AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Eane?" promluví na něj Grace. Už nějakou dobu vypadá, že je mimo. „Eane, jsi v pořádku?"
„Jasně, že jsem." Odsekne. „Vypadáš, jako kdyby tě po žhavý noci nakopl dikobraz." Podotkne Grace. Ean na to nic neřekne, jenom mu cukne koutek. „Musíme jet. Seš si jistý, že si připravenej?" Pořád nic neříká. Grace se najednou obrátí na mě. „Tohle je tvoje akce. Tvoje zodpovědnost. Ty tomu velíš. Myslíš, že je agent Reed připravený?" Neřekne to, jako kamarádka. Mluví zase, jako velcí. Ean ke mně zvedne oči. Vyměníme si pohled. Nejsem si jistá, na co přesně myslí. Normálně mi nedělá problém lidi prohlédnout, ale Ean je teď za neprostupnou mlhou neutrálního výrazu. Je to nepříjemná situace. Buď to se zachovám, jako kamarádka/parťačka a budu riskovat, že Ean udělá nějakou hloupost, až se dostane k Fadějevovi, nebo se zachovám profesionálně, jako agentka CIA. V hlavně mi zní Gracina slova Máš povinnost vůči CIA. Už napořád. Na prvním místě jsi agentka CIA, všechno ostatní je až na druhém místě. Nejsem si ani trochu jistá, co udělám. Zoufale se podívám na Grace, ta ale jenom čekala s upřeným pohledem, co řeknu. Nemám ráda, když se Grace chová tak profesionálně. Ale teď je to i na mě, abych se zachovala, tak, jak mám. „Stahuju agenta Reeda z případu." Řeknu nakonec. Zhluboka se nadechnu a zadívám se do země. Nechci vidět Eanův pohled. Slyším jenom, jak se od nás vzdálí, pak až teprve vzhlédnu. Vidím ho, jak mizí v letadle.
„Agente Brysone, vezměte to za něj. Povedete tým dva." Malý, ale za to mrštný muž přikývne.

...

Můžete si tisíckrát zkoušet, co řeknete, až přijde ta chvíle, ale když ta chvíle nastane, stejně řeknete něco úplně jiného. Celou cestu autem na místo setkání, jsem si zkoušela různé verze toho, co řeknu. Dobrý den. Jsem americká mafiánka Lucky Lucianová. Nebo. Boss americký mafie vnučka Al Capona. Ale zatím co mám hrát dvacetiletou šéfku mafie, cítím se, jako malinká šestnáctiletá holka, která čeká, až ji učitel vyvolá k tabuli. Najednou zjišťuju, že někoho potřebuju. Že na to nechci být sama. Ean. Jsem úplně blbá, že jsem ho nechala v letadle. Nemám ani sluchátko se Stuartem. Jsem na to sama. Navíc se necítím dobře pod tou tunou make-upu a v těch těsných šatech.

Zastavíme. Řidič se na mě otočí přes přední sedadlo. Nejistě přikývnu. Řidič vystoupí a otevře mi dveře. Ze dvou aut, jedno jelo před námi a jedno za námi, vystoupí dohromady čtyři agenti. Postaví se kolem mě, jako štít. Řidič-agent zůstane stát se založenýma rukama před autem. I přes černá skla jeho brýlí vidím, jak na mě mrkne.
I s mými ochránci vystoupím po schodech ke kasinu. Je to hezká budova. Před dveřmi stojí dva muži v černém s rukama před tělem s mírným rozkročením. Sebejistě projdu kolem dvou agentů, kteří šli přede mnou. „Kde je Fadějev?" vyhrknu na ty dva. Vymění si pohledy. Jeden z nich, řekne něco rusky do sluchátka v pravém uchu. Potom kývne na toho druhého a oba mi otevřou dveře. Nejsem si tím jistá, ale projdu dveřmi dovnitř. Interiér vypadá stejně jako v každém filmovém kasinu, až na to že tady chybí hráči. Všechny stoly, až na jeden jsou prázdné. U stolu, až vzadu, sedí Fadějev. Kolem něj stojí čtyři bodyguardi. Rozhlédnu se. Na balkoncích nad námi stojí další čtyři. Předpokládám, že někde bude mít i další, ale to je jenom hypotéza. Když nás ruský překupník zbraní spatří, spráskne ruce k sobě a spiklenecky se ušklíbne. „No, no, no." Pronese nechutně ruským přízvukem. „Koho pak to tu máme?" vycení zuby a i na tu dálku vadím, jak se mu lesknou zlaté plomby na stoličkách. „Přinesli jste to, na čem jsme se dohodli?" nic neřeknu, jenom kývnu hlavou na agenta po mé pravici, tak jak jsem to viděla ve filmech. Vím, že svůj pravý bok si dokážu pohlídat sama. S levým by to bylo horší. Agent, který je převlečený jako bodyguard, celý v černém, zavolá do malé vysílačky kterou má předělanou na náprsní kapse. Dveře za námi se otevřou