AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

    „Bylo chytrý poslat to kurýrem?" zeptá se pobaveně Ean zatímco rozbaluje velkou krabici. Kurýr zazvonil hned, jak jsme se společně vrátili ze školy. Dneska jsme jeli jedním autem. Nechtěla jsem jet sama. Podle všeho by to měly být věci od Stuarta. Stuart po našem odjezdu ze základny odjel do státu Massachusetts, na MIT, nevím, co přesně tam dělá za práci, ale máme díky tomu spoustu vychytávek. „Uvidíme." Otevře krabici. Vyhází ven několik bublinkových folií, do kterých jsou jednotlivý předměty zabalený. Jeden rozbalím. „Podívej, nový hodinky." Najdu ve věcech ještě druhé a hodím je Eanovi. Bez problému je jemně chytne, jako vždycky každý tenisák při tréninku. „Mně docela vyhovovaly ty starý." Prohodí Ean. Hodinky mají větší a tenčí displej, než ty starý. Nasadím si je na zápěstí. Jsou mnohem lehčí, praktičtější. Zapnu je. Fungují v podstatě stejně, ale jsou modernější a nebudou tak nápadný.
Ean se natáhne po další bublinkové folii. „Myslím, že to je pro tebe." Podá mi to, když to otevře. Je to paletka očních stínů. Stíny? To je zvláštní. A pak mi to dojde. No jasně, Stuart. Opatrně odsunu vrchní paletku. Je pod ní přihrádka a v ní poskládaných několik malinkých štěnic. Pod každou je číselný kód, který asi slouží ke sledování. Nikdy jsem štěnice nepoužívala. „S tím bude ještě sranda." Řeknu. Ean už mezitím vyndává na stůl další věci. Brýle se zabudovanými kamerami, pera kopírující podpis, náušnice a náhrdelník, zase s kamerami a obzvlášť se s Eanem zasmějeme, když vytáhne krabičku kondomů, která plní stejný účel, jako moje paletka. Na dně krabice je dopis.

Zavolejte mi. Stuart.

Nechápu, proč to napsal do dopisu, ale zvednu telefon a zavolám mu. „Ahoj. Už máte balíček?" zazubí se. „Jo." Odpovím. „Díky, jsou to super věci. Budou se hodit." Dodám ještě. „To ještě nemáte to nejlepší."
„Co tím myslíš?"
„Jděte k autům a dej mě nahlas." Dojdeme do garáže a já zapnu odposlech. „Jsme tady. O co jde?"
„Vlezte do jednoho auta." Rozdává instrukce. „Jste tam?"
„Jo jsme." Odpoví místo mě Ean. „Nastartuj." Sedíme v mém autě, tak strčím klíčky do zapalování a nastartuju. „Fajn." Řekne hned, jak uslyší motor. „Kód 020" Řekne nahlas Stuart. Najednou se okýnka auta zatemní, jakoby je zahalila černá, téměř neprostupná mlha. Otočím se dozadu. Tmavá jsou úplně všechna okna. Zmáčknu tlačítko, které odsune stropní stěnu a ukáže tak střešní okýnko, které taky ztmavlo. Jako, kdyby auto reagovalo na Stuartův hlas. „Kód 051 a 052." pokračuje. Trochu nadskočím leknutím, když zpod volantu vyjede něco jako polička. Taková přihrádka, ve které leží pistole a zásobník. I Ean se lekne, jakmile z přední palubky u spolujezdce vyjede ta stejná přihrádka, ve které ale není pistole. A není to ani tak docela přihrádka. Jako první vyjede panel, ze kterého, jakoby se postavila, zhruba desetipalcová obrazovka. „Tak to je hustý." Užasle otevře pusu Ean. „To ještě není všechno." Řekne Stuart. „Koukněte se do kufru, tam kde má být náhradní pneumatika."
Když otevřu kufr, zarazím se. Kouknu na Eana. Sakra. „Kde je náhradní pneumatika?" zeptám se, když nikdo nic neříká. Oba dva se zasmějou, jako kdyby bylo strašně vtipný, že nevím, kde má auto náhradní pneumatiku. „No co." řeknu naštvaně a trochu i zahanbeně.
Ean mě zachrání a odklopí dno kufru. Rozhodně v něm není pneumatika. Je tam několik volných přihrádek, asi na věci, které si tam budu potřebovat dát. V plných přihrádkách je uspávačka, Ruger se žlutým proužkem – můj oblíbený, brýle na noční vidění, které si pamatuju z Aljašky, dva páry kovových pout, vysílačky, neprůstřelná vesta, celá černá, žádný logo policie, jako je ve filmech. Taky tam je krabička s několika malinkými sluchátky a baterka. „Výbava pro špiony, co." užasne Ean. „Mám to ve svým autě taky?"
„Máš, obě auta mají stejnou výbavu i stejný kódy. Stačí si je zapamatovat. „Stuarte ta jsi..." nedořeknu to, protože mě přeruší. „Úžasnej? Já vím."
„Chtěla jsem říct blázen." Podotknu.
Na to jak strašnej byl druhej den, skončil překvapivě skvěle. Když pak trénuju ve sklepě s Ean, štve mě jak je na mě opatrnej. Říká, že je to kvůli mojí ruce. Není schopnej pochopit, že jí musím zase vytrénovat, abych byla schopná jí používat. Nikdo neříká, že musí znát pravej důvod.

