan Kristiansen je jistě zábavné téma. Nicméně, potřebujeme se prokousat těmi členovci, tak už tady bude ticho."

 Kristiansen? Tak takhle se jmenuje? Musí být odněkud ze severu Evropy.

**********************

 „Co si dáte slečno?" zeptala se mě zpoza pultu milá postarší paní se síťkou na hlavě, oblečená celá v bílém.

 „Poprosím kuřecí vývar a těstoviny s boloňskou omáčkou."

 „Tady to máte, dobrou chuť přeji," usmála se na mě. Aspoň že ty kuchařky jsou tu na nás hodné.

 „Děkuju vám," opětovala jsem jí úsměv a protože už jsem zdržovala frontu, mírně jsem couvla dozadu.

 Když jsem se přesvědčila, že můj úsměv zaregistrovala, ještě jsem jejím směrem kývla hlavou a pak jsem se prudce otočila. Narazila jsem do něčeho tvrdého a cítila jsem, jak mi tác s mým jídlem vyklouzává z rukou.

 Než jsem se stačila vzpamatovat, měla jsem boloňskou omáčku na tričku a nudličky z polívky ve vlasech. Slyšela jsem, jak příbor řinčí o podlahu a jak se talíř a miska tříští na několik větších a milion menších střepů.

 Snažila jsem se nějak své vlasy očistit od kuřecí polévky, ale tričko jsem už v žádném případě zachránit nemohla. Tahle běloskvoucí čistota je v tahu!

 Raději jsem se sehnula k zemi a začala jsem sbírat všechny ty střepy. Nejvíc mě ale překvapilo, že mnou očekávaný výsměch číslo dvě nepřišel, i když jsem ho netrpělivě vyčkávala. Ale bylo ticho. A to mě donutilo vzhlédnout.

 Hned jsem pochopila, proč je v celé jídelně pořád takové ticho. Všechny dívky zíraly na něj. A všichni chlapci se dívali všude, jen ne na něj.

 Já jsem tam klečela na všech čtyřech, vlasy jak zmoklá slepice a triko zase jako bych nějakou zrovna zařízla. Určitě jsem byla přitažlivá jako mucholapka!

 On tam jen tak stál, usmíval se na mě a jeho kudrnaté, velmi světlé blond vlasy mu padaly do ledově modrých očí. V tu chvíli mi došlo, že tenhle člověk mi nebude ani jednu vteřinu fuk. Ty oči mě budou pronásledovat i ve snech.

 „Potřebuješ pomoct?" silný severský přízvuk mě udeřil do uší. Takže jsem měla pravdu.

 „Nemusíš se s tím trápit, já to zvládnu."

 „Ale já ti chci pomoct," sehnul se ke mně a svůj pohled uzamkl s tím mým. Na chvíli mě polilo horko, ale zachovala jsem si chladnou mysl. Tohle těžko, Ivy!

 „Fajn, díky," snažila jsem se o co nejlhostejnější tón hlasu, ale on se nenechal odbýt.

 „Já jsem Sten. Sten Kristiansen. A ty?"

 „Jsem Ivy Rodgersová."

 „Rád tě poznávám," podal mi ruku, když už byly všechny střepy sesbírané a všechny pohledy teď visely na nás.

 „Jo, i já tebe," vysoukala jsem ze sebe a okamžitě jsem vystřelila z jídelny. Na oběd jsem už neměla ani pomyšlení, vždyť byl všechen na mně.

 Jediné, na co jsem pomyšlení měla, byla Claire. A to okamžitě.

 Vydala jsem se spěšným krokem ke své skříňce, procházela jsem zdánlivě prázdnou chodbou, ale pak jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se a zahlédla jsem tu přehnaně blond kštici.

 „Ty mě sleduješ?" hodila jsem po něm přezíravým pohledem a nohou jsem poklepávala o podlahu.

 „Ne, jen jdu ke své skříňce."

 Beze slov jsem se otočila a pokračovala jsem chodbou dál a za sebou jsem stále slyšela kroky. Jeho kroky. Pak jsem se zastavila u své skříňky a Sten se zastavil hned vedle mě.

 „Vážně mám pořád pocit, že mě sleduješ."

 „Už jsem ti říkal, že jenom jdu do své skříňky."

 To snad ne! Kterému vesmíru jsem způsobila něco tak šíleně hrozného, aby mě potrestal trestem s takovou vahou? Proč musí mít skříňku vedle mě zrovna on? To bych radši skříňku vedle Billyho.

 „Ty máš skříňku tady?" zeptala jsem se nevěřícně a jeho jsem tím očividně pobavila.

 „Vypadá to tak." vyslovil ta slova se silným přízvukem a mnou to projelo jako ostrý nůž. Pánbíčku na nebíčku!

 „No super," otevřela jsem svou skříňku a vytáhla z ní čisté triko. Jako bych někdy věděla, že ho budu potřebovat.

 „Nemáš radost?" zasmál se a povytáhl si rukávy flanelové kostkované košile, takže odhalil své potetované ruce.

 „Teď zrovna ne, potřebuju se převléknout," podívala jsem se na něj a pohledem jsem mu dala jasně najevo, že bych ocenila jeho nepřítomnost.

 „Tak to nebudu dámu rušit. Uvidíme se," mrkl na mě, usmál se, otočil se a prostě zmizel.

 Uvidíme se?