AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

„Rachel?" otočím se. „Něco mě napadlo." Řekne Ean. Posadí se vedle mě na pohovku. „Jsme už strašně dlouho na mrtvým bodě. Musíme něco udělat, jinak se tady zblázním."
„Co tě napadlo?" zeptám se ho. „Ty štěnice, co jsme dostali. Můžeme jo rozmístit po škole. Když se nad tím zamyslíš. Všichni tři unesení chodí do Green Bayský, a Coxe našli taky na škole. Nejspíš je to seriovej vrah. A jestli mám pravdu, tak seriový vrazi mají svůj systém. Je pravděpodobný, že pokud někoho unese nebo zase zabije, stane se to ve škole." Řekne to, tak sebejistě. Zamyslím se nad tím. Je to asi ten nejpravděpodobnější scénář. Vlastně... je to ten jedinej scénář, který máme.
„Jak to chceš udělat?" představa jakýkoliv akce je lákavá. „Do školy se v pohodě dostaneme."
„Jako teď?" kouknu se na hodinky. Přikývne. „Je deset večer, Eane."
„Nejlepší čas, ne?" ušklíbne se.

Nevím, proč jsem s tím souhlasila. „Je ti jasný, že když nás tady někdo najde, nemáme jediný vysvětlení, co děláme v noci ve škole!" syknu. Plížím se za ním chodbou. „Klid, Clayová." Napomene mě. Jako vždycky. Pan Chytrej. Přepevní jednu štěnici nad skříňky do chodby. „Už si mluvila s Collinsonem?" zeptá se mě. „Nemluvila."
„Proč ne?" překvapeně se zeptá. „Nevím, jak se ho zeptat." Dál už, naštěstí, nic neřekne.
Vyjdeme do druhého patra a i tam nastražíme štěnice. Jsou upravené, takže nezaznamenají jenom polohu. Mají na sobě odposlech a mini kamerky. Budou nám přenášet obraz přímo do počítače. Když nad tím tak přemýšlím. Ta štěnice tenkrát u Tylera. Sakra. Ean to musel vidět. Všechno. Jejda...
Zrovna, když se snažím jednu štěnici připevnit nad tribuny v tělocvičně, zaslechneme rámus. Nedá se specifikovat. Nejsou to hlasy ani to není rámus, který vydáváte, když to něčeho vrazíte. Není to ani křik. Je to zvláštní zvuk. Vychází z potrubí. Takové tlumené, možná rány. Nejsem si jistá. Vyměním si pohled s Eanem. „Co to bylo?" zeptám se skoro šeptem. „Je to jenom krysa. Nějak se dostala do potrubí." Rozhodně si nemyslím, že je to krysa. „Nech to být. Nic to nebylo. Už jsme udělali, co jsme měli. Vypadneme." Jsem jiného názoru, ale poslechnu ho. Ta škola je v noci ještě děsivější než přes den. V autě zkontrolujeme štěnice. Všechny bez problému fungují. Mají čistý obraz. Je to opravdu precizně fungující věcička.

Na silnicích nejsou žádná auta. Jedeme postranními uličkami. Nemůžeme riskovat, že někdo ze školy se bude poflakovat venku a uvidí nás jet směrem od školy. Kouknu se na hodinky. Půl dvanáctý. „Myslíš, že ty štěnice pomůžou?" zeptám se ho. „Jasně. Byl to můj nápad."
„Eane!"
„No co? Prostě to vím." Nechápe mě. „Podívej!" proti nám jede džíp. Vykukují z něj dva chlapy se samopaly. Začnou na nás střílet. Ean rychle zařadí zpátečku. Začneme couvat uličkou, kterou jsme před chvilku přijeli. „To auto je neprůstřelný." Informuje mě horečně zápasící Ean s volantem. „Jo? I pneumatiky?" zeptám se ho ve chvíli, kdy se stáčíme za roh jednoho domu. Střelci teď mají dokonalou šanci zabránit nám v útěku. Využijí jí. Možná ne úmyslně, ale na Eanovo auto padá sprška kulek. Několik jich zasáhne ty jediný průstřelný části na autě. Na kapotě dají kulky novou strukturu. Na předním skle se začnou objevovat prasklinky, jako malí pavoučci. Za chvilku jsou po celém skle. Instinktivně se skrčíme. Já pod palubky a Ean pod volant. Vytáhne telefon a přiloží si ho k uchu. „Pane?"
„Máme tady malý problém. Jsme pod palbou. Neznámé vozidlo na nás střílí."
„Ne nevíme, co chtějí."
„Jestli se to pokusím zjistit. Nadělají ze mě ementál." S tím položí hovor. „Někoho sem pošlou."
„Měli by si pospíšit!"
„Kód 052!" nařídí auto. To hned zareaguje. Kousek od mého obličeje se objeví obrazovka. Zbývá ani ne deset procent neprůstřelnosti. „Musíme vypadnout!" řekne. Sklopí obě přední sedačky, takže se snadněji dostaneme do kufru. Je to jediná možnost útěku. Ean odklopí dveře kufru, ale jenom natolik, abychom mohli vyklouznout ven. Ještě se natáhne pro neprůstřelné vesty a taky pro brokovnici a praktickou kapsičku s náboji. „Kde si to sakra vzal?" zeptám se, zatím co si zapínám pásy vesty. „Trochu jsem si to auto vylepšil. Nekomentuju to. Vytáhnu svého Rugera se žlutým páskem. Mám ho schovaný na zádech. Jako každý den. Ean se na mě otočí. „Vážně máš pořád tuhle?" ukáže na žlutý proužek. Neodpovím mu. To mi teď dělá nejmenší starost. Otočím se připravená vyběhnout, ale to nestihnu. Někdo mě praští pažbou do hlavy. Okamžitě ztratím vědomí.

