The First Watermelon [CZ]

9/ Watermelon kiss

 Od mého setkání se Stenem v kavárně uplynulo už několik měsíců. A taky se toho hodně změnilo. Stali se z nás velmi dobří kamarádi, pravidelně se scházíme na skořicové latté, ve škole spolu trávíme každou volnou chvilku. Ve zkratce se řady mých přátel rozšířily o jednoho bezva kluka. Takže se teď bavím se třemi lidmi – jsem celebrita! Snad jste pochopili, že šlo o sarkasmus.

 Sten splnil svůj slib a pomohl mi zpestřit to, co jsem donedávna neprávem nazývala svým životem. Ale až teď ho teprve žiju. Díky němu se toho děje tolik, tolik dobrého. Buď se mi špatné věci zase přestaly dít, anebo jsem je díky němu přestala vnímat. Vlastně jsem přestala vnímat spoustu věcí, až na něho.

 Sten se ale nedal nevnímat. Jeho světlé vlasy pokaždé dokonale uchytily můj pohled, jeho ledově modré oči mě vždy donutily ho k němu přikovat a jeho zářivý úsměv mě jen tak nenechal ho od něj odtrhnout. Pokaždé, když promluvil, jeho sametový hlas pohladil moje uši a zanechal je napnuté na jeho další slova. Skoro vždy, když se ke mně přiblížil, v nose mě zaštípala silná, neidentifikovatelná vůně a omámila moje smysly. Stačilo, aby se jen objevil v mém zorném poli a polilo mě takové horko, které by stačilo na zahřátí úplně promrzlého těla.

 A nejlepší na tom všem bylo, že mi prostě rozuměl. Dokázal mě přečíst jako otevřenou knihu, protože mě i dokázal otevřít. Poznal mě a já poznala jeho. Dokázal mě přesvědčit o tom, že i když je stejný jako všichni ostatní, tak je vlastně jiný. Jiný pro mě. Protože jsem ho pochopila a teď ho vidím v úplně jiném světle. Dokážu si představit, že by pro mě třeba mohl znamenat i víc.

 Navíc - moje tělo mě vždycky dokáže dokonale zradit. Reaguje na něj zrychleným tepem, zvýšenou teplotou, roztřeseným hlasem a husí kůží. A on rád provokuje.

 „Psst, Ivy!" zasyčel mi do ucha při hodině matematiky, vyrušil mě z přemýšlení a mě to připomnělo jednu velmi známou situaci.

 „A bacha, ať se ti zase nerozpadne židle," přečetl mi myšlenky a pošeptal mi do ucha varování, nad kterým se potom skoro neslyšitelně uchechtnul. Ale já to slyšela.

 „Co chceš?" sykla jsem na něj tak, aby to nikdo nezpozoroval.

 „Mám hroznou chuť se zdejchnout. S tebou. Někam, kde bude klid," pošeptal mi těsně u ucha a já jsem zaslechla, jak si olíznul rty. A cena za nejlepšího provokatéra patří...

 „To si děláš pr- ", chtěla jsem mu vynadat, ale on mě přerušil.

 „Abychom si tam spolu mohli v klidu sníst melouna. Co sis myslela?"

 Uf, díky za to! Jinak bych vážně potřebovala reset.

 „Nic, to je jedno," snažila jsem zakecat svoje myšlenky.

 „Tak co? Přijímáš mou nabídku?"

 Zamyslela jsem se nad tou představou. Začínalo jaro a tady na západním pobřeží teplota rychle stoupala nahoru. Osvěžení v podobě nějakého melounu by mi za to stálo. A navíc jsem ho už tak dlouho neměla!

 „Beru to všema deseti!"

 Za chvíli konečně zazvonilo na konec nudné hodiny matematiky a my jsme se se Stenem prodírali davem lidí spěchajících na další hodinu ke svým skříňkám. Tam jsme odložili všechny zbytečné učebnice a už jsme se plížili ven ze školní budovy.

 Museli jsme to vzít zadem, abychom se vyhnuli ochrance stojící u hlavní vchodem. Jenže i tam jsme narazili na jednoho hlídače. Stáli jsme za rohem a Sten se každou chvilku vyklonil, aby vyhodnotil situaci.