AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DEVÁTÁ

„Připravená?" Podívám se na muže, který stojí se mnou ve vrtulníku. „Nejsem si jistá."

„Bude to dobré. Jenom se držte mích pokynů. Pokud by, jste měla nějaký problém, stačí mi zavolat přes sluchátko, slečno." Obrátím se na Eana. Už si nasazuje helmu na speciální sluneční brýle. V oranžové kombinéze vypadá komicky, ale jinak působí odhodlaně. „No tak, Clayová." Zazubí se. „Je to hračka." Řekne.

„Já nevím. Je to dost vysoko." Zapochybuju. „Nebojte se, je to bezpečné. Poletím hned nad vámi." Ujistí mě muž. „Tak dobře."

Stoupnu si k otvoru po straně vrtulníku. Chytím se za jednu ze stěn, druhou rukou si nasadím brýle. Ještě jednou si zkontroluju popruhy batohu s padákem, zkontroluju si i sluchátko v pravém uchu. Ean ke mně přistoupí a poplácá mě po zádech. „Sejdeme se dole." Oznámí mi a potom vyskočí z otvoru. Podívám se za ním. Letí přímo dolů, ale po chvilce roztáhne nohy a ruce, zpomalí svůj pád.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Udělám krok do prázdna. Když oči otevřu, letím oblohou přímo k zemi. Položím se na břicho, jako bych právě ležela na měkké dece. Roztáhnu nohy a nechám se unášet. Někde pod sebou zahlédnu Eana. Pomalu se blíží k zemi. Najednou roztáhne svůj padák a zlehka sesedne na zelený trávník. Podívám se nad sebe. Muž z vrtulníku plachtí nade mnou, jako kdyby byl nějaký pták. Zamává na mě ve snaze dodat mi odvahu.

Když už jsem dostatečně nízko, nahmátnu na popruhách provázek, kterým otevřu padák. Zavřu obě oči a zatáhnu. Když se padák otevře, ucítím tlak, který mě tlačí chvilku vzhůru.

Jsem jenom pár metrů nad zemí. Když se špičkami bot dotknu země, okamžitě ucítím, jak se mi podlamují kolena. Udělám pár kroků, ale víc nezvládnu. Zakopnu a spadnu, těsně vedle Eana. Padák spadne přede mě. Odepnu si popruhy a kleknu si na kolena.

Muž ladně dopadne vedle nás. Od auta už k nám běží další agenti.

Jeden mi pomůže vstát a potřese mi rukou. „Gratuluji, první zkouška je za vámi."

Ean se na mě pousměje. „Tak tohle bylo..."

„Příšerný." Doplní mě Ean. „To sem zrovna říct nechtěla."

Byl to zvláštní pocit. Padat. Skupina agentů, kteří hodnotí naše výsledky, si něco zapíše do papíru a potom se obrátí k nám. „Myslím, že se odebereme na dráhu."

Po zkoušce na dráze, která nejspíš byla úspěšná, se vrátím e zpátky na základnu. Zbytek zkoušek prý budeme dělat tam. Sednu si do auta vedle Eana na zadní sedačku. „Bojíš se?"

„Čeho? Odvětím. „Toho co nás ještě čeká."

„Myslím, že potom seskoku už bude všechno hračka." Odpovím mu. „Ty jízda byla v pohodě. Určitě se nám to povedlo." Usměvavě řekne Ean.

Projdeme skleněnými dveřmi do chodby. Už se ani nedivím, když se před námi vynoří Stuart z poza rohu. „Ahojky." Pozdraví nás radostně. Hned za Stuartem se objeví Collinson. „Na zbytek dne máte oba volno. Uvidíme se zítra." Uměje se a zamíří chodbou za námi k hangáru. Ean se ke mně obrátí. „Uvidíme se na večeři."

Podívám se zpátky na Stuarta. „Ty seš všude, co?"

„Jasně." Někdy mám pocit, že neúplně chápe sarkasmus. „Mám pro tebe..." zarazím ho.

„Ať je to cokoliv, počká to." Pořád mám ještě na sobě motorkářskou kombinézu. „Tak dobře, ale rychle. Nemáme moc času." Kdyby mi to v jinou chvíli, nejspíš bych se ho zeptala, na co nemáme moc času, ale teď myslím jenom na sprchu a pohodlné oblečení.