AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ

Ani neprojdu hlavními dveřmi, když mě Ean zastaví. Čekal na mě. „Chtěl..." pohled mu sklouzne na můj ret. „Co ti udělal?" Jeho tvář zkamení. „On nic."
„Jak to myslíš?"
„Byli jsme na takovým místě, ale mám dobrou zprávu. Možná stopu k případu." Jakoby ho, ale nezajímal žádný případ. „Kde jste byli?"
„V tajným klubu rváčů." Přiznám. „On tě vzal do klubu rváčů?" zase začíná rudnout. Bojuje s tím, aby nevybuchl. „Eane dokážu se o sebe postarat!" Zamračí se. „O tom nepochybuju. A to si spadla ze schodů?" ukáže sarkasticky na můj ret. „V tom klubu byla Irena."
„Kdo?" Zmateně se podívá. „Irena Fadějev. Fadějevova dcera. Ona mě vyzvala a já jsem to viděla jako příležitost." Vytáhnu z kapsy vyhrané peníze. „Koukám, že si vyhrála." Přikývnu. Z jeho hlasu je slyšet zklamání a vztek. „Víš, co se mohlo stát? Co, když jí Fadějev o tobě řekl? Co když tě poznala? Ne, ty si zase musela jednat jako ta Rachel. Vůbec si nezamyslela nad tím, jaký to může mít následky!"
„Eane, jsem schopná za sebe rozhodovat sama. Vůbec by jí nebylo podezřelí, kdybych omítla zápasit. Rozhodně je teď naše hlavní podezřelá, měl by si to říct Butlerovi." Chytne mě za rameno. Projede mnou bolest, je to to rameno kam mě Ruska praštila, ale nedám to na sobě znát. „To je jedno, to uděláme později. Ty to nechápeš pořád! Víš, jak to bylo nebezpečný. Co kdyby si nevyhrála?" vykroutím se mu. „Ale já jsem vyhrála."
„A Hunter, jak tě mohl vzít do klubu rváčů? Je idiot? To neví, že to tam je pro holku nebezpečný?" Praští pěstí do dveří. „Eane, uklidni se. Jenom na mě chtěl udělat dojem." Chytnu ho za tu pěst. „Na to nezáleží. Riskovala si! Mohlo se ti něco stát! Když se to dozví na vedení, víš, co udělají?"
„Nedozví se to!" řeknu rázně. Skončila bych, kdyby to zjistili. „Je to naše povinnost to hlásit!" řekne Ean, jako kdybych to nevěděla. „Mě celou dobu odsuzuješ, za to, že jsem se zachovala profesionálně a teď chceš udělat to samý?" Pustím jeho ruku. „A co Tyler? Jak je to mezi vámi?" Nejsem si jistá, co všechno mu mám říct. Zvykla jsem si říkat mu všechno. „Já nevím. Líbali jsme se." Ean zatne ruce v pěst. Proč tak vyšiluje? Klouby na rukách mu zbělají. „Děláš chybu!" řekne. Je to to poslední, co řekne. Pak někam zmizí. „Já vím." Zašeptám.

Nemluví se mnou. Nebo jánemluvím s ním? Na tom nezáleží. Ani se na něj nepodívám, když ho míjím nachodbě. Ale nevšímám si ani Tylera ani Brittany. O polední pauze na oběd měTyler zastaví. Zatáhne mě do rohu za skříňky. „Vyhýbáš se mi?" zeptá se. „Ne.Já..." vlastně nevím, co říct. „Je mi jasný, že jste se včera s Jasonem chytli.Nemluví se mnou. Chápu to. Byla chyba tě brát sebou. Promiň." Jemně se dotkneprasklého rtu. „Ne já jsem ráda, že si mě tam vzal. Jason to nějak pobere."
„Bál jsem se o tebe. Když si byla tam dole a já tam nahoře. Bál jsem se, že seti něco stane." Řekne to tak upřímně. Možná je to, protože jsem naštvaná naEana nebo možná mám Tylera ráda, ale najednou cítím nutkavou potřebu si hok sobě přitáhnout. Skousnu si spodní ret, abych to nutkání potlačila.„Musím jít. Brittany na mě čeká na obě..." Chystám se odejít, ale Tyler mě chytíza ruku a přitáhne si mě k sobě. Přitlačí mě na zadní stěnu skříněk aněžně mě políbí. Jeho rty jsou pořád jemný a teplý. Najednou je mi líp.Zapomenu na hádku s Eanem. Na všechno. Nevím, jak dlouho jsme tam takhlestrávili, ale nakonec jsme se navzájem odtáhli. „Počkám na tebe před školou.Můžeme u mě skouknout film."
„Promiň, ale dneska nemůžu. Musím něco zařídit. Ale zítra mám čas určitě."Usměju se na něj. „Dobře." Pustí mojí ruku. Ani si nepamatuju, že by jí chytil.

Při cestě domů zavolám agentu Butlerovi a domluvím si s ním schůzku u násdoma, abychom probrali novinky v případu.
„Takže vy myslíte, že Fadějevova dcera, by mohla mít cokoliv společnéhos naším případem?" zeptá se mě Foster. Přikývnu. „A to vás napadlo, jak?"musím si rychle něco vymyslet. „Potkala jsem jí ve městě. To víte, přinakupování." Oba se na mě podezřívavě dívají. „A jste si jistá, že to bylaona?"
„Jsem si jistá."
„Kde je vlastně agent Reed?" zeptá se Butler. „To nemám tušení. Přidal sek fotbalovému týmu, aby víc zapadl do kolektivu, asi mají trénink."Odpovím mu. Nelíbí se mi, jak se vyptávají. Naštěstí jsou už na odchodu, aleButlerovi zazvoní telefon. „Federální agent Butler, prosím?" dá si hok uchu. „Hned jsme." Podívá se nejdřív na mě a potom na svého kolegu. „Tendruhý ztracený kluk, Nolan. Volali jeho rodiče. Našli ho v garáži, živého,ale něčím ho únosce zdrogovali. Nic si nepamatuje. Musíme jet. Dáme vědět, ažzjistíme víc." Schová si telefon zpátky do kapsy. „Na shledanou." Zavřu za nimidveře. Tohle je strašný. Chci odjet a vrátit se zase ke starý práci. Zazvoní mitelefon. Doufám, že je to Ean, ale na displeji se objeví Stuartova fotka.„Stuarte?" zvednu hovor. „Jestli je to něco nepodstatnýho, tak jsem dostunavená a chci si jít lehnout..."
„Ne." Přeruší mě. „Víš, jak si mě na základně poprosila, ať se pokusím zjistitněco o tvých rodičích?"
„Matně." Zavřu oči a opřu se o zadní stranu dveří. Začíná mi třeštitv hlavě. „Něco jsem našel. Jsou to soubory, do kterých má přístup jenomčlověk s vysokou prověrkou, ale obešel jsem to přes anonymní server, jinakbych dostal padáka..." Přeruším ho. „Zkrať to prosím. Co si našel?"
„Tvoje matka, byla agentka. Agentka Lissa Williamsová. Vlastně pořád je. Jeoznačená jako mimo hru. To znamená,že se ztratila při misi nebo při ní byla unesena..." odmlčí se. Nechci vědět, coještě řekne. „A ještě něco... Při tý akci v Bagdádu, byl tam s níCollinson. To on musí vědět, co stalo tvojí matce."