I promise you

Ignorace?

Rychle jsem usnula a konečně si za celý den odpočinula, ale ráno mě zase vzbudil ten nepříjemný zvuk budíku. Vypnula jsem ho a chtěla jsem si dopřát ještě pár minut spánku, ale zjistila jsem, že dole je ticho a mamka je už pryč, tudíž mě nikdo nemohl dodatečně vzbudit. S odporem jsem vstala a dalo by se říct, že jsem si za celý ráno nevzpomněla na to, co mě včera tak vyvedlo z míry. Oblékla jsem se a šla dolů. Na lince ležel jen papírek, na kterým mi mamka objasňovala, důvod jejího brzkého odchodu. Dneska jsem neměla chuť ani k jídlu a tak jsem si připravila svačinu do školy. Vzala jsem si jen nějaký ovoce a oplatek. Hodila to do tašky a naposledy se koukla na rozvrh. ,,Super, první hodina literatura." zajásala jsem a vypravila se do školy. Tentokrát venku bylo docela zamračeno a pravděpodobně se schylovalo k dešti a tak jsem tentokrát jela do školy autobusem, i když jsem jízdy hromadnou dopravou neměla ráda. Sedla jsem si dozadu k oknu a sledovala všechno dění venku. Po dvou zastávkách jsem konečně byla před školou a hned u vchodu jsem viděla Billa jak na mě mává. Byl to můj jediný a tak i nejlepší kamarád, kterému jsem ze srdce věřila. Rozběhla jsem se k němu a silně ho objala. Cítila jsem se zase dobře v jeho medvědím objetí. ,,Tak konečně jsi zdravej?" ,,Jojo, jsem rád, že se zase vidíme. Vždyť je to už dva týdny co jsme se neviděli." Přemlouvala jsem ho, abych k němu mohla jít, ale zakázal mi to, protože měl nakažlivý virus, který se prohnal celým městem. Naštěstí to nebylo nějak zvlášť vážný. Společně jsme spolu kráčeli do třídy, kde jsme měli mít hodinu s Blaxenem, naším učitelem na literaturu. Bill se posadil vedle mě a dál jsme si povídali co je nového. V samé euforii jsem mu ale zapomněla říct o nové učitelce z matematiky. Přerušil nás až učitel, který vešel do třídy přesně na zvonění. Celou hodinu jsme rozebírali knihu, kterou jsem moc v lásce ani neměla, protože mi děj moc nesedl. Občas jsem se zapojila do konverzace, abych vyjádřila svoje pocity z knihy. Hodina se vlekla až moc pomalu a tak jsem se většinu času koukala z okna ven, kde právě začalo pršet. No bezva, nevzala jsem si sebou deštník.