a do kasina vejdou další dva agenti, kteří mezi sebou drží spoutaného Grečka. Ten se, jakmile uvidí Fadějeva, vítězoslavně ušklíbne. „Fajn a to druhé?" zeptá se mě. Znovu kývnu na toho agenta vedle mě. Ten vytáhne s kapsy malou krabičku. CERET. „Výborně." Zaraduje se překupník. „Přiveďte rukojmí." Pokyne svým bodyguardům. Já ho, ale hbitě zastavím. „Počkat, počkat. Tohle by nebylo fér. Vy máte jednoho mého muže a já jednoho vašeho. Nevyměním dvě věci za jednu." Pronesu to tak nejelegantněji, jak můžu. Fadějev zastaví svého muže, který se postaví zpátky vedle stolu. Oddechnu si. Získala jsem trochu času navíc. „Co já to mám za způsoby." Pokárá se. Zvedne se ze židle a ironicky se lehce pokloní. „Jsi tak mladá. Připomínáte mi mojí dceru. Na venek květinka a vevnitř dravá šelma." Jeho ruský přízvuk je tak... ruský. Nezajímá mě jeho dcera, ale jestli tím získám čas pro agenta Brysona, budu ho klidně dál poslouchat ty jeho sentimentality. „Byli by z nás dobří partneři. Vy v Americe, já tady. Dohromady bychom tvořili dokonalou spojku mezi dvěma tak rozdílnými kontinenty."
„Myslím, že každý kopeme za jiný tým." Prohlásím a na oko znuděně si začnu pohrávat s pramínky vlasů. „Samozřejmě. Posadíme se?" zeptá se a ukáže na stůl vedle sebe. Přikývnu jenom, protože nechci vymýšlet důvod, proč je to tak špatný nápad. Grečko i agenti zůstanou stát za námi.
„Takže, proč jste se vloupala do mého domu a ukradla mi všechny soubory a sebrala jednoho z mých mužů?" A sakra. Je to tady. Co řeknu? Dělej Rachel. Rychle něco řekni. „Vy máte svůj byznys a já zase ten svůj." Odpovím. Mám strach, že se mi hlas začne třást, proto se vyhýbám dlouhým odpovědím. „Ale musím uznat, že svoje muže máte dobře vycvičené. Na toho, co se vmísil mezi nás, jsem skoro nepřišel. I když děláte všechno důkladně. Na něco moc důležitého jste zapomněla. Že já jsem důkladnější." A znova. Sakra. On to ví. Sakra, sakra, sakra. Vzhlédnu. Z balkónků na nás míří všichni muži samopaly. Otočím hlavu a podívám se na svoje muže. Vypadají stejně překvapeně jako já, ale zato připraveně zasáhnout. Chtěla bych mít jejich zkušenosti a jejich klid v takové situaci. Všichni mají obě ruce položené na pistolích, které mají u pasu. Moje pistole je šikovně schovaná pod dlouhým lemem červených šatů na levém stehnu. Stačilo by se jenom nahnout a vytáhnout jí z pouzdra. Jenom jeden pohyb. Ale nelíbí se mi, jak mě Fadějev pozoruje. Každý jeho muž míří na jednoho agenta a muž hned po Fadějevově pravici míří na mě. „Vím, že jste nepřišla vyjednávat a už vůbec nemáte v plánu uskutečnit výměnu. Vy Američané jste už prostě takový. Jak je to slovo..." podívá se na svého bodyguarda. „Tvrdohlavý, ser." Napoví mu. „Ach ano. Tvrdohlavý."
„Asi máte s Američany spoustu zkušeností, že? Jste pašerák zbraní, pašujete zbraně americkým gangům." Promluvím nakonec. Fadějev se usměje a zavrtí hlavou. „Ale kdepak. Já jsem obchodník, slečno. A to dost informovaný. Jediné, informace, která se ke mně nějak nemůže dostat je, kdo jste vy." Ukáže na mě prstem. Mám chuť mu ho ukousnout. Tohle hodně špatný. Znova prohlédnu celou místnost. I s Fadějevem je tady dohromady deset mužů. Nás je pět. Což znamená, že na každého z nás spadají dva muži. Pět před námi, čtyři nad námi a jeden – neozbrojený, za námi. I přes to, že je Grečko spoutaný a nemá zbraň. Nevypadá jako někdo komu by to dělalo starost. Jsem si stoprocentně jistá, že až se to zvrtne úplně, vysvobodí se rychleji, než mrknu a zbraň si určitě sežene od svých kámošů. Fadějev se na mě zadívá. Čeká na odpověď. „Nejsem nikdo důležitý. Jenom článek většího celku." V podstatě jsem ani nelhala, ale nevidím z téhle situace žádný únik. Když se nedomluvíme, budeme muset přejít k nejzazšímu řešení. Z ohledů agentů za mnou je mi jasný, že myslí na to samé. Teda pokud vůbec dokážou na něco myslet. Čím víc nad tím přemýšlím, připomínají mi naprogramované roboty bez strachu a emocí. Proč taky nejsem robot?