Třeští mi hlava. Mám rozmazaný všechny obrazy před přimhouřenýma očima. Chci si je promnout, ale něco mi v tom brání. Cítím, jak mi po obličeji stéká pramínek krve. Odkud se bere ta krev? Je vůbec moje. Jo je určitě moje. Proto mě bolí hlava. Chci se pohnout, ale nemůžu, něco mě drží na místě. Najednou mi někdo chrstne ledovou do obličeje, v tu ránu jsem celá mokrá, ale začnu si vzpomínat. Škola, štěnice, auto, střelba, pažba. Obraz před očima se mi začne zaostřovat. Sedím na židli v malé tmavé místnosti. Světlo jsem, jde jenom z malého světlíku u stropu. Mám svázané ruce za zády a nohy mám přivázané k nohám židle. Vedle mě sedí ve stejné pozici i Ean. Je stejně zmatený, jako já.
Otevřou se dveře a do nich vejde známá zrzka. Irena. „Nazdárek Tygrova holko." Pozdraví mě sarkastickým tónem. „Co tady děláme?" zeptám se jí a vyplivnu z pusy zbytek vody, který se mi tam dostal. „Víš moc dobře, co. Nemůžeš si jen tak porazit Rudou dámu. Je mi úplně jedno, jestli si holka Černýho Tygra nebo ne. Nemůžeš si přijít, jako zelenáč a znemožnit mě přede všema!"
„Co chceš?" zeptám se jí otráveně. „Na to brzo přijdeš, Tygrova holko."

Nemám tušení, co po mě ten blázen chce. Nechala mě rozvázat. Teď na mě míří zbraní dva její bodyguardi. Ruska ke mně přistoupí a podá mi můj telefon. „Zavolej Černýmu Tygrovi. Je jedinej, kdo ti může pomoct."
„Co po něm chceš?" zeptám se jí. „Je to nejlepší rváč ve městě. Vydělává za noc nejvíc peněz a mně teď zmrazili konto. Víš moc dobře proč." Podívám se na ní. „Co?" Jestli ví to, co si myslím, že ví. Máme problém. „Agentko, nepřetvařuj se! Vím moc dobře, co si udělala mýmu otci. Vlastně ti za to chci poděkovat. Toho starýho otravu už jsem měla na krku dost dlouho! Jediné, co mi vadí. Jsou ty peníze. Takže zvedni ten zatracenej telefon a zavolej svýmu klukovi." Neochotně vytočím jeho číslo. Jestli se to dozví, je všechno v hajzlu. „A o nic se nepokoušej!" varuje mě. „Dej to nahlas!" přikáže mi. Neposlechla bych jí, ale těm nabušencům za mnou by se to asi nelíbilo. „Ashly?" Tyler zvedne telefon. Ani neví, jak jsem ráda, že slyším jeho hlas. „Dej mi to!"
Podám telefon Ireně do ruky. „Nazdárek Tygře. Mám tvojí holku. Pokud se do půl hodiny neukážeš, trochu poupravím ten její krásný obličejík." Spletla jsem se. Je to ještě větší mrcha, než jsem si myslela. Slyším, jak se Tyler snaží pomalu dýchat. „Čekáme tě ve skladu." Po týhle větě mrskne telefonem o zem a několikrát na něj dupne. „Nejsem blbá. Můj otec je zločinec. Vím, jak to funguje. Zapnula si nouzový vysílání." Co budu dělat? „Kde je ten kluk, co byl se mnou?" zeptám se jí. „Myslíš tvýho parťáka?" Přikývnu. „Myslím, že na tom se teď rozcvičuje jeden z mých chlapců. Měla bych je jít zkontrolovat. Jeho hezoučký tvářičky byla škoda." Zastaví se mezi dveřmi. „A ten tvůj frajer by si měl pospíšit. Půl hodiny. Tik, tak."