AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

„Ty a Tyler?" Brittany vypadá, že se radostí zblázní. „Ne, já nevím."
„Ale on ví. Už to řekl několika klukům."
„Cože?" skoro to zařičím. Několik lidí na chodbě se na mě otočí. „No jo. Ty a Hunter to spolu pečete." Usměje se. „Nic spolu nepečeme." Jenom ta představa je absolutně absurdní. „No možná ještě ne, ale..."
„Britt, žádný, ale. Nic mezi námi není." Řeknu. I když o tom sama dost pochybuju. Je to něco přes týden, od naší první pusy. Zbožňuju obědové pauzy, nebo jakékoliv pauzy. Tyler si mě vždycky odchytí a asi víte, jak to probíhá. Ne, nespíme spolu, ale někdy od toho nejsme daleko. Sakra. Na, co to myslím. „Říkej si, co chceš, ale víš, že mám pravdu." Strčí do mě prstem, aby zdůraznila svoje gesto. Obrátím oči v sloup. Zazvoní. Rychle se přesuneme do učebny chemie. Ale ani příchod profesorky mě nevyruší v myšlení na to, jaký bude odpoledne.
„Slečno?" před obličejem se mi mihne vyhublá ruka profesorky. „Ano?"
„Dávejte laskavě pozor." Poposune si kulaté brýle blíž ke kořenu nosu. „Omlouvám se." Začnu si do sešitu čmárat zápisky z tabule.

Nasednu k Tylerovi do auta. Už několik dní mě vozí do školy a ze školy. Je to milý. I když možná trochu rychlí. „Ty si řekl všem, že spolu chodíme?" zeptám se ho. Neodolatelně se na mě usměje. „Ne. Řekl jsem jim, že si moje a že by si měli dávat bacha, protože tě nikomu nedám." Nevím, co na to říct. Je to tak krásný. Nakloním se k němu a políbím ho. Je to jenom letmý polibek, který ale dokáže na jeho tváři vykouzlit úsměv. „Kam jedeme?"
„Už týden mi slibuješ ten film." Odpoví.
K němu domů, je to skoro přes celý Green Bay. Mají velký a krásný dům. Vevnitř vypadá ještě líp než z venku. „Nemáš třeba žízeň?" zeptá se mě. Zavrtím hlavou a žasnu nad celou tou nádherou. Do druhého patra k Tylerovu pokoji vedou dvě schodiště podél stěn. Nestihnu si ani všechno kolem prohlédnout, když si mě Tyler přitáhne k sobě. Jeho polibky už nejsou tak jemné. Stále jsou příjemné, ale mají v sobě mnohem víc vášně a chtíče. Zvedne mě do náruče. Obmotám kolem jeho pasu nohy. Nepřestává mě líbat. Odnese mě k sobě do pokoje. Zavře za námi dveře. Opře mě o ně. Odtáhne se, ale jenom na takový kousíček, aby mi pohlédl do očí. Pousměje se a začne mě letmo líbat na krku. Kousnu se do spodního rtu. Je to úžasný. Moje ruce vjedou pod jeho tričko. Chytím ho za svaly. Jsou vážně pevný. Posunuje se polibky po krku nahoru. Zastaví se u rtů. Znovu mě zvedne do náruče. Odnese mě k posteli. Opatrně mě na ní položí. Lehne si na mě, ale pořád se opírá o ruce, aby na mě neležel plnou vahou. Cítím jeho teplo. Celý přímo hoří. Políbím ho a přetočím ho na záda. Teď na něm sedím obkročmo. I v leže se mu podaří přetáhnout si tričko přes hlavu. Prsty mu přejedu po dokonale vypracovaném těle. Rozhlédnu se po jeho pokoje. Je prostorný. Zaujme mě zajímavý rám postele. Než si ho, ale stihnu prohlédnout blíž. Tyler mě přetočí zpátky na záda. Začne mě líbat na krku. Mám hlavu přímo za rámem. Něco na něm upoutá mojí pozornost. Je to miniaturní černá krabička. Spíš takový puntík, než krabička. Štěnice. Poznávám jí. Stejnou mám v kabelce. Ean. „Tylere?" Políbím ho. „Možná bych si něco k pití dala." Řeknu. „Teď?" přikývnu. Zklamaně sleze z postele. „Ani se nehni. Hned jsem zpátky." Usměje se. „Neboj."
Jen co zmizí v chodbě, natáhnu se pro štěnici a odloupnu jí z rámu. Je to ona. Ten hajzl. Vstanu. Vytáhnu mobil z kapsy. Chci mu zavolat, ale pak si to rozmyslím. Strčím si štěnici do kapsy a seběhnu za Tylerem. „Zlato, hrozně se omlouvám, ale volal mi Jason. Musím jet za ním."
„A nepočká to?" zeptá se. „Je to naléhavý."
„Dobře. Hodím tě domů." Usměju se na něj, pak si to rozmyslím. Začnu se tvářit smutně, že musím odejít. Je pravda, že se mi v tý posteli chce zůstat, ale zrovna teď musím někoho zabít. Tyler si dojde pro tričko a obleče si ho cestou ze schodů.