Další den se mi jede do školy líp. Jedu zase ve svém, ale cesta je příjemnější. Cítím se bezpečněji. I když mám z auta v podstatě arzenál, nevyjdu mezi lidi bez zbraně. Dole ve sklepě jsem našla ve skříni malou kapesní pistoli ráže 6,35mm Walther mód. 9. Sice není tak účinná, jako Ruger, není tak pohodlná na používání, ale je jediná, kterou jsem schopná schovat za volný svetřík dozadu na záda. Je tak malinká, že není o nic větší než moje dlaň. Eanovi jsem to neřekla, kdybych to udělala, asi by se mu to moc nelíbilo. Pistole, ale není jediná věc, kterou jsem si jako správný špion vzala. Do kabelky jsem si přibalila svojí novou paletku a na levou ruku jsem si nasadila hodinky.
Celou cestu jsi, představuju spoustu situací, ve kterých bych mohla vybavení použít, že jsem si ani nevšimla, že parkuju auto hned vedle auta, ze kterého vystupoval Tyler. Sakra Rachel, další trapas je na cestě. Rozhodnu se zůstat sedět v autě. Snad si mě nevšimne. Ale hned jak mě to napadne, někdo zaklepe na okýnko. Zmáčknu tlačítko na dveřích a sklo sjede dolů. První čeho si všimnu, jsou Tylerovi vlasy, které mu padají do krásně hnědých očí. „Rachel... teda Ashly, promiň, ty nejdeš?" ukáže palcem za sebe na budovu školy. „Já..." rychle vymysli si něco. „Nechtěla jsem se potkat s Cherice." Zalžu. Když se uměje, jakoby ve mně něco roztálo. „Tak pojď se mnou." Ušklíbne se. Chci říct ne, ale sakra, jak můžu říct ne? Znova zmáčknu tlačítko a okýnko vyjede zase nahoru. Vypnu motor a vystoupím z auta. „Vím, že Cherice dokáže být hrozná." Zastavím se. „Hlavně neříkej, že si s ní chodil." Řeknu a až pak si uvědomím, jak to muselo vyznít. „Jak to myslíš?" Diví se. „No... tohle vždycky říkají kluci ve filmech nový holce, kterou nesnáší sexbomba školy." Vysvětlím. „Nechodili jsme spolu, i když se o to snažila. Teď chodí s mým kámošem, Dillenem, takovej vysokej, blonďatý vlasy..."
„Vím, koho myslíš." Viděla jsem ho, jak se baví s ním a Eanem. „Kde máš Jasona?" zeptá se. Zase mi chvilku trvá, než mi to dojde. „Nevím, jezdíme každý zvlášť." Tyler přikývne a pokračuje v chůzi. „Proč vlastně chodíš na tuhle školu a zároveň si byl na brigádě na Havaji?" zeptám se, abych se vyhnula tomu trapnýmu tichu. Usměje se. Zase. „Táta chce, abych se naučil vážit si peněz. A navíc, baví mě to. Potkám spousty krásných holek."
„Co když učíš kluka?" Doufám, že to nepochopil jako nějakou narážku. „I to se stává. Má to plusy i mínusy." Nejde si nevšimnout, jak mu upnuté tričko rýsuje svaly. Je o pár centimetrů vyšší než Ean, ale ne o moc. „Říkal jsem ti, že hraju fotbal?" zavrtím hlavou. „Quarterback Red Devils." Pochlubí se. „Dneska hrajeme zápas proti Modrým jezdcům ze Superiorský střední. Přijdeš se podívat?"
„Nevím, nikdy jsem fotbalu nerozuměla." Přiznám se. Už jsme před vchodem do školy. Zahlédnu Brittany, jak na mě mává. „To nevadí. Vysvětlím ti ho."
Brritany ke mně přiběhne a obejme mě. Pak sjede pohledem na Tylera. „Začínáme ve tři." Řekne, ještě než odejde. Hned, co je z doslechu, Brittany se na mě otočí. Nevím, jestli to je moje kamarádka. Znám jí tři dny a přesto je to jedinej člověk, kromě Eana a Tylera, který se se mnou baví, ale musím si pořád připomínat, že je to moje práce. Hledám si kamarády, abych zapadla a mohla pracovat na případu. „Ve tři hodiny hrajou Red Devils proti Superioru..." dumá Brittany. „Což znamená... Tyler tě pozval, že jo?" Ušklíbne se, jako kdyby to byla ta nejskvělejší věc na světě. Přikývnu. Zatleská, má radost. Nechápu jí. „Neřekla jsem, že přijdu." Pokusím se jí překazit náladu. Na chvíli se zarazí, ale pak pokračuje. „Ale půjdeš. Pozval tě Tyler Hunter, Quarterback školy, jeden z nejžádanějších kluků. Prostě půjdeš."
„Pozval mě, protože se známe už od začátku prázdnin. Nehledej za tím něco, co tam není." Snažím se jí vysvětlit. Ale ona si pořád jede svojí. „Ještě žádnou holku na zápas nepozval." Řekne. „Jdeš a tečka. Musíš jít." Naléhá. Aby mi už dala pokoj, souhlasím, že se odpoledne půjdu podívat na něco, čemu absolutně nerozumím.

