Dvanáct pravidel touhy

Zrcadla pohledu

Tak další díl na světě! Asi mě budete nesnášet, ale všechno zlé je pro něco dobré. Děkuji Vám za všechny vote, čtení, super komentáře a Vaši přízeň.

Na obrázku Cat, jak sedí v parku a utírá si slzy.

Cathrine

Vpadla jsem do domu a po celém těle mi naskočila husí kůže. Andrea s Calumem na mě upírali zvědavé pohledy a já se v tu chvíli chtěla propadnou hluboko do země. Nevím, co to do mě vjelo, ale stále ve mě vřel adrenalin ze vzniklé situace, rychlím krokem jsem přešla ke Calumovi a vrazila mu facku. Zapotácel se a chytil se za bolavé místo. Beze slova jsem odešla, s hrůzou v obličeji a se slzami v očích jsem šla vstříc své práci, která mě jediná naplňovala.

Calum

,,Jsi k ničemu, proč mi to pořád děláš? Proč jsi takový?! Proč pro mě nemůžeš udělat aspoň jednu věc? Je návštěva mých rodičů takový problém? Otravuji tě? Dobře, odcházím z tvého života!"

Co?

Kolem mě všechno zbělalo. Viděl jsem před sebou rozčilenou ženu, která na mě křičela, neslyšel jsem její slova, avšak jsem rozuměl každé její slovo. Neviděl jsem jí do tváře, všechno bylo tak rozmazané a nejisté. Srdce mi začalo rychle tlouct, přepadl mě zase ten pocit bezmoci, kdy jsem se chtěl jenom přitulit a nechat utěšovat.

,,Ne, prosím, neodcházej!" neznáma slova se mi drala z úst jako vodopád, nikdo je však neuslyšel. Žena zmizela a kolem mě jen prach prázdné světlo.

(pozn. autora; takovýhle text (kurzíva) = záblesk minulosti )

,,Calume? Zlato, jsi v pořádku?" světlo proťala tlustá čára a já si v mžiku uvědomil, že jsem v obývacím pokoji s Andreou. Zmateně jsem se na ní podíval, oplácela mi stejný pohled a hladila mě po mé zpocené tváři. Uvolnil jsem si kravatu a přitáhl si k sobě Anderu blíž, rukou jsem jí chytil za temeno hlavy a hladově jsem jí políbil. Nevěděl jsem, jestli to byla chvilková slabost, ale ten pocit bezmoci, který mi zžíral nitro za živa, jsem potřeboval ukojit.

Cathrine

Cestou do práce jsem měla tváře a oči smočené slzami. Kárala jsem se nad svojí hloupostí, že jsem si k tělu pustila někoho, jako je Calum. Moc dobře jsem věděla, co je za to člověka, ale moje naivita nezná mezí. Hlasitě jsem si povzdechla a z kabelky vytáhla kapesník a zrcátko. Sedla jsem si na lavičku v blízkém parku a upravila jsem se. Setřela jsem všechna černá smítka od řasenky, která se mi potuloval po tvářích a očích, znovu si přepudrovala obličej a namalovala řasy. Fakt, že jsem brečela to ale neskryl, naštěstí bylo líto a kdyby se někdo moc ptal, svedu to na alergii.

Ještě pár minut jsem seděla, než jsem se konečně odhodlala dojít do práce. Zamířila jsem tedy ke vchodu známe společnosti, pozdravila vrátného, pípla si příchod v terminálu, který mě vpustil dovnitř. Velká hala s mramorovými dlaždicemi, otevřenými zdmi (pozn. autora; je tím myšleno, že jsou zdi prosklené, nebo tvořené okny) a velkou recepcí uprostřed toho rušného dění. Na recepci seděla moje nejlepší kamarádka Chloe. Celkem ironie, že jsme se ještě před rokem nemohli vystát. Ona silikonová blondýny, která do sebe vrazila tak 3x více peněz, co já za jídlo, a že jím hodně. Vzhledem se podobala Andree; výrazný make-up, peroxidované vlasy, velké poprsí, mini sukně, jehly. Její vzhled však klamal, v nitru duše byla Chloe mírumilovný člověk, který by neublížil ani mouše. Byla milá, zábavná a laskává a hlavně tu pro mě vždycky byla. Nesnášela jsem, když jsem před ní musela mít tajemství, ale o Calumovi jsem jí říct nemohla.

Procházela jsem kolem, Chloe horlivě telefonala, jen se na mě zářivě usmála a já jí mávla, oplácejíc jí stejně vřelý úsměv. Zamračila se na mě, když si všimla mého napuchlého obličeje. Rukama jsem jí naznačila, že to probereme u oběda, znovu se na mě zářivě usmála. Nechala jsem Chloe za zády a přešla jsem k výtahu, zavolala si ho a zmáčkla patro, ve kterém byla moje kancelář. Čím blíž se výtah dostával do svého cíle, tím víc jsem byla nervozní. Mnula jsem si prsty u rukou a kousala jsem si ret, modlila jsem se, aby jsme na sebe nemuseli moc mluvit, aby mě přehlížel a hlavně, aby na mě nepůsobil tak, jak působí.

Vystoupila jsem z výtahu, dveře se za mnou zavřeli, ale já stála na jednom místě, neschopna pohybu. Zrakem jsem zkoumala situaci, úlevně jsem si oddychla, když jsem zjistila, že jsem v kanceláři sama. Vešla jsem do prosklené mini kanceláře, šťastně jsem se usmála, že jsem zase zpátky ,,doma". Postavila jsem na kávu, zapnula počítat a pustila se práce. Čas utíkal jako voda, práce bylo tolik, že jsem ani nezaregistrovala kolik je hodin. Vyrušilo mě zvonění telefonu, znovu jsem znervózněla, co když to bude on? Na prázdno jsem polka a vylovila mobil ze dna kabely, spadl mi ale kámen ze srdce, když jsem zjistila, že je to Chloe.

,,No ahoj zlato, tak co oběd?" vychrlila na mě Chloe, aniž bych oznámila, že jsem ten telefon opravdu vzala. ,,Ahoj méďo, no jasně, kde se sejdeme?" veselila jsem švěholila do mobilu, nevšímajíc si, že zrovna někdo vešel do kanceláře. Hovor jsem ukončila větou ,,Uvidíme se na obědě, miláčku.", v tom si někdo odkašlal. Zrakem jsem spočinula na osobu, která se na mě nepříjemně mračila.

A sakra.

Polil mě pot a horko, vsadila bych se, že se můj odstín pleti snížil tak od -10. ,,Ahoj, jak dlouho tu už jsi?" zeptala jsem se, očima hypnotizující můj klín. Ledová vlna jeho hlasu mě zasáhla jako Elsina kletba Annu (pozn. autora; FROZEN <3). ,,Ahoj? My si tykáme, slečno?"

Co prosím? Nechápavě jsem na něj vytřeštila oči, neschopna jakéhokoliv pohybu a slova. ,,Buďte tak hodná a přineste mi podklady pro dnešní den, a to vaše flirtování, si nechte na vaše volno. Nikdo tu na to není zvědavý." zavrčel a zmizel ve své kanceláři. Dobrou půl minutu jsem hypnotizovala dveře, ve kterých zmizel.

Co jsem to provedla?