AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Vzrušeně se zachvěju. Nelituju, že jsem se tenkrát v nemocnici rozhodla odletět s Collinsonem. „Bojíš se?" zeptá se mě Ean. „Já se nikdy nebojím." Řeknu tvrdě. „Někdy snad jo." Oponuje mi. „Ne. Ty se bojíš?"

„Samozřejmě, že ne. Jsem přece Agent. Ti se nebojí nikoho a ničeho."

„Jsi Agent teprve deset hodin."

„To ty taky, Clayová." Usměju se. Ze skleněných dveří vyjde Agent Grant. Ukáže za nás na černé matné SUV a ruskou poznávací značkou. „To je vaše." Hodí mi klíčky. Chytím je a chci vykročit k autu, ale Ean mi je vyškubne z ruky. „Já řídím." Rozhodne. Rozhodím ruce, na znamení, že je mi to jedno. Nastoupím na místo spolujezdce. Před pár minutami jsme přistáli a teď začne pomalu klesat plošina před námi. Ean i já se připoutáme. Utáhnu si tkaničky na kanadách. Ještě si zkontroluju pásek a obě dvě zbraně. „Máš tu věcičku, Clayová?"

„Jasně že mám." Ještě si to pro jistotu zkontroluju. CERET je na svém místě v kapse na stehně. Plošina potichu dopadne na zelenou trávu. „Můžeme?"

„Jeď." Řeknu. Ean nastartuje. Vyjedeme po plošině z letadla. Navigace zabudovaná v palubce se automaticky zapne. Objeví se na ní několik údajů. Náš cíl je dvacet kilometrů odtud. Najedeme na silnici. Otevřu šuplík v palubce a vytáhnu z ní malou černou krabičku. Jsou v ní dvě sluchátka, které mají stejnou barvu jako kůže. Jednou si zastrčím do pravého ucha. To druhé podám Eanovi. „Díky."

Sluchátka se automaticky zapnou, když přijdou do kontaktu s naší pokožkou. Přiložím k němu prst. „Stuarte, slyšíš mě?" ticho. „Stuarte?"

„Slyším. Ahoj lidi. Těšíte se?" vždycky mi připadalo, že má Stuart až moc nevyužité energie. „Nemůžeme se dočkat." Odpovím ironicky. „Jak jste daleko?" podívám se na navigaci. „Jsme pět kilometrů od Fadějevova domu."

„Super. Posílám vám schéma domu i se zabezpečovacím systémem." Trochu nadskočím, když se autem rozlehne pípnutí. Z části nad předním sklem vyjede obrazovka. Jako když chcete vložit do počítače cédéčko. Obrazovka se rozsvítí. Na chvilku se na ní objeví znak CIA, ale pak obraz ztmavne a objeví se schéma obrovského domu. „To není dům. To je palác." Vydechnu. „Je obří."

„Já vím a má skvělé zabezpečení. U každého vchodu stojí dva hlídači. Všude jsou kamery a kolem domu a po domě chodí po pravidelných intervalech hlídky, vždycky dva muži."

„A jak se tam máme dostat?" když si prohlídnu nákres domu, začnu vážně pochybovat o tom, že se tam dá nějak dostat. Po celém objektu jsou rozmístěné kamery. „Vidíš tu zelenou místnost?" zeptá se mě Stuart přes sluchátko. „Vidím."

„To je operační místnost. Sedí tam dva hlídači. Jsou tam obrazovky k těm kamerám. Tam se musíte dostat nejdřív. Musíte vyřadit všechny kamery na určitou dobu, ale musíte se zbavit hlídačů dřív, než stačí dát ostatním vědět, že jste tam. Pokud se to stane je celá operace v hajzlu."

„Jo je nám to jasný." Vloží se do hovoru Ean. „Jsme tady."

„Fajn. Jste teď zhruba 200 metrů od Fadějevova domu. Poslal jsem vám mapu i nákres domu." Vystoupíme z auta. Všude je tma a není vidět na krok. Rozsvítím malou baterkou. Kouknu se na displej hodinek. Objeví se na nich mapa. Vydáme se podle ní k osvětlené budově přímo před námi. Na zemi se začínají objevovat stíny našich postav, jak přejdeme do osvětleného pásma právníku. Připadá mi zvláštní, že kolem domu není nějaký plot.

Ean jde kousek přede mnou a ohlédne se. Když se dostaneme až k jedné temnější a nehlídané strany baráku, Ean zvedne ruku. Něco zaslechl, stejně jako já.