AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

„Měl by si tam jet."
„A proč jako?" zeptá se podrážděně. „Je to tvůj otec." Naléhám. „Už dávno ne."
„Eane, já vím, že si nerozumíte, ale měl by si být u toho."
„Zaslouží si to. Tohle se mělo stát už dávno. Potom, co udělal." Pořád vyhlíží z okna. Ani se na mě podívá. „Tohle si možná zaslouží, ale víš, co si nezaslouží? Aby byl sám, když se bude rozhodovat o jeho životě. To si nikdo nezaslouží." Konečně se na mě otočí, jako socha bez tváře. „Ne, zaslouží si trpět. Víš, co je s mojí matkou, že jo?" přikývnu. „Za to může taky on. Když jsem se narodil, mlátil jí. Vím to od její kamarádky. Ona od něj nechtěla odejít, i když jí ta kamarádka přesvědčovala a nabídla jí pomoc. Ona se ho bála. Bála se ho, tak, že byla ochotná žít v tom. Prý jí vyhrožoval, že když odejde, bude se muset koukat, jak zabije mě a potom zabije i jí. Potom začala pít, ale ne moc, aby se odreagovala. A pak se narodil Liam a ona byla rozhodnutá, že vezme nás dva a uteče. Všechno to začalo nanovo." Po tváři mu steče slza. Jedna jediná. „Otec jí zase začal vyhrožovat. Byla psychicky úplně na dně, tak šáhla po tý jediný možnosti. Drogy jí utlumovaly na tolik, že jí bylo jedno, že jí můj otec pořád mlátí a vyhrožuje. Brala si jich tolik, že mě ani Liama nepoznávala. Kdyby jí nesebrali, nejspíš by se předávkovala." Utře si tu jedinou slzu hřbetem ruky. „To jsem nevěděla." Špitnu. Natáhnu se k němu a obejmu ho. Pevně mě chytne. Ani jednou nevzlykne. Pak mě pustí. „Ani si nemohla, ale teď už víš, proč mi je jedno, co s ním bude."
„Víš, že bude u soudu v Texasu. Mají trest smrti a tvůj otec zabil dva náhodný lidi a z toho jedno dítě. A víš stejně, jako já, jak k tomu přistupují."
„Zabil víc než ty dva." Řekne. Z jeho hlasu je cítit smutek i odpor zároveň. Nevím, jak mu pomoct. „Dobře, asi máš pravdu. Já to nechám být. Ty se rozhodni." Nechám ho tam samotnýho a vrátím se do svého pokoje, kde si lehnu na postel a zavřu oči. Je toho moc. „Ehm." To že jsem nechala otevřený dveře, si uvědomím, až když dovnitř vejde Stuart. „Omylem jsem zaslechl váš rozhovor."
„Omylem?" Nenapáchám se si sednout ani otevřít oči. „Dobře, tak ne." Přizná se pobaveně. „Co chceš?"
„Něco s tebou je. Už od tý doby, co jsem přijel. Co se děje?" Nevidím ho, ale podle zvuky si právě sedl na židli u psacího stolu. „Teď je z tebe psycholog?"
„Ne jenom jsem zvědavej."
„Super. Tahle jsou dveře. Můžeš to zkusit vykoumat ze svých počítačů." Ukážu na dveře, ale Stuart se ani nehne. Otevřu oči. Naléhavě na mě kouká a čeká na odpověď. „Tak dobře." Hlasitě si povzdechnu. „Všechno mě štve. To s mojí matkou, to, že mi Collinson nic neřekl. Měla bych hledat Tylera, ale nějak to jde do pozadí, i když by to mělo být přední, teď když je to s Eanovým otcem a tak všechno."
„S tím ti možná pomůžu." Řekne. „Ty?" podivím se a ironicky se zasměju. „Tohle nebylo milý, ale už jsem si zvykl. No tak pojď." Napřáhne ke mně ruku, aby mi pomohl se zvednout.

„A co tam mám jako vidět?" zeptám se. Pozoruju záznam z výslechu našich čtyř podezřelých, ale nic mi na něm nepřijde zvláštní. Všichni čtyři, které postupně agent Butler se Stuartem vyslýchají, jsou stejně vystrašený. „Všichni jsou stejný, nic na tom není." Vyvodím ten jediný závěr, který jsem schopná teď udělat. „No právě. Všichni se chovají stejně. Odpovídají stejně na otázky. Takže je tady možnost, že v tom jedou všichni čtyři."
„Nebo jsou všichni nevinní." Prohlásím. „Někdo vinný je. Ale kdo? Zatraceně, začíná se mi stýskat po mojí starý práci."
„Jak vždycky v kriminálkách hledají vraha?" zeptám se Stuarta. „Cože?" vyhrkne nechápavě. „Když v detektivkách musí zjistit, kdo je vrah, co dělají?" Snažím se mu to objasnit. Mozek mi začíná běhat na plný otáčky. „DNA, důkazy..."
„DNA nemáme a důkazů moc taky není." Prohodím. „Ukaž mi všechny, který unesl." Stuart něco nakliká na klávesnici a na obrazovce se objeví Albertova, Nolanova, Joeyho a nakonec Tylerova fotka. „Sériový vrazi mají vždycky nějaký systém podle, kterého si hledají oběti, že?" Stuart přikývne. Sice nejistě, ale přikývne. „Sériový vrazi zabijí každou svou oběť. Nemůže jít o sériového vraha." Připomene mi. „Tak v tom musí být něco jinýho. Co mají ti čtyři společnýho?" Stuart něco udělá s počítačem. Na obrazovce se objeví čtyři fotky se jmény a pod každou se nacházejí informace o daném člověku. „Koukneme na to. Takže Nolan a Tyler hrají za fotbalový tým. Albert a Joey spolu zase chodili na kroužek astronomie." Shrne. „Znovu se na to koukni. Něco tam být musí."
„Všichni jsou z dobrých rodin. Nikdy žádný problémy s rodiči, až na ty puberťácký nálady. Nikdo z nich nemá rozvedené rodiče a všichni jsou bohatý."
„Všichni na Green Bayský jsou bohatý." A najednou mi to dojde. Jako když do mě udeří blesk a přinese mi poznání něčeho, co jsem celou dobu měla před sebou. „Alberta i Joeyho našli mrtvého, ale Nolana ne. Šlo o peníze. Celou tu dobu šlo o peníze." Vyhrknu ze sebe. „Nechápu, kam tím míříš."
„Z účtu Nolanových rodičů odešlo těsně před jeho nalezením milion dolarů. Co když šlo o výkupný." Napadne mě a hned se s ním o tu myšlenku podělím. „Takže chceš říct, že rodiče těch zbylých dvou nezaplatili výkupný?"
„Ne. Jinak by byli ještě na živu." Odpovím mu. „Clayová?" Ean seběhne ze schodů a zamíří přímo k nám. „Měla jsi pravdu. Měl bych tam být. Polet..." zarazí se, když nás uvidí. „Přišel jsem o něco?"
„Jo, tvoje parťačka nejspíš právě vyřešila případ." Ean vytřeští oči. „To je super. Kdo to byl?"
„Tady v tom je ještě malý zádrhel, ale dělá se na tom." Řeknu. „Teď, al rozhodně letíme do Texasu!" obrátím se na Stuarta. Ten přikývne. „Seženu vám letadlo a zavolám do věznice. Až budete pryč, vyslechnu s federálama rodiny těch kluků a potom i naše čtyři podezřelý."
„Jsi nejlepší. Děkuju." Věnuju mu ten nejlepší úsměv, kterého jsem schopna. „Vždycky a všude." Oplatí mi Stuart úsměv.