Před domem ho políbím. „Zavolám ti." Pousměje se. „Dobře." Vyběhnu po schodech ke dveřím. Rázně je otevřu, ale Ean není, ani v obýváku ani v kuchyni. Cestou chodbou narazím na Marianelu. Pozdravím jí a potom zamířím rovnou do sklepa. Samozřejmě, že tam je. Jako vždycky. Mlátí do pytle. Nemá tričko. Už tady nějakou dobu bude, protože se celej spocenej. Svaly se mu napínají, jak dává jednu ránu za druhou. Vystouplá žíla se mu táhne od předloktí, přes biceps až k rameni. Všimne si mě a přestane. „Co si o sobě myslíš?" vyjedu na něj. „Co je?" nemluvili jsme spolu, pokud to nebylo nezbytně nutný od naší poslední hádky. Trochu mě to mrzelo. Zdůrazňuju ten minulej čas! Vytáhnu štěnici a praštím ho s ní do hrudníku. Chytne jí do ruky. „Nechal si Tylera sledovat?" Nic neřekne, zadívá se do země. „Eane!"
„Nevěřím mu." Řekne naprosto klidně. „Nemáš právo ho sledovat!"
„Mám a víš proč, protože jsem slíbil, že na tebe, jako na svojí parťačku, budu dávat pozor. Nenechám tě s někým, komu nevěřím!" Tentokrát nezrudne, ale jenom díky tomu, že byl rudej, už když jsem přišla. „Dokážu se o sebe postarat! Pochop to konečně!" Mám takovou chuť ho praštit. Dělá, jak kdybych byla nějaká malá holka, na kterou musí dávat pozor. Štve mě. „Je to moje rozhodnutí, že s ním budu. Respektuj to."
„A moje je zase, že si ho proklepnu. Tohle zase respektuj ty." Hlas se mu o trochu uklidní. Ale ve mně to vře. Odhodím bundu a telefon na zem. Vrhnu se na něj. Jako při tréninzích. Překvapí ho to, ale zůstane pevně stát. Pokusím se ho praštit, ale chytí mojí ruku. Pozná, že to myslím vážně. Možná je tohle náš způsob hádky. Vím, že ho nejsem schopná srazit k zemi. O to jsem se nažila už tolikrát, že bych to ani nespočítala. Chytne mě zezadu za obě ruce. Drží mě v objetí a ruce mi drží přímo u hrudi. Má velkou sílu. Otočím zápěstí směrem k nohám a současně trhnu dlaněmi dolů a pánví dozadu. Eanovo slabé místo. Vlastně Achillova pata každého kluka. Pustí mě a o pár kroků ustoupí. „Dobrý." Uzná. Za normálních okolností bych to brala, jako pochvalu, ale teď mě to ještě víc naštve. Všechen vztek z těch hádek, co se ve mně hromadil, se dere napovrch. Že se Ean chová, jako kdybych byla malá, že mi Collinson celou dobu neřekl, pravdu, že přestávám věřit tomu, co je skutečnej život. Že začínám poznávat, že můj život je jedna velká lež. Do očí se mi začnou drát slzy, ale zadržím je, proměním je v zuřivost. Znovu se vrhnu na Eana se vší silou na něj skočím. Oba spadneme na zem. Překvapení si hledíme z očí do očí. Pozoruju jeho zelené oči a svůj odraz v nich. Vždycky mě na něm znovu a znovu zaujmou. Ležím na něm a váhou svého těla ho tlačím k zemi. Ani jeden skoro nedýcháme. Moje blonďaté dlouhé vlasy mu padají kolem obličeje. Zdá se mi to, jako věčnost. Jak je asi věčnost dlouhá? Vážně teď myslím na věčnost? Zkouším poznat, na co myslí. Možná je to vztek na mě, na Tylera, nebo prostě nemyslí na nic. Další možnost je, že myslí na sušenky. Ne počkat. Na ty myslím já. Jeho svaly jsou celou dobu napnuté. Cítím je pod sebou. Jsou pevný jako skála.
Najednou mi zabrní telefon a za okamžik se přidá i Eanův. Až teď se z něj převalím a pořádně se nadechnu. Hodně dlouhá věčnost. Zvednu hovor ve stejnou chvíli jako Ean. Volá mi Butler. „Agentka Clayová. Prosím?"
„Agent Reed. Co potřebujete?"
„Slečno, byl unesený další žák, Joey Pierce. Čekáme na vás na místním úřadě FBI."
„Jsem na cestě." Odpovím. Ean položí hovor ve stejnou chvíli jako já. Zamíříme nahoru. „Je ti líp?" zeptá se mě. „Mnohem. Tobě?" Usměje se. To mi jako odpověď stačí.

