AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

    Chodíme tady tím bludištěm už přes tři hodiny. Začínají mě bolet nohy a jsem otrávená. Ani Ean není dvakrát nadšený, že se pořád vracíme na to samí místo. „Nechceš se vrátit? I Collinson už odvolal ostatní."
„Eane, nenechám tady Tylera."
„Tohle je, ale jenom ztráta času. Chodíme pořád dokola a začínají se nám vybíjet baterky. Vrátíme se." Odstrčím ho. Možná má pravdu a možná ne. „Fajn. Ty se vrať. A vyřiď Collinsonovi, že ho pozdravuju." Ani nečekám na odpověď. Zmizím za nejbližším rohem. Jako naschvál mi zrovna zabliká a potom zhasne baterka. Potřesu s ní, ale nic. Odhodím jí. Baterka se s rachotem odkutálí ke stěně chodby. Ocitnu se v absolutní tmě. Jak vídáte ve filmech ty zeleně nebo červeně osvětlené podzemní chodby, řekli byste, že to tak nějakým kouzlem bude i ve skutečnosti. Opak je pravdou. Nevidím ani na hlaveň Rugeru. Musím se jednou rukou opírat o studenou, vlhkou zeď, abych dokázala jít jak takž rovně.
Svítit si hodinkami mě samozřejmě napadne, až když o něco zakopnu a rozplácnu se na zemi, jako přejetá žába. Ano, krásný. Přivolávej na sebe pozornost! I když, tu jednou pozornost, kterou bych na sebe mohla upoutat tady dole v ničem, je pozornost krys. Zapnu hodinky. Z jedné strany je baterka. Když jí zapnu, osvětluje mi zápěstí i střenky na levé straně Rugeru. Podle mapy, bych měla být přesně čtyři podlaží pod školou. Když se ohlédnu, zjistím, že to, o co jsem zakopla, je žlábek, který vede napříč chodbou. Nejspíš na odtok vody. Pořádně si ho prohlédnu. Je mokrý, ale neteře v něm voda. Jediné, co vidím, je špína a krysí výkaly. Zaujme mě však malý čtvercový předmět. Kožený. Neochotně strčím ruku do mokrého svinstva. K výbavě mi měli přibalit i rukavice. Tohle je nechutný. Vytáhnu peněženku. Je celá mokrá, ale i přesto je mi jasný, když jí otevřu, že patří Tylerovi. Nemám jí kam dát, takže jí tam nechám ležet. Rozhlédnu se kolem sebe, kam až baterka dosvítí.
Asi metr ode mě jsou zrezlé červené dveře. Barva se z nich vlhkem skoro celá sloupla. Nevím, kam vedou, protože podle mapy, tady žádné dveře nejsou. Zkusím zavolat Eanovi, i když vím, že tady dole není signál. Nic. Zaberu za dveře, ale drží pevně. Nechci dělat kravál. Ne tady dole, kde se každej krok odráží od stěn a způsobuje mohutnou ozvěnu. Potom si všimnu, že na druhé straně od pantů visí zámek. Na rozdíl od dveří je poměrně nový, ale drží u sebe dva naprosto zrezlé dva kousky kovu.
Zamířím na ten kov. Jestli se ta kulka odrazí, skočí mi přímo v játrech a to by nebylo dobrý. Odjistím pojistku a zmáčknu spoušť. Zámek spadne na zem. Kov jsem ustřelila jenom milimetr od místa, kde visel zámek. Dveře se skřípotem otevřu. Posvítím do místnosti za nimi. Není to místnost. Jsou tam schody vedoucí dolů. Nejistě stoupnu na první schod. Pod vahou každého mého kroku zavržou tak, že mám pocit, že se každou chvíli propadnu. Přesto postupuju pořád svižně dolů. Schody se v dalším patře stáčí a vedou ještě hlouběji. Když se blížím ke konci, jsou přede mnou další dveře. Tentokrát na nich nevidím žádnej zámek, ani klíčovou dírku. Jednou rukou chytnu dveře, ale druhou stále pevně svírám svojí jedinou věrnou kamarádku. Zhluboka se nadechnu a pak je otevřu.

Místnost je spořeosvětlená. Po pravý ruce mám nějaké krabice s dráty. Na stropě blikážárovka, která stačí akorát na to, aby osvětlila prostředek místnosti. Koutajsou temný a působí, že je místnost ještě menší. Hned se vrhnu k osvícenéžidli. Tyler na mě třeští skrz prameny světle hnědých vlasů, oči. Nejsem sijistá, co si teď musí myslet. Asi, že už šílí. To je přece normální, že potom,co ho unesou se objeví jeho bejvalka s devítkou mířícím nad jeho hlavu.Sundám mu kousek látky, sloužící jako roubík, aby mohl mluvit. „Ashly? Co tadyděláš?" nejdřív neodpovím. Taky, co bych mu asi řekla? No víš Tylera, já jsem agentka CIA. Teď už vlastně bejvalá. Přesunuse k jeho rukám. Má je pevně svázané provazem. Než povolí poslední uzel,zaslechnu vrzání schodů. Oba se napřímíme. Dál tomu, ale nevěnuju příliš velkoupozornost a vrátím se zpátky k uzlu. Že jsem udělal největší začátečnickoupitomost, mi dojde hned, když se otevřou dveře. „Ruce nad hlavu!" Pevný, aleještě klučičí hlas, který se otočí ke dveřím, mě donutí zvednout ruce i sezbraní. Pomalu se otočím. Vím, koho tam uvidím. Je to ještě kluk, přesto se minelíbí, že mi míří na obličej revolverem. Je to sice jenom šesti raná pistole,ale děsivá, když jí hledíte přímo do hlavně. „Jaspere. Takhle to dopadnoutnemusí." Vidím, jak se u obě ruce klepou. V jedné drží táceks kyanidem draselným a v druhé zbraň. „Musí. Pravidla jsou jasná."Odpoví mi. Přejde po místnosti a položí tácek na jednu krabici. Přitom minepřestává mířit mezi oči. „Vím, proč to děláš. Potřebuješ peníze pro svojisestřičku. Nemám pravdu?"
