AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Ean už přes půl hodiny sedí na otevřené rampě. Venku je tma. Sednu si vedle něj. Zvednu oči a podívám se na hvězdy. Je jich plné nebe. Nevím přesně, co mám udělat. Jak se lidé utěšují? Nenapadne mě nic jiného, než ho chytit za ruku. Nepodívá se na mě, jenom stiskne mojí ruku. Hrozně moc se ho chci zeptat, co se stalo s jeho bratrem, ale mlčím.
„Děkuju." řekne. „Za co?"
„Že se neptáš." pousměje se smutným nuceným úsměvem. „Stojí mě to víc námahy, než si myslíš." v reakci se oba zasmějeme. „Jednou jsem se vracel domů z práce. Dělal jsem v jednom baru. Všechno vypadalo normálně, otec byl zase nalitej a moje matka byla, jako vždycky v kuchyni. Seděla na židli s hlavou v dlaních. Měla migrény z těch drog. Většinou se moc nehýbala, byla jakoby v transu. Trpěla halucinacemi. Bráchu jsem nechával v době, kdy jsem chodil pracovat u bývalé mámy kamarádky. Nechal jsem si doma věci a vyrazil jsem k ní. Bydlela v lepší čtvrti. Musel jsem jet autobusem přes půlku města, každý den. Když jsem k ní dorazil, udělala mi čaj a nabídla mi, že bychom mohli bydlet u ní. Že už se nemůže dívat, jak
děti její kdysi nejlepší kamarádky bydlí s feťačkou a ožralou. A že já bych se měl věnovat škole a ne pracovat, jenom proto, abychom měli co jíst.
Kvůli Liamovi jsem souhlasil. Slíbil jsem jí, že až budu moct, všechno jí vrátím. Ale ona nic nechtěla. Nechal jsem u ní bratra a vrátil jsem se domů pro věci. Doma, ale někdo byl. Nějaký chlap. Namakenej v černém ohozu a pořádně namakanej. Vyhrožoval mému otci, že začne od nejmladšího oddělávat členy jeho rodiny, když mu nevrátí peníze za zbraně. Přesně řekl tuhle větu: „Fedějev ti posílá vzkaz, Reede. Vrátíš mu ty peníze a budeš svoje děti vídat živý."
Můj otec, ale neměl žádné peníze. Za týden..." Eanovi se objeví v koutku oka slza, ale rychle zamrká a otře si jí. „Další týden, jsem našel máminu kamarádku i Liama zastřelený v autě. Policie to prošetřovala, ale nic nenašli a vzdali to." Stisknu jeho ruku. „Proč si jim neřekl, co si slyšel?" zeptám se. „Bylo mi patnáct, byl jsem vyděšený a smutný, že Liam umřel. Nevěděl jsem, co dělat. Tak jsem utekl."
„Eane-" obejmu ho. „mrzí mě to."
„Je to moje vina." řekne. „Ne to není, Eane."
„Kdybych to někomu řekl, nahlásil na policii nebo udělal cokoliv. Liam by mohl žít i mámina kamarádka." chci mu něco říct, ale nevím co. Nejsem v tomhle dobrá. Nedokážu utěšovat lidi. Naštěstí nemusím ni říct, protože nás osvětlí přední světla dvou černých dodávek. „Proč je to vždycky černá?" zeptám se, abych uvolnila napětí mezi námi. Ean jenom pokrčí rameny. Z obou dodávek vyskočí ozbrojení agenti s černými brýlemi.
Zpoza pravé dodávky vyjede auto, pro změnu černé. Otevřou se přední dveře u řidiče. Vystoupí z nich Grace. Neviděla jsem jí strašně dlouho. Od té doby co jí postřelili. Celou tu dobu jsme spolu jenom telefonovali. Přiběhnu k ní a obejmu jí kolem krku. Jako malá holka. Grace si odkašle. „Asi by si mě měla pustit, jestli nás mají ti pánové považovat za kolegy." usměju se, ale pustím ji. „Co tady děláš?"
„Měla jsem nějaký zařizování nedaleko. Tak mě Stuart zavolal."

