AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

I když jsem se vážně snažila vykroutit se z toho, abych tam nemusela jít, nepovedlo se. Ean odjel domů a omítl mi pomoct, že prej si mám užít trochu zábavy. Trochu se ochladilo, ale pořád je teplo. Sedím s Brittany na tribuně, venku na hřišti. Red Devils už se rozcvičují, běhají z jednoho konce hřiště na druhý. Tyler se na mě usměje pokaždý, když proběhne kolem. Nebo se možná usmívá na někoho za mnou. Nevím. Cherice a její dva poskoci Ailith a Abileine sedí ve stejné řadě jako mi, ale o několik míst dál. Cherice mě neustále probodává pohledem. Nechápu, co jí žere.
„Divím se, že není u roztleskávaček." Syknu a pohodím hlavou směrem k ní. „Ona ne, ale její sestra. Cherice chtěla k roztleskávačkám, ale potom se pohádaly a pořád se spolu nebaví." Řekne.
„Kvůli čemu se pohádaly?" zeptám se svojí společnice. Ta se usměje a koukne na Tylera. „To Hilery chodila s Tylerem." Pak mi to dojde. No jasně. Cherice chtěla nejžádanějšího kluka na Green Bayský, ale místo ní chodil Tyler s její sestrou. „Už to začíná." Upozorní mě Brittany. Přestanu se soustředit na Cherice a místo toho začnu sledovat dění na hřišti. Tým naší školy zůstane stát seřazený na kraji hřiště. Odněkud z místa pod tribunami vyběhne školní maskot v doprovodu sedmi roztleskávaček. Předvedou na hřišti svojí sestavu, v čele s Chericiinou sestrou Hilary. Je hezčí než Cherice, ale zároveň taková obyčejnější. I když září přes celé hřiště je i přes silnou vrstvu třpytek poznat, že je jiná než její sestra. Když Hilary seskočí v kotoulu z pyramidy, kterou tvořily ostatní holky, spustí se jásot, tleskání a pískání. Tím to, ale nekončí. Z protější tribuny vyběhne maskot Modrých jezdců s jejich roztleskávačkami. Zatímco náš tým je celý sladěný do černo-červené, tým Superioru ladí do modro-žlutých barev. Jejich maskot má asi představovat antického bojovníka. Náš červený čertík na ně vyplazuje jazyk a posmívá se. Hned, co i jejich číslo roztleskávaček skončí, začne zápas. Při rozhození, nebo jak se tomu říká, prostě při rozhodnutí, kdo bude mít míč, se proti sobě postaví Tyler a Quarterback Modrých jezdců. Všichni hráči v poli mají nasazené helmy s mřížkami. Hráči mají všechny dresy stejný, až na číslo a jméno. Rudý Quarterback má na dresu: Tyhler Hunter 95.
Po zbytek zápasu se hráči na hřišti střídají a dávají touchdowny. Po třech čtvrtinách vedeme dvacet pět ku dvaadvaceti. Zrovna když rozhotčí zapíská, že je konec přestávky, spustí se z nebe déšť. Začíná pršet opravdu hodně. Všichni se běží schovat dovnitř. I přes to, že je to teplý zářiový déšť. Tak dlouho jsem ho neviděla, když jsem byla zavřená podzemí na základně, že tam zůstanu jenom, tak stát. Nechám ho na sebe téct. Za chvilku už jsem celá mokrá. A to doslova všude. „Pojď dovnitř!" křičí na mě Britt. „Za chvilku." Odpovím se zavřenýma očima a s úsměvem. Rychle, ale zase zavřu pusu, aby mi do ní nenapršelo. „Fajn, budu vevnitř." Řekne a odejde.
Jsem jediná, kdo zůstal venku. Obloha se zatáhla a někde za městem jsou slyšet hromy a blesky. „Ashly?" někdo mě vyruší z užívání. Otevřu oči. Přede mnou stojí Tyler s rozcuchanými vlasy, po kterých mu do obličeje stékají kapky deště. Pořád má na sobě dres, ve kterém má vycpaná ramena. Vypadá mohutněji, ale tak nějak sexy mohutněji. Stojí na sedadle o řadu níž. „Co tady děláš?" snaží se překřičet burácení hromu. „Užívám si déšť."
„Víš, že jsi blázen?" usměje se, až vykouknou jeho dokonale bílé zuby. „Jo." Obrátím obličej směrem k zamračené obloze. Kapky deště mi stékají po krku dolů. „Jak se ti líbil zápas?"
„Umíš hrát líp než surfovat."