Ve škole zazní proslov od ředitele o smrti Alberta Coxe, říká, že si máme dávat pozor, a že doufá, že stejný osud nepotká ani nikoho dalšího. Nezmíní se, že to souvisí se zmizením druhého studenta. Na chodbě několik lidí pláče a na tribunách zapalují svíčky. Ale u oběda, jakoby na to všichni zapomněli. Nikdo už nepláče. Všichni se baví jenom o nastávajícím zápase. Ean mi zamává od protějšího stolu, kde sedí s Tylerem, Dillenem a dalšíma klukama z týmu. Mrkne směrem k Brittany, která sedí naproti mně a usměje se. Brittany se otočí směrem ke klukům. „Jak že se jmenuje tvůj brácha?" zeptá se a nepřestává na něj civět. „Jason." Už si začínám na to jméno zvykat. „Cherice si na něj prej dělá zálusk. Nedivím se jí."
„Britt!" zamračím se. Stejně je to zvláštní. Sedět takhle ve škole, když jsem přes dva měsíce od rána do večera cvičila, střílela a trénovala. „Ten kluk, ten Cox. Jakej byl?" a zpátky k práci. „Alberto, byl hodně bohatej. Teda jeho rodina. Jedna z nejbohatších rodin ve městě. Ale on neměl moc kamarádů. Patřil k tý skupince šprtů." Pohodí hlavou směrem ke stolu, kde sedí... no jak říkala šprti. „A neměl nějaký problémy?" zeptám se ještě. „Nevím o tom. Proč tě tak zajímá?" podiví se. „Jen tak. Jsem zvědavá." Usměje se, je mi jasný, že to zná. Ona je totiž víc. Co nejrychleji dojíme, abychom stihli odpolední výuku a potom zápas, ze kterého se snad ještě nějak vyvlíknu.