Překvapivě jedeme jedním autem. Eanovým. Nehádáme se. Vůbec o Tylerovi nemluvíme. Bavíme se jako dřív. Jsem ráda. Svým způsobem mi chyběl. Chyběl mi parťák. „Co kluci z týmu?" zeptám se ho. „Jsou v pohodě. Zkoušel jsem se jich ptát na Nolana, ale nechtěli se o tom moc bavit. Je to pro ně, jako kdyby jim zmizel bratr." Zatočí volantem a auto zajede za roh. „A byla za mnou Cherice. Ta holka od vás ze třídy..."
„Jo vím moc dobře, kterou myslíš." Otočí na mě hlavu, ale nijak víc na mou poznám, nereaguje. „Co chtěla?" Tipnu si. O něco se pokusila. „No tak trochu po mě vyjela." Odpoví. Bingo! „Co si jí řekl?"
„Že mám moc práce a že se jí ozvu, až budu mít čas." Znovu zahneme za roh. „Mluv si se Stuartem?" Zavrtí hlavou. „Už se mi dlouho neozval."
„Volal mi. Něco zjistil o mojí matce." Podívá se na mě. Hluboko do mých očí. „Byla to agentka..." je pro mě obtížné o tom mluvit. „Zmizela při jedné akci v Bagdádu." Chytí volant druhou ruku, kterou měl předtím opřenou o okýnko a prvou mi položí na rameno. „Rachel, to mě..."
„Collinson tam byl s ní." Přeruším ho. Najednou Ean prudce zastaví u krajnice. Rozene si pás a nahne se ke mně. Konejšivě mě obejme svalnatými pažemi. Z očí mi vytryskne několik slz. „To jsem nevěděl." Zašeptá. „Mrzí mě to, Rachel." Lehce ho od sebe odstrčím a utřu si slzy. „No teď máme na starosti důležitější věci." Řeknu. Zvedne ke mně pohled. „Vrátíme se k tomu." Vyjedeme zpátky na silnici.

V budově federálního úřadu dostaneme visačky s nápisem Visit. Projdeme kontrolou a až potom nás pustí dovnitř. Naštěstí je Butler s Fosterem upozornili na naší návštěvu a tak si můžeme pistole nechat. Oba agenti na nás už čekají. Vyjedeme s nimi nahoru výtahem. Budova FBI je celkem malá. Čekala jsem jí větší a modernější. Zavedou nás dveřmi na malé místnůstky s oknem. Není to však okno na ulici. Jedná se o takové to okno, jako mají vždycky v kriminálkách. Technicky to není ani okno, ale zrcadlo. „Dívejte se. Zavolali jsme několik lidí na výslech. Vy uvidíte je, ale oni vás ne. Můžete je slyšet, ale oni neuslyší vás." Vysvětlí nám Foster. Potom i s Butlerem odejde.
Dveřmi do místnosti na, kterou se koukáme, zavede policista školní uklízečku. Ukáže jí, kam se má posadit. Při odchodu se málem srazí ve dveřích s Butlerem, který je tak o hlavu větší. Foster je hned za ním. Oba se posadí naproti uklízečce. Vypadá vyděšeně. „Madam Frediová, nemáte se čeho bát. Jenom se vás zeptáme na pár otázek, ano?" postarší žena přikývne. „Takže kdy jste našla tělo Alberta Coxe?" začne pokládat otázky Foster. „V úterý večer, když jsem šla uklidit tělocvičnu." Odpoví slabým roztřeseným hlasem. „Byl v budově ještě někdo jiný kromě vás?"
„Školník. Nikdy neodchází."
Zeptají se jí ještě na další otázky. Potom přijdou na řadu Albertovi rodiče, potom Nolanovi rodiče a nakonec Joeyovi rodiče. Po nich vyslechnou školníka, který tvrdí, že byl celou dobu zavřený doma a koukal na sport. Nikdo z nich nic neví. Ani je nenapadá nikdo, kdo by chtěl něco takového udělat. Ztráta času. Jakoby náš útočník byl duch. Bez těla, otisků, zápachu, bez života.

Výslechy nám neřekli víc, než to co jsme se dozvěděli během těch třech týdnů. Cestou zpátky nejedeme stejnou cestou, když Ean zastaví, není to před naším domem. „Co tady děláme?" zeptám se ho překvapeně. Otevře mi dveře do budovy. Je to horolezecké centrum. Žádná stěna tady není prázdná. Na všech jsou barevné úchyty. Na některých stěnách jsou převisy, na kterých se nejste schopni udržet nohama. Jste odkázáni pouze na svoje ruce. Z recepce se na nás usmívá sympaticky vypadající mladá holka na brigádě. Podívám se na Eana. „Co tady děláme?" zopakuju svojí otázku. „No ledovec to sice není, ale musí to stačit." Rozzářeně se uměje.