Fadějev nevypadá, že by nás nechal bez odpovědí a bez toho, co chce, odejít. Dřív než se rozhodnu, co udělám, situace to rozhodne za mě. Jeden z agentů vytáhne pistoli a zamíří na jednoho z bodyguardů. Trefí se přímo do hrudi. Ale odnese to sprškou kulek ze samopalů, které jakoby spadli z nebe. Odskočím od stolu dřív, než mě stihne nějaká kulka zasáhnout. V mžiku držím v ruce svůj Ruger se žlutým proužkem. Krčím za jedním pokerovým stolem. Nikdo jiný to neodnesl. Všichni agenti se schovali za stoly nebo sloupy. Tisknu si ruce k tělu. Skoro nedýchám. Potom, co na zem dopadla poslední kulka ze samopalů, nastalo hrobové ticho. Nevím, proč to ten agent udělal. Možná si myslel, že bych mohla něco říct nebo prostě nebyl až takový robot. Když jsem teď držela v ruce svojí věrnou kamarádku, strach mě z části opustil. Vykouknu z poza stolu. Nevím, proč jsem schovala zrovna sem. Sice jsem krytá stolem před bodyguardy nahoře, ale ze zdola jsem snadný cíl. Nic mi nekryje záda. Ani nikdo. Zase si vzpomenu na Eana. Jsem blbka všech blbek. Věděl by, co dělat. Vždycky to věděl. Rachel, kruci, mysli. Rozhodně tady nemůžu zůstat. Přímo naproti mně se nachází sloup. Poskytuje dokonalé krytí ze všech stran. Je jenom dva metry od zdi. Odděluje něco jako malou chodbičku od zbytku velkého sálu. Ale jak se k němu dostat? V tom tichu se mi nepovede, aniž by mě ze shora nesestřelili. Naštěstí na dostřel ode mě stojí hrací automaty. Blikají, jsou pod proudem. Vystřelím tři speciální kluky na každý z nich. Speciální kulky nemají sice takovou průstřelnost, jako klasické projektily, ale svůj účel splní. Automaty zjiskří a upoutají tak pozornost střelců. Rychle se přesunu v podřepu za sloup. Přilepím se na něj zády. Ruger pořád svírám pevně v rukou. Hned, co automaty přestanou šumět, nastane zase ticho, že by bylo slyšet spadnout i špendlík. Nevím, co by za takové ticho dali všichni učitelé do jednoho ve škole.
„Docela se nám situace vymkla z rukou." Zaslechnu Fadějevův hlas. Ten ostrý ruský přízvuk, určitě to řekl on. Někde blízko uslyším smích. Grečkův podlej smích. A sakra ty šaty jsou tak nepraktický. Jsou vykrojené tak, že mi jedna noha skoro celá kouká, ale přes druhou je, až na zem červená látka. Rychlím pohybem, jí nad kolenem utrhnu. Jde to dobře. Zbytek látky zahodím zrovna v okamžiku, kdy u protějšího sloupu uslyším šustění, ale tak tiché, že jsem ho musela slyšet jenom já. Je to jeden z agentů. No jasně. Grace říkala, že jsou vycvičení, tak, že když se něco pokazí, musí se dostat, co nejblíž k tomu, co vede akci. Prsty mu naznačím, že se musíme dostat k cíli, dřív než se vypaří, přesně tak jak mě gestikulaci naučila Grace. Kývne, na souhlas, a aby mi dal znamení, že rozumí. Přiložím prst ke spoušti. Vyjdu za sloup. Zbraní mířím kolem sebe po prostoru. Agent mě následuje, ale nikde, ani nad námi, nikdo není. Zrychlíme krok, avšak státe obezřetně, postupujeme hlouběji do kasina. Z dalších míst se vynoří naši dva agenti. Už jsme jenom čtyři. „Musíme najít Fadějeva." Přikážu jim, tak potichu jak to jen jde. Na konci místnosti, je sametový závěs, rohu visí na zdi. Jak předpokládám, za ním je něco jako místnost pro číšníky. A taky, že jo. Pokračujeme přes místnost dveřmi do dlouhé chodby bez oken. Je tady tma. Agenti si přidělají na své pistole baterky, jednu podají i mě. Chodbu zaplní čtyři kužely světla. Chodba je dlouhá. Zdá se, že je nekonečná. Slyšet jsou jenom zvuky našich kroků. Ještě zrychlíme. Musíme se tam dostat, co nejdřív. Ale kam vlastně? Nemám svoje hodinky. Nevíme, kam jít. Navíc tady někde musí být tým dvě. A máme přece zálohu. Proč mě to napadne až teď. „Vysílačku." Agent s vysílačkou zavrtí hlavou. „Je hluchá. Musí rušit frekvenci."