„Jak to můžeš vědět?" vyjede na mě. „Prostě to vím."
„Vůbec mě neznáš. Jsi v naší škole jenom pár měsíců." Musím hrát o čas.Nic jinýho se v těhle situacích dělat nedá. Vím, že by pro něj bylo těžkétu spoušť zmáčknout, ale jestli udělám něco zbrklýho, určitě to udělá. „Jo, alety víš, kdo jsem."
„Jo, Ashly Parkerová, tvůj otec je velký zvíře v obchodních věcech. Mávelkou síť obchodů po Evropě. Měla si být další na řadě."
„Ne tak úplně. Nejsem Ashly Parkerová a nemám otce obchodníka. Jsem jako ty.Rodiče mě opustili, když jsem byla malá. Vím, jak se cítíš, když vás tvůj otecnechal." Polknu. Začíná mi vysychat v krku. Jasper mě, ale neposlouchá.Pořád na mě míří, ale zároveň přejde s jehlou v ruce k Tylerovi.Nebezpečně blízko k jeho krku. „Najdeme jiné řešení. Jenom musíš položittu jehlu zpátky na tácek."
„A proč bych to dělal? Kdyby jeho rodiče zaplatili, mohl už být doma."
„Víš, to já jsem jim řekla, aby neplatili. Slíbila jsem jim, že jim jejich synapřivedu zpátky domů. Nechceš přece, abych to nemohla splnit. Jsi hodnej kluk.Byl si k tomuhle donucenej okolnostmi. Není to tvoje vinna." Řeknu. Tylerse na židli zavrtí a povzdechne si nad mýma slovama. To odvede Jasperovupozornost na zlomek vteřiny. Vrhnu se k němu. Stojí asi krok ode mě. Chciho odzbrojit, ale on se rychle vzpamatuje. Jehlou už se dotýká Tylerova krku ajeho pistole je ještě blíž než před tím. Je to jednoduchý rozhodnutí. Buďto tokoupím přímo mezi žebra, nebo Tyler dostane smrtelnou dávku jedu. Začíná se mihrnout krev do hlavy, jak se snažím na něco přijít. Musí existovat ještě jednamožnost. Nikdy nejsou jenom dvě. Tyler se na mě krátce mrkne. Chce, abych toudělala. Chce, abych Jaspera nechala píchnout mu injekci a potom ho odzbrojila.To, ale neudělám. Nikdy bych to neudělala. „Clayová!" Uslyším známí hlas oddveří. Nemůžu se otočit, ale zatraceně jistě vím, kdo tam stojí. I Jasper seotočí, ale nepřestane mi mířit na hrudník. „Dej tu zbraň dolů, Jaspere!"přikáže mu, ale bez výsledku. Stal se z toho hezkej trojúhelník. Jaspermíří zbraní na mě a na Tylerově krku drží stříkačku a Ean míří M9 na Jasperovuhlavu. „Já tě zastřelím." Varuje ho. „To neuděláš. Jinak ustřelím tvojí sestřeten nádhernej hrudník a jejímu klukovi zastavím srdce."
„Jaspere." Naléhám na něj. „Dej tu zbraň dolů. Kousek odtud je připravenájednotka FBI připravená sem naběhnout. Chceš to riskovat?" zeptá se Ean. Jasperudělá něco, co bych od něj nikdy nečekala. Přejede zbraní ze mě na Eana. „Anise nehni nebo to koupí." Koukne na mě. Ruger, kterým mířím do stropu, se michvěje v ruce. Podívám se na Eana. Ten na mě mrkne. Ne, nedělej to! Chci na něj křiknout, ale je moc pozdě. Eanvystřelí na jedu z krabic. Dráty zajiskří. Jasper se lekne a uskočí odTylera. Revolver v jeho ruce dvakrát nadskočí a vypálí dvě rány. Prvnímine, ale ta druhá zasáhne přesně svůj cíl. Ean zavrávorá. Chytne se za bok azhroutí se k zemi. Jsem v naprostém šoku. Nejsem schopná rozeznatsvoje pocity. Jediné, co vnímám je Ruger, který najednou míří na Jasperovu ruku,která se chystá znovu zmáčknout spoušť a dorazit tak Eana. Všechno se děje, jakve zpomaleném filmu. Teď mám zpevnit ruku zamířit a zmáčknout spoušť, tak pročnejsem schopná se ani pohnout? Eanův život závisí na jednom jediným pohybu.Vidím, jak mu z břicha vytéká rudá krev. Jasperovi se podařilo trefitpřesně tam, kde kombinéza není vyšitá neprůstřelným materiálem. Koukám se mu doočí. Do těch, co mám tak ráda. Teď už to vím jistě. Říká se, že člověk začínápřemýšlet nad smyslem života, až když je vystavený smrti. Tedy buď přímo onsám. Nebo lidé, které miluje. Jednou mi Grace řekla, že nikdy není lehké poprvévystřelit. První rána je nejhorší. Protože jakmile použijeme zbraň proti svémudruhu, staneme se míň člověkem. Nevím, co tím přesně chtěla říct, ale miluju natolik, abych byla ochotná se stát míň člověkem? Člověkem, který je schopnýpozvednout zbraň bez pocitu vinny, bez následků? Ta chvíle je příliš krátkánež, abych měla čas se rozhodnout.