„Aha." Odpovím. Otočím se na Eana, který už stojí těsně za mnou. Pořád má svým způsobem smutný výraz, ale je vidět jak s ním bojuje. „Všechno mi řekl a vymyslel plán. Myslím, že se ti nebude moc líbit Rachel." Zazubí se škodolibě.

Sakra věděla jsem, že Stuart vymýšlí něco strašného, ale tohle jsem nečekala. Stojím před zrcadlem v těch nejtěsnějších rudých šatech, které se šijí. Pomocí kulmy se snažím natočit svoje neposlušný vlasy. Když se mi konečně podaří si je nějakým způsobem upravit, dostane se řada na líčení. Grace mi toho přinesla opravu hodně. Vyndám make-up a snažím si ho rozetřít po obličeji. Nejsem zvyklá se malovat. Naštěstí mě zachrání Gracein příchod.
„Počkej, pomůžu ti." Řekne a přesune se k velkému kufříku plnému nejrůznějších malovátek. Posadí si mě na židli a začne mi utírat můj nevydařený pokus s make-upem.
„Kde je Ean?" Grace si vezme houbičku a začne s pleťovým krémem znova. „Nemám tušení. Celou dobu jsem se snažila nacpat do těch šatů. „Hm, vypadal zaraženě, když jsem přijela, možná až smutně."
„Je jenom unavený. Musel táhnout celou cestu až k autu toho rusa."
Když Grace skončí s mým obličejem, skoro se v zrcadle nepoznám. Mám rudé rty, jako Sněhurka, černé protáhlé linky a řasy tak dlouhé že se téměř dotýkají obočí, které mám zvýrazněné béžovou tužkou. Mám mnohem propadlejší tváře než normálně. Působím starší tak o deset let. Vím, že její záměr byl mě změnit, kvůli utajení, ale nečekala jsem až takovou změnu. „Ještě boty." Vzpomene si. Z jedné tašky vytáhne pár černých lesklých lodiček.
Když uvidím velikost podpatku, začnou mě bolet nohy a to na nich mám ještě pořád kanady. Překvapivě nejsou tak nepohodlné, jak se na první pohled zdály. Jsem teď o pět centimetrů, je možné, že i o víc, vyšší. „Sejdeme se dole. Musíme vás seznámit s plánem. Oba dva. Měla by sis sehnat partnera."

Projdu celé letadlo než Eana konečně najdu. Sedí u kabiny pilota s hlavou skloněnou v dlaních. Kdybych ho neznala, řekla bych, že brečí. Zůstanu stát přímo před ním. „Dost sebelítosti. Máme práci." Asi to bylo trochu tvrdé, ale nemáme čas na litování sebe navzájem. Zvedne hlavu. Nedá mi to a musím se zasmát, když mu poklesne čelist. Prohlédne si mě a zastaví se očima na mém výstřihu, který je pořádně velký. Nejsou to šaty, které bych si zrovna vzala do kláštera. Lusknu prsty. „Eane!"
„Co? Jo, jasně práce, promiň." Uchechtne se. Obrátím oči v sloup. „Jdeme."

Všichni stojíme v místnosti s promítacím stolem. Je tady trochu těsno, když jsou tady všichni. „Takže plán je prostý. Agentku Clayovou doprovodí tým jedna až k místu setkání. Její úkol bude zabavit Fadějeva na dost dlouhou dobu, aby tým dva mohl vniknout dozadu a zajistit osvobození agenta Grenta, který povede tady agent Reed, aniž by muselo dojít k předání CERETu. Tým tři bude čekat jako záloha o dvě ulice dál, kdyby se něco nepovedlo, a ten povedu já. Všem je všechno jasný?" skončila. Nemohla jsem říct, že by to bylo úplně jasný. „Ehm. Grace..." Poklepu jí na rameno. „Jak přesně ho mám zaměstnat?"
„Zkus použít něco z těch případů, který sis studovala na zkoušky." Něco málo jsem četla, snad si na něco vzpomenu. „Kolik potřebujete času?" zeptám se ještě. „Dvacet minut bude stačit."