Včera večer mě Jessica kolem osmý hodiny odvezla domů. Chtěla jsem ji pozvat ještě domů, ale máma byla překvapivě doma a tak jsme se jen rozloučily, že se uvidíme zítra ve škole. Máma se mě sice ptala, proč mám mokré vlasy, ale jen jsem jí odpověděla, že jsem si jela zaplavat. Měla jsem štěstí, že jí nebylo divný při odchodu, že nemám plavky. Na večeři jsem si udělala jen rohlík, který jsem si vzala nahoru do pokoje a začala jsem se připravovat do školy. S úkoly jsem byla stejně jako moji spolužáci, protože mi je Jessica pravidelně nosila. Aspoň dopisování úkolů a zápisků jsem měla z krku. Před spaním jsem ještě popřála Jess dobrou noc a ulehla jsem výjimečně brzo.
Ráno mě probudila máma, která chtěla mít jistotu, že jsem v pořádku. Měla jsem dost času a tak jsem ještě stihla osprchovat. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a seběhla jsem schody do kuchyně, kde na stolu byly připraveny toasty. Posadila jsem se na židli a začala jsem jíst. ,,Opravdu chceš jít už do školy?'' ,,Jo mami, nemůžu to pořád oddalovat. Jsem v pohodě.'' Moc mi to nechtěla věřit, ale nic jiného ji nezbývalo. Dala mi pusu na čelo a rozloučila se se mnou. Vzala jsem si batoh a vyšla do školy. Rozhodovala jsem se jestli pojede autobusem, ale nakonec jsem došla k závěru, že bude pro dnešek lepší jít pěšky. Potřebovala jsem se psychicky připravit na otázky, které se mě určitě nevyhnou ze stran spolužáků. Po několika minutách cesty jsem konečně byla před školou, ti všímaví si mě už všimli a začali se mezi sebou bavit. Mohli by se ale naučit nepomlouvat a nebo pomlouvat, ale ať to není tak zřejmý. Nebylo mi dvakrát do úsměvu, ale aspoň jsem se tak tvářila. Je docela ironické jak pár falešných úsměvů dokáže zamaskovat moje pocity. Na chodbě jsem narazila na Jess, vzájemně jsme se pozdravily, ale nijak jsme to nedávaly najevo. Vešla jsem do třídy, kde mě čekalo docela velké překvapení.
Uviděla jsem Billa, který seděl na svém obvyklém místě vedle mě. Jindy bych byla potěšená, ale po tom všem mi to spíš dělalo starosti. Nemůžu být vedle někoho falešného, s odporem jsem prošla uličkou a posadila se vedle něj. Zvedl ke mě zrak, ale včas jsem uhnula. Nemůže čekat, že se s ním budu bavit, ale během toho krátkého pohledu jsem si povšimla monoklu, který měl pod pravým okem. Ať mu to udělal kdokoliv, zasloužil si to.
Přesně podle mého očekávání se ke mě přivalil dav spolužáků, kteří se bavili o mě, ale beze mně, i když jsem byla u nich. Začalo mě z těch jejich keců bolet hlava, mluvili o tom co kdo slyšel, ale aby se mě někdo zeptal na pravdu tak to ne. Z ničeho nic jsem vstala, postavila se před třídu a spustila: ,,Nemůžete mě aspoň pomlouvat potichu? Nikdo z vás mě nezná, neví o mě nic, ale i tak mě řešíte. Pokud chcete vědět co se stalo, tak vám to pro váš klid řeknu. Pravděpodobně si pár z vás všimlo, že už tu neučí Willson, který právě teď je v cele za pokus o znásilnění. Myslím si, že tohle vám jako odpověď musí stačit." Dořekla jsem a šla jsem si zpět sednout. Překvapilo mě, že jsem vůbec dostala odvahu to takhle někomu veřejně přiznala. Líbilo se mi, že mi věnovali pozornost a vyslechli mě až do konce. Při dokončení mého proslovu se spustila další lavina rozebírání toho, co si právě vyslechli, ale byla jsem spokojená s tím co jsem řekla. Rozruch rozptýlila až Jessica, která vešla do třídy. Málem jsem zapomněla, že dneska s ní máme první hodinu.
Byla oblečená do krátké černé sukně, která jí nohy ještě víc zvětšovala, právě její oblečení mě vyprovokovalo k napsání krátké zprávy směřované Jess. To sis musela vzít na sebe tohle? Tak moc mě vzrušuješ... Bez přemýšlení jsem jí to odeslalo a po pár sekundách, jí zabzučel mobil. Zadala nám samostatnou práci a teprve pak se podívala na mobil. Pousmála se nad smskou a mrkla na mě, v tom mi přišla odpověď. To byl účel ;) Dál jsem neodpovídala a dala jsem se do práce. Chtěla jsem se po hodině za Jessicou stavit, ale od toho nedopatření s Willsonem a nějakýma domněnkami ze stran učitelů i žáku by to bylo riskantní. V podstatě celý den byl pak nudný, dostala jsem spoustu úkolů, protože testy jsem během mé nepřítomnosti nepsala. To zapříčinilo, že jsem musela zůstat ve škole ještě déle než normálně, respektive jsem potřebovala jít do knihovny a připravit si pár věcí.
Chodívala jsem do knihovny celkem ráda, protože tu byl klid a nikdo mě nevyrušoval. Knihovna fungovala vždy jen po škole, protože místo nějaké knihovnice tam pracovali studenti z naší školy, kteří si chtěli přivydělat. Zrovna dneska tam byla vcelku sympatická slečna, která je myslím z vedlejší třídy a chodíme spolu na výtvarku. Nikdy jsem si nevšimla jaká je, protože stejně jako já nebyla nějak výrazná. Podala jsem jí seznam knížek, které jsem sháněla. Navedla mě do zadní uličky a s úsměvem jsem jí poděkovala. Knížky jsem si položila na stůl a začala jsem listovat stránkami, všechny důležité poznatky jsem si zapisovala do svého bloku. Ze čtení mě vyrušilo až poklepání na rameno od osoby, kterou bych tam opravdu nečekala. Posadil se vedle mě a já se na něj nechápavě podívala. ,,Chci se ti opravdu moc omluvit, nevím co to do mě vjelo, možná že jsem nechtěl aby jste byly spolu, protože jsem dost žárlivý a bál jsem se, že bych o tebe mohl přijít. No přišel jsem tak i tak...'' Překvapila mě jeho omluva a odvaha se ke mě přiblížit. ,,Na to si měl myslet dřív, odpouštím ti, ale nečekej že se začneme zase bavit jako dřív. Zklamal si mě.'' Nechtěla jsem být na něj tak chladná, ale nic lepšího si nezasloužil. Zvedla jsem se od stolu s knihami v ruce a šla jsem směrem k východu, ale chytil mě za ruku a stáhl mě zpět na židli. ,,Nechci se tě vzdát Angelo, mám tě moc rád a chci to napravit.'' Zaskočil mě s tím. Neodpověděla jsem mu a konečně jsem šla ven z knihovny.
ČTEŠ
I promise you
Short Story,,Uvidíme se, slibuji!" To byly poslední slova co jsem od ní slyšela. Sesypala jsem se na zem jako domeček z karet. Kdo to kdy mohl čekat, že se zamiluji do své učitelky.