,,,Hej Angelo, jsi přítomná? Hodina už skončila.'' vyrušil mě Bill a jen se mi smál. Bouchla jsem ho do ramena a sbalila si všechny učebnice. Celý den se až do poslední hodiny hrozně táhla. Vešla jsem v klidu do třídy, ale když jsem viděla u stolu stát matikářku, krev ve mně ztuhla. Úplně jsem na ni zapomněla. Tiše jsem kolem ni prošla a sedla si dozadu. Bill na mě hodil oko, protože jsem mu zapomněla o ní říct. Omluvně jsem se na něj podívala a dál sledovala učitelku, která začala rozdávat papíry na test. U mě se ani nezastavila, ani mi nevěnovala jeden blbej pohled, prostě nic. Dalo se to čekat, po tom co jsem od ní utekla. Takže ignor jo? Máš ho mít. Test nebyl nijak zvlášť těžký, objevily se tam věci, které mi problém nedělaly. S chladnou hlavou jsem ho vyplnila a jako jedna z prvních i odnesla. Teprve teď se na mě podívala, ale chtěla jsem jí to vrátit a tak jsem pohledem naschvál uhnula. Vzala si do ruky červenou a rovnou mi to začala opravovat. Podle toho jak to měla rychle opravený, jsem usoudila, že to mám bez chyby. Vítězně jsem se usmála, ale ve stejnou dobu zvedla hlavu od mého testu a naše oči se zase střetly, tentokrát ani jedna z nás neuhnula. Náš oční kontakt přerušil až další žák, co to měl vyplněný. Vrátila se zase k opravování. Za smutnila jsem a vytáhla si knížku, kterou jsme měli přečíst za domácí úkol. Po pár stránkách čtení jsem byla znatelně seznámená s dějem, který mě vtáhl na tolik, že jsem se od knížky nemohla ani odtrhnout, ale udělal to někdo místo mě. Někdo mi vytrhl knihu z ruky a já jen zvedla oči k osobě, která se mi to opovážila udělat. ,,Tohle do hodiny nepatří, zastav se u mě po vyučování.'' No bezva! Nejen, že si mě po včerejšku ani moc nevšímá, ale ona je na mě i hnusná. Odpočítávala jsem jen minuty do konce hodiny. Upřímně si myslím, že tohle byla snad nejdelší hodina v historii lidstva, ale dočkala jsem se. S balením jsem nespěchala a zamávala jsem Billovi na rozloučení. Přestoupila jsem k učitelce a čekala až se mi bude věnovat. Zvedla se od stolu a šla ke dveřím, chtěla jsem ji následovat, ale zavřela jen do třídy dveře. Moje srdce začalo zběsile bušit. Tep se mi zrychlil a nervozita v břiše stoupala, protože jsem tu s někým, kdo mi popletl hlavu jen ta dva dny. Zase se posadila na stůl a konečně spustila: ,,Nechtěla jsem tě včera vystrašit.'' Mlčela jsem. ,,Udělala jsem chybu, že jsem si tě vůbec pozvala domů, ale nemůžu si pomoct, něco mě na tobě přitahuje." Pořád jsem na ni nehybně koukala, bez odpovědi. Skousla si ret a to mě přinutilo k ní přistoupit a odhrnout jí pramen z obličeje. Chytila jsem ji za ruku a přejela prstem po hřbetu její ruky. Nechápavě se na mě podívala a na vysvětlenou jsem jí odpověděla: ,,Nevyděsila si mě, jen zaskočila. Taky se mi líbíš, ale nejde to.'' Zvedla ke mně oči a viděla jsem jak, se jí zvedly trochu koutky na náznak malého úsměvu. Usmála jsem se na ni a následně jsem vyšla ze třídy. Rychlým klusem jsem spěchala domů. Nechápala jsem slova, který jsem jí řekla, jediný co jsem věděla bylo to, že jsem to řekla od srdce a to mě zabíjelo ještě víc. Líbila se mi od prvního momentu a její přítomnost ze včerejška ve mně vyvolala spoustu emocí. Do nedávna jsem byla přesvědčená, že něco jako láska na první pohled neexistuje, ale po tom co cítím něco takového k člověku, kterého ani neznám, mě utvrdilo, že to pravděpodobně existuje, navíc vždy moje myšlenky mířily k ní. Běžela jsem se slzami v očích a div jsem do nikoho nenarazila. Vyběhla jsem hned schody do pokoje a hlasitě za sebou zavřela dveře. Byla jsem naštvaná na sebe, jak jsem tohle mohla vůbec dopustit. Mlátila jsem hlavou do polštáře a ve vnitřku jsem na sebe křičela jaká jsem kráva. To se nechám takhle ovlivnit někým, komu stačilo se na mě jen podívat a říct pár slov? Zasmála jsem se nad svojí naivitou. Zabíjela mě moje upřímnost a pohotovost zároveň. Ne, prostě se mi nemůže líbit učitelka! Snažila jsem se to vyhnat z hlavy, ale když jsem si vzpomněla jak jsem se cítila v její přítomnosti, moje lež lezla víc a víc na povrch.

,,Angelo, co se děje?" ptala se máma ustaraným hlasem za dveřmi. Ani jsem si nevšimla, že je doma. ,,Řeknu ti to, jen mi dej čas!" Dál se neptala a já jen slyšela kroky, které se vzdalovaly od dveří. Ležela jsem na posteli a brečela do polštáře až do vyčerpání a následného usnutí.