„Pojď dovnitř. Jsi celá mokrá." Poslechnu ho a seskočím o řadu níž. Následuju ho po postranních schodech domů na hřiště a potom do tělocvičny. Jakmile nás spatří Brittany, ušklíbne se na mě a zvedne oba palce. „Už jsem ti říkal, že ti ty nový vlasy sluší?" otočí se na mě Tyler. Začervenám se. Doufám, že si toho nevšiml. To by byl trapas. „Teď musí vypadat fakt krásně." Nic na to neřekne, ale odněkud přinese deku a položí mi jí starostlivě kolem ramen. Posadíme se na červené tribuny. „Viděl jsem tvýho bráchu při tělocviku. Má skvělou fyzičku, hodil by se nám do týmu."
„Jo fyzičku on má." Zadívám se do podlahy a sama pro sebe se pousměju. „Jo, ale moc se mu ten nápad nelíbí. Nemohla by si s ním o tom promluvit? Od tý doby, co se Nolan pohřešuje, nám schází přední útočník. A..." přeruším ho. „Dobře, dobře, promluvím s ním."
„Máš to u mě. Nechceš hodit domů?" nabídne mi. „Ne díky, mám tady auto." Kouknu se nový hodinky. „Vlastně už bych měla jít. Marianela, naše hospodyně, na mě čeká."
„Jo a díky za deku." Podám mu jí. Zářivě se usměje a prohrábne si vlasy.
Ani nedojdu k východu z tělocvičny, když mě zastaví Cherice se svými kumpánkami. „Parkerová?" řekne povýšeně. „Co je Cherice?" Otráveně se na ní otočím. „Nemysli se, že si jen tak přijdeš a začneš balit naše kluky, obzvlášť ne Tylera Huntera." Protočím panenky. „Nikoho nebalím, navíc to není tvoje věc."
„Je to moje věc, protože si na mojí škole." Přesná kopie Holly. Tohle byla i její oblíbená věta. „Cherice, běž si svoje mindráky vylejvat na někoho jinýho." Strčím do ní ramenem, abych mezi nimi mohla projít. Cítím, jak mi všechny tři zírají na záda. Krásně Rachel. Místo toho, aby sis udělala kamarády, máš už tři nepřítelkyně. Gratuluju. Boduješ. V duchu si zatleskám.
Už jsem skoro u auta, když mě dožene Britt. Úplně jsem na ní zapomněla. „Já už musím domů." Řeknu. „Jo to já taky. Takže uvidíme se zítra, kámoško." Ušklíbne se. Vím, že to myslí, jako srandu. Nastoupí do auta. Rychle nastartuju a zapnu topení. Svážu si vlasy do culíku, aby mě nestudily na krku. Pustím si rádio na plno a začnu zpívat. Užívám si celou cestu, až domů.

Další dva týdny jdou dobře. Podařilo se mi přemluvit Eana, aby se přidal k fotbalovému týmu, za což mi je Tyler hodně vděčnej. Můj parťák začal trávit víc času na trénincích ve škole, takže jsem doma ve sklepě cvičila sama. Ne že bych si stěžovala, ale na konci prvního týdne, co začal trávit méně času doma, jsem možná začala trochu žárlit na ostatní kluky z týmu, protože s nimi trávil víc času než se mnou. Takže jsem byla ráda za každou chvilku, co byl doma a trénoval se mnou. Vyhýbala jsem se Cherice. S Britt jsme občas zašli na kafé a povídaly si. Snažila jsem se zjistit, co nejvíc o Coxovi i o Nolanovi, ale nic moc užitečnýho z ní nevypadlo. Vyšetřování celý dva týdny nepokročilo. Což naše kolegy federály začínalo pěkně štvát. Naštěstí se neobjevilo Nolanovo tělo, takže jsem nebyla nucena znovu jít do márnice a za to jsem byla fakt ráda. Musím, ale uznat, že tohle není tak zábavný, jako jezdit do Ruska nebo kamkoliv na mise. Chybí ta akce. To vzrušení. Sice si občas zajdu na střelnici, ale střílet na papírový terč je něco jinýho než střílet na pohyblivý cíl. Snažím se vyhýbat i Tylerovi, protože Ean říkal, že se na mě vyptával. A rozhodně hledat si kluka není na seznamu toho, co tady musím udělat. Samozřejmě se mi to nedaří dýl než ty dva týdny.
Zrovna si nandávám věci do skříňky, když se naproti mně opře Tyler. A zase. Ty jeho vlasy a oči. „Ahoj." Pozdraví mě. „Ahoj. Potřebuješ něco?"
„Vlastně jo. Mám chuť na milkshake. Přidáš se?" Docela neotřelí pozvání na rande. „Nejsem na milkshaky." Usměje se. „Tohle jsem čekal. Jsi drsná holka. Vyzvednu tě v sedm." Protočím panenky. Usměje se, potom co zahlédne můj pohled. „Neboj, bude tě to bavit." Odejde dřív, než stihnu cokoliv namítnout. Sakra. Proč si něco neřekla? Nemůžeš s ním jít na rande. Ale technicky vzato to není rande. Prostě tě jenom pozval ven, ani nevíš kam. Nezabráním úsměvu. Možná jsem v to někde hluboko doufala.