AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

„Výsledky jsou jasný. Útočník použil oxid dusný, nebo-li rajský plyn. Používá se v med..." přeruším ho. „Víme. Něco dalšího?"
„Jo, oxid dusný si neseženete jen tak. Takže nejspíš hledáte někoho, kdo má něco společnýho s nemocnicí, nebo s dodáváním materiálu do ní. Což jsem hodil do databáze školy a našlo mi to devět jmen, z nich jsem vyřadil všechny holky, takže nám zůstaly čtyři." Na obrazovce naskočí fotka kluka, kterýho potkávám při laborkách. Sedí v první lavici a je to takovej ten šprt. „Gregory Wilson. Jeho máma dělala ve výzkumném zařízení zaměřující se na analytickou chemii, takže má přístup k oxidu dusnému." Objeví se další obrázek. Černovlasý chlapec, kterýho jsem nikdy neviděla. „Druhák, Kameron Miles. Jeho starší bratr dělá pro armádu nějaký tajný věci, ale je to něco se zaměřením na využití bojových plynů." Jeho poslední poznámka mě dostane. Začnu se smát. „Co má rajskej plyn společnýho s bojovým?" Stuart mě zpraží pohledem. „Takže dál." Pokračuje. „Marlon Gunner, taky druhák. Jeho máma je zdravotní sestra v Bellinský nemocnici." Marlon vypadá vesele. Zrzavý kluk s pihami na nose a brýlemi na nose. Jeho fotku vystřídá obrázek kluka, kterýho jsem taky nikdy předtím neviděla. „Poslední, Jasper Marc. Jeho táta je obchodník a hádejte, jaké dodává zboží. Nemocniční zboží a dodával i do Bellinský. Poslední rok však do nemocnice ve státě nic nedodal a ani tady nežije. Jasper tady zůstal se svojí šestiletou sestrou a matkou." Dopoví. Je to hodně podezřelých. „Toho můžeme vyškrtnout ne?" zeptám se. „Asi jo. Neměl se jak dostat k plynu, ale ohlídal bych si ho." Odpoví mi Stuart. „Měl bych říct ty informace Butlerovi. Hned jsem zpátky." Za tu dlouhou dobu poprvé promluví. Vyběhne po schodech ze sklepa. Hned, co se za ním zaklapnou dveře, Stuart se na mě obrátí. „Tak co?" zeptá se s upřeným výrazem. „Co, co?"
„Však víš. Co ten... jak se jmenuje. Tyler?"
„Co s ním?"
„No na to se tě právě ptám." Zasměje se. Sakra Reede, kde jsi, když tě potřebuju! „To není tvoje věc." Řeknu klidně. „Spíš mi řekni a co ty a tvůj svetr?" po mojí otázce trochu zrudne a vrátí se k počítači.
„Vlastně je tady něco, co jsem ti chtěl říct. Jenom tobě."
„Poslouchám."
„Eastona Reeda zatkli a zavřeli do vězení, dokud se u soudu nerozhodne o jeho trestu. Zabil dva náhodný lidi na ulici. Když ho chytili policajti, nadýchal tři promile." Řekne bez sebemenšího náznaku emocí. Zase ta druhá tvář. Ta druhá tvář, za kterou se schovává každý agent CIA. Chvíli mi nedochází, co mi říká, ale potom si vzpomenu. Easton Reed. Eanův otec. Ten kvůli, kterýmu zabili jeho bratra.
„Nechtěl jsem to říct Eanovi. Musí to slyšet od někoho, na kom mu záleží. Od někoho, od koho to vezme."
„Stuarte, já nejsem zrovna dobrá v citových záležitostech." Připomenu. „Jsi jeho partnerka. Musí to slyšet od tebe."

Eana napadlo, že zatím, co Stuart a federálové budou pracovat na důkazech, my se můžeme flákat. No flákat. Zamířili jsme na nejbližší automobilovou dráhu. „Proč jsi tak z ticha?" zeptá se mě z ničeho nic. „Já... nejsem. Jenom přemýšlím." Vykoktám. „A nad čím?"
Popravdě přemýšlím, jestli mu to mám říct už teď. Mám, nemám, mám, nemám. Kdybych mohla, začnu trhat okvětní lístky sedmikrásky. Mám, nemám, mám, nemám. Když dlouho neodpovídám, zeptá se mě: „Už jsi mluvila s Collinsonem?"
„Ptáš se už po miliontý a po miliontý ti říkám, že ne."
„Víš, že je jedinej, kdo ti může říct o matce a kdo je tvůj otec?" zavřu oči a obrátím obličej k okýnku, aby mi neviděl do tváře. Předstírám, že pozoruju míhající se stromy. Prosím, nemluv teď o otcích! Začínám svůj život nesnášet. Důvod je jednoduchý. Musím pořád lhát, pořád něco předstírat. Ani na vteřinu nemůžu být sama sebou. Jediný chvilky, kdy jsem mohla být sama sebou, byli ty chvíle strávené s Eanem. Jenže, to už teď taky nejde. Dohání mě to k šílenství. Tohle není, jako když lžete, že jste neukradli bonbóny.

Přijdeme na dráhu, kde nám vypůjčí motorkářské kombinézy. Na začátku dráhy na studeném, ale ne mokrém asfaltu stojí dvě auta. Nastoupím do toho s červenými potisky a Ean do toho se žlutými. Podívá se na mě přes obě okýnka. Oba prudce sešlápneme plyn, na znamení, že to můžou odstartovat. Když jeden ze zaměstnanců mávne vlajkou, došlápnu pedál, co to jenom jde. Všechno kolem mě se změní v jednu jednolitou čáru. Nevidím, neslyším nic, než jen moje auto a silnici pod ním. Ostře střihám zatáčky. Snažím se nemyslet na nic z těch věcí, co se za poslední měsíce udály. Ean, moje máma, Collinson, Tyler, Eanův otec. Najednou nevím, co dělám. Sešlápnu brzdu na doraz a nepustím, dokud sebou auto několikrát neškubne a nezastaví. Vyskočím ze dveří a sundám si s hlavy helmu. Tady na otevřeném prostranství fouká docela silný vítr. Stojím uprostřed a čekám. Ean vyjede ze zatáčky. Jakmile si mě všimne, začne volantem všelijak kroutit ve snaze zastavit dřív, než se kapota potká s mým tělem. Zastaví a skoro vykopne dvířka. „Co tady sakra děláš, Clayová?" vyjede na mě. „Promiň, já..." je obtížný mluvit, když vítr odnese každé mé slovo daleko od Eana. „Stuart mi něco řekl. Něco o tvém otci..." začíná mi vysychat v puse. Vítr fouká čím dál tím víc. „Je ve vězení. Čeká na konečný rozsudek. On..." Nechci se koukat ne ty jeho krásně zelené oči. V jednu chvíli září a v druhou pohasnou. „Zabil lidi." Nejsem si jistá, jestli mě slyšel, ale soudě podle jeho výrazu, nejspíš jo.