„Sakra. Co budeme dělat?" zeptám se. „To musíte rozhodnout vy, agentko." Řekne to, tak jako by se mu příčilo poslouchat nějakou nezkušenou šestnáctku. Chápu ho. Ostatní se tváří stejně. „Fajn. Největší prioritou zůstává Fadějev, ale zároveň se pokusíme najít druhý tým. Rozdělíme se. Vy dva jděte zpátky do sálu, někde tady bude další zadní vchod, je to velká budova." Ukážu na dva z nich. Přikývnou. „Jo a potřebujeme ho živého. Střílejte, jenom pokud to bude nesmírně nutné." Znovu přikývnou a vzdálí se. Nikdo kromě mě tady nemá uspávačku. Nevím, proč jsem si jí vzala. Klasická pistole by byla účinnější. „Jdeme."
S agentem se rozběhneme chodbou, ať jí máme, co nejdřív za sebou. Na konci jsou dveře. Rychle je otevřu. Za nimi se nachází dvůr s popelnicemi. Vpadneme přímo do situace, ve které jsme se před malou chvíli nacházeli i my. Fadějevovi kumpáni míří na naše agenty a sám jejich boss se za nimi krčí. Nevypadá už jako drsný mafián.
Stane se to v mžiku. Všechno vidím rozmazaně. Stane se to tak rychle. Všechny zbraně vystřelí. Ohlušující rány lítají vzduchem. I já střílím. Mířím na řadu bodyguardů, za kterou se schovává Fadějev. Několik z nich padne k zemi. Jeden z nich díky mojí kulce. Snažím se skočit za jednu z popelnic, ale nejsem dost rychlá. Paží mi projede ostrá bolest. Zamotá se mi hlava, ale ustojím to. Když jsem bezpečně za popelnicí. Zhodnotím situaci. Agent Bryson se taky krčí za jednou z popelnic. Tři Rusové leží na zemi před popelnici. Ale jenom jeden má žlutou ránu. Zbylí dva jsou mrtví. Ostatní naši jsou také schovaní. Jeden agent to dostal do lýtka, ale jinak všichni jsou v pořádku. „Už funguje vysílačka?" zeptám se. Bryson i ten agent, co šel se mnou, zavrtí hlavou.
„Tak co? Už máš dost?" Vykřikne Fadějev. Všichni slyšíme skřípání štěrku na cestě. Přijíždí auto. Vykouknu zpoza svého úkrytu. Vidím, jak Fadějev i s bodyguardy nastupuje do auta. Bodyguardi míří samopaly naším směrem. Kdyby začali střílet, jsme mrtví. V takovém případě by nám popelnice neposkytly dost dobrý úkryt. Tak proč nestřílí? Možná dostali rozkaz. Chyba Fadějeve.
„Tvoji pistoli." Natáhnu ruku k agentovi vele sebe. Neochotně mi jí podá. Neodváží se nic říct, ale vidím mu to na očích. Možná by jí rád vzal a zastřelil by mě s ní. Teď jí mám, ale v ruce já.
Hned, co se ozve zvuk motoru a křupání štěrku, zvednu se. Zamířím. Hračka. Tohle jsem trénovala snad milionkrát. Dvakrát rychle zmačknu spoušť. Trefím obě zadní pneumatiky džípu. Zastaví se. Pokynu agentů. Všichni, až na toho s postřeleným lýtkem, vyběhnou směrem k autu. Zbytek se odehraje tak rychle. Obklíčíme auto a všechny vytáhneme ven. Fadějev se zapře a namíří na hlavu jednoho agenta pistoli. Na chvíli zaváhám, ale jenom na zlomek vteřiny, pak vystřelím. Trefím Fadějeva do krku. Naštěstí jsem v levé ruce pořád držela Ruger a netrefila jsem ho pravou, ve který jsem držela agentovu zbraň.
Najednou mi obě pistole vypadly z rukou. Jak mě pomalu opouští adrenalin, začínám pociťovat strašnou bolest v paži. Je skoro nesnesitelná. Opřu se o kapotu džípu.
„Vysílačka už funguje, agentko." Doběhne ke mně agent Bryson. „Dobře, spojte se s agentkou McLeanovou." Přiložím si ruku na čelo. Celá hořím a pot ze mě teče proudem. „Rychle